V běhu všedních dní a pod tlakem každodenních starostí člověk opomíjí historii. Sdělovací prostředky sice na nás tu a tam vyrukují s připomínkami různých výročí, ale často jde jen o účelovou prorežimní manipulaci, takže nezbývá, než abychom si sami některá významná data připomněli. Letos v lednu to například bude 80 let od konference nacistických pohlavárů ve Wannsee. Devadesátiminutová porada nacistických kádrů, která v zámečku na břehu jezera nedaleko Berlína proběhla 20. ledna 1942, sama o sobě neznamenala nějaký velký posun v rasových čistkách. Ty v té době již probíhaly, šlo spíš o to zajistit součinnost všech složek při realizaci »konečného řešení« židovské otázky. Heydrich, který poradě předsedal, si kladl za cíl vyhlazení zhruba jedenácti milionů evropských Židů a nyní se vlastně jednalo o to, jak celou věc realizovat co možná nejefektivněji. Tento zrůdný zločin zde projednávali tak, jako by šlo o běžný technický problém. Nakonec byl tu přítomen také Adolf Eichmann, který propracoval systém židovských transportů do vyhlazovacích táborů k šílené dokonalosti a soudě z jeho pozdějšího vyjadřování, zůstával na tuto „práci“, hrdý až do své smrti na izraelském popravišti v roce 1962. Nacistické likvidační mašinérii nakonec padlo za oběť asi šest milionů Židů. Jen válečná porážka jim zabránila realizovat celý zločin v plánovaném rozsahu. I tak jde o nepředstavitelnou genocidu, která třeba jen v Československu postihla čtvrt milionu Židů. Nacistům samozřejmě nešlo pouze o vyhlazení této náboženské skupiny, ale také Slovanů, Romů, politických odpůrců – především komunistů a dalších jim nepohodlných osob. O těch se sice na konferenci ve Wannsee přímo nejednalo, ale navržený způsob konečného řešení byl aplikován i na ně. Na tyto zrůdnosti nesmíme nikdy zapomenout, ačkoliv dnešní doba není jejich připomínání příliš nakloněna. Nesmíme zapomenout na řádění nacistických katů v našich zemích a nesmíme se dát unášet nesmyslnými výzvami k jakémusi »odpouštění«.
Jako výsměch pak působí myšlenka členů Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kteří se již několik let zabývají možností uspořádat svůj sraz v České republice. Co by nám na to řekli naši předci?! Nejhorší na celé věci je, že i u nás se najde řada poblázněných jedinců, kteří by byli takové akci nakloněni. Jedním z nich je i současný ministr zahraničí. O to jsou podobné tendence ještě nebezpečnější. Je jasné, že by Prahou nebo Brnem nepochodovali členové landsmanšaftu s bubínky a píšťalkami, ale je úplně jedno, jakou formu by takový sraz měl. Stále by šlo o zneuctění památky všech obětí nacistického řádění, což je nepřípustné.
Vraťme se ale zpět ke konferenci ve Wannsee. Protokol, který z porady vznikl, vyhotovil Adolf Eichmann pouze v třiceti kusech. Byl označen jako tajný a rozeslán přímým účastníkům, vysoce postaveným nacistickým funkcionářům. Ačkoliv se v textu nikde nepoužívají termíny jako vyvraždit či vyhladit, nenechává nikoho na pochybách, co se pod pojmy jako »evakuace« nebo »konečné řešení« skrývá. Jakkoliv se nacisté neštítili vraždění, zjevně se štítili o něm psát nebo mluvit. Pro jistotu se však na konci války kopie zápisu z porady ztratily. Vlastně nikdo nevěděl, k čemu zde došlo a co se zde projednávalo jen jako logistický problém. Teprve v roce 1947 byla nalezena kopie číslo 13, která patřila státnímu podtajemníku ministerstva zahraničí Martinu Lutherovi. Touto nacistickou nedůsledností se tak dostal spojencům do rukou důkaz, který byl posléze použit v Norimberských procesech, trvajících do roku 1949. Tehdy už ale na západě postupně opadávala snaha trestat, takže řada z účastníků konference se nerušeně dožila vysokého věku. Nicméně se tak dostala na veřejnost listina, která jednoznačně potvrdila, že holocaust byl státem plánovaným zločinem, což do té doby řada bývalých nacistů popírala. A v tom právě spočívá význam konference ve Wannsee a důvod, proč by neměla být zapomenuta.
Jan VITVAR, OV KSČM Litoměřice
