Válka na Ukrajině v souvislostech

Válka na Ukrajině přináší mnoho problematických rovin. Předně je to utrpení obyčejných lidí. Válku je třeba odsoudit, stejně jako Ruský útok na Ukrajinu. Kromě truchlení nad oběťmi je třeba také nepodlehnout ztrátě nervů a nepřestat přemýšlet.

Mediální obraz války jako posttraumatický šok

Jedna z nejvíce zarážejících věcí je způsob, jakým se média pokouší vysvětlit příčiny ruského jednání. Události jsou chápány jako příběh šíleného diktátora, kterému z čistajasna přeskočilo tak, že se rozhodl bezdůvodně napadnout sousední zemi. Obnovuje se reganovský mýtus, ve kterém bojuje dobrý a hodný Západ s východní Říší zla.. Takový výklad ovšem prozrazuje více pravdy o nás samotných než o věcech, které se snaží vysvětlit.

Banální interpretaci událostí lze vyložit jako reakci na posttraumatický šok, který utrpěla západní společnost. Je důsledkem rány, která zapříčiňuje rozpad ideologické pozice liberálních elit a potlačuje hrůzu z vyrovnání se se skutečným stavem věcí, což dokazuje neochota racionalizovat debatu a zasadit ji do širších geopolitických a historických souvislostí.

Rozpad západní identity pramení ze skutečnosti, že neměnnost globálního poměru sil, o kterou liberální výklad světa opírá svoje sebevědomí, je u konce. Představa ofenzivních expanzí západního kapitálu obhajovaných ideologií lidských práv, tedy šíření tzv. kapitalistických revolucí, ztrácí půdu pod nohama stejně jako myšlenka, že v jádru je přeci každý obyvatel planety Země Američan toužící po liberální demokracii, hamburgerech a Coca cole. Snaha obnovit studenoválečný mýtus boje dobra se zlem působí jako reakce hysterika, který si nechce přiznat pravdu, protože je až příliš zdrcující.

Geopolitické a ekonomické souvislosti

Ruská akce potvrdila sesazení Spojených států z velmocenského trůnu, na kterém je střídá Čína. Tato situace bude mít špatné důsledky pro Evropu, která tím přichází o možnost větší emancipace od USA prosazováním tzv. „politiky všech azimutů“, jež by jí umožnila hospodářský a politický vzestup a větší míru samostatnosti na globálním poli. Na světové šachovnici je vítězem Čína, která díky konfliktu mezi Západem a Ruskem upevní svoji roli hospodářské, politické a vojenské velmoci číslo jedna. Rusko ukázalo, že je dobrým žákem Západu a své zájmy stejně jako USA dokáže prosazovat i válčením. Evropa je jednoznačným poraženým, protože v současném konfliktu plní funkci morálního, tedy ideologického beranidla USA. Sankce, které bude Evropa proti Rusku pod tlakem stupňovat, tak nakonec nejvíce zasáhnou ji samotnou, respektive střední a nižší třídy její východní části, zatímco Spojené státy a Ruská federace budou dál rozvíjet obchodní vztahy. Nic na tom nezmění ani symbolický odchod některých amerických firem z ruského trhu, které jsou motivovány především vlastním marketingovým obrazem na Západě. Přeci jen nesmíme nikdy zapomínat, že v kapitalismu je byznys vždy na prvním místě a morální stanoviska pracují v jeho zájmu. Fakticky nejhůř z tábora poražených dopadne Evropa východní, tedy i Česká republika.

Je potřeba pomáhat obětem války a podporovat vlnu solidarity s uprchlíky, kteří prchají z oblastí zasažených bojem. Kdo ale vyřeší důsledky, které budou pro obyčejné občany těžké, až katastrofální? Pracující střední a nižší třídy se stanou ještě levnějšími pracovními silami, neboť vlna uprchlíků vytvoří lacinou konkurenci na trhu práce nejen v dělnických, ale i v kvalifikovaných profesích, na což se čeští i západní oligarchové těší. Lobby byznysu, která ruku v ruce s vládami ČR a jiných státu vytváří velkorysá prouprchlická opatření, má svoje obchodní zájmy, které nepramení z potřeby ukojit humanistické touhy. Náklady za štědrost neponesou miliardáři, ale jako obvykle obyčejní pracující lidé, a to jak tuzemští občané, tak nakonec i přistěhovalci, kteří budou na periferii Západu sloužit v německých montovnách jako vazalové amerických vazalů. Propad do chudoby kromě inflace a bytové krize umocňuje zdražování cen energií, pohonných hmot a potravin, které bude obhajováno nutností odstřihnout se od závislosti na levných nerostných surovinách z Ruska, jež budou nahrazeny drahými a méně kvalitními ze Západu. Při všech těchto souvislostech je třeba se ptát, proč český občan pobírá v zaslíbené Evropské unii za stejnou práci o dvě třetiny nižší mzdu než jeho německý kolega i přes to, že ceny potravin a dalších životních nákladů včetně bydlení jsou u nás dokonce dražší než v Německu? Evidentně je na čase namísto snižování ceny práce rozšiřováním nových držav aplikovat proces dekolonizace na samotný střed EU.

Omezení svobody a demokracie

Skandální rovinou současného dění je zneužití válečného stavu v cizím státě k omezení demokratických svobod v naší zemi. Neracionální obraz současné situace vylíčen jako boj dobra se zlem za prvé vytváří alibi české vládě pro obhajobu zchudnutí obyvatelstva. Za druhé slouží k zavádění represivních opatření, která budou stále více omezovat demokratická práva. Stačí se poučit z historie Západu.

Když byl 11. září 2001 spáchán fundamentálními islamisty teroristický útok na USA, tato katastrofa posloužila Bushově administrativě ve vytvoření podobného narativu války dobra se zlem, který umožňoval omezení soukromí a práv amerických občanů, zatýkání bez důkazů atd. Díky vystupňované hysterii, které černobílé vidění světa rozpoutalo, zažíváme útok na svobodu projevu, jež nemá po listopadu 1989 obdobu. Jsme vydíráni mediálně pokřiveným výkladem událostí, že i Česká republika je už také ve válce, a proto je legitimní prosazovat opatření, která mrzačí v dobách míru tolerovaná demokratická práva.

Jsme opravdu MY lepší než ONI?

Takové vepsání ideologických souřadnic do současné reality ovšem vynucuje zastávat jediné správné stanovisko. Kdo není na straně dobra, je apriori podezřelý z podpory Putinova režimu a jeho invaze. Ruší se koncerty a přednášky, vypínají se nepohodlné informační kanály, zatýkají se lidé, a to vše za mohutného potlesku těch, kteří na liberálních hodnotách svobody, jakožto i svobody projevu, donedávna stavěli svoji názorovou integritu. Naše společnost je zřejmě odsouzena k znovuprožití 50. let, tentokrát však na druhé straně barikády, v duchu mccarthismu. Nezbývá než souhlasit s otevřeným dopisem Miroslava Macka předsedovi vlády Fialovi, ve kterém poukazuje na skutečnost, že svoboda slova je nedělitelná – buď je, a nebo není. Je ironií, že smrtelnou ránu liberální utopii zasazují ti, kteří v jejím jménu získali politickou moc.

Narativ války dobra se zlem slouží velmi dobře k zakrývání problémů Západu, a tak příslovečné zametání před vlastním prahem není na pořadu dne. Zapomínáme, kolik útočných válek vedly od 90. let USA, mažeme z naší mediální paměti bohatou historii represivních zásahů proti demonstrantům, která by vydala dlouhý seznam od protestů proti MMF a Světové bance přes hnutí žlutých vest ve Francii až po protesty proti covidovým opatřením na různých místech Západu. Nechceme si přiznat, že někdy si brutalita zásahů proti aktivistům na Západě v ničem nezadá s tou východní.

Z mediální paměti rychle vymizely obrazy ozbrojeného davu drancující washingtonský Kapitol, při kterých i několik lidí přišlo o život. Jeho motivací bylo zvrátit výsledky prezidentských voleb, které podle průzkumů veřejného mínění zhruba třetina Američanů považuje za podvržené. Co nám to jen připomíná? Jeden ze stěžejních principů demokracie je přeci uznání politické porážky a vítězství protistrany.

Odmítnout volbu a postavit se za mír!

Černobílé vidění světa, které je dnes adorováno jakožto jediný správný morální postoj, také falšuje vidění ukrajinského státu jako výkladní skříně demokracie a suverénní země, která si svobodně zvolila směřování do náruče západního dobra. Předstírání, že paramilitární organizace s nacistickou symbolikou likvidující od majdanského převratu nepohodlnou politickou opozici a šikanující národnostní menšiny, jsou pouze výplodem Putinova šílenství, již vykazuje známky fanatického popírání faktů v táboře dobra. Stejně jako zavírání očí nad eliminací ukrajinské levicové opozice, která v těchto dnech vrcholí zakazováním levicových a socialistických politických stran, a dokonce mizením některých jejich představitelů.

Je proto potřeba nenechat se vydírat volbou mezi putinovským Ruskem a nacionálně šovinistickou Ukrajinou a zastat pozici míru, pozici proti válce, proti posílání zbraní do válečného konfliktu, a především proti jeho eskalaci. Také je třeba odmítnout vyděračskou rétoriku oběti, která se musí bránit do poslední kapky ukrajinské krve, a pokud Západ není ochoten vojensky pomoci, sám má na rukou tuto krev.

Ať se nám to líbí nebo ne, blouznění o genocidě, kterým se ukrajinský prezident Zelenskij snaží vojensky zatáhnout Západ do třetí světové války, jsou opravdu z říše špatných snů. Je ironií, že zrovna v těchto dnech zemřela Madeleine Albrightová. Celý svět si tak může připomenout jednu z hlavních šiřitelek západního dobra, pro kterou smrt půl milionu dětí způsobenou embargem uvaleným na Irák byla daň, jež údajně „stála za to“. K tomu přidejme „humanitární“ vraždění civilistů v Jugoslávii, včetně žen a dětí, a vidíme, že Západ si civilními oběťmi svých speciálních vojenských operací nikdy příliš hlavu nelámal.

Prodlužování válečného konfliktu kvůli nacionalisticky šovinistické představě, že je možné obnovit územní celistvost Ukrajiny včetně Krymu a Donbasu, jehož obyvatelé stojí dobrovolně na straně Ruska, stojí nejen denně zbytečně zmařené lidské životy. Nesmíme zapomínat na prostý fakt, že ve válce vždy na obou stranách umírají obyčejní lidé za zájmy mocných, kteří v ní své životy nenasazují, naopak se na ni obohacují. Také víme velmi dobře, že války nejsou překážkou, ale podmínkou pro chod kapitalistické ekonomiky. Šovinistické mýty nebo mýty o dobru a zlu slouží jako ideologická zástěrka, přeci jen, oligarchové vládnou na obou stranách barikády. Okamžité složení zbraní a vyjednání střízlivého kompromisu ve prospěch všech obyvatel Ukrajiny je tak jediným rozumným řešením.

Dominik FORMAN