Řekl bych, že divoký týden je trochu slabé slovo pro to, co se teď děje. Docela těžko se v tom dá nalézt něco pozitivního. Válka, která je jenom kousek od nás, bude mít i v tom nejlepším případě nedozírné následky na vztahy mezi Rusy a Ukrajinci, dost možná na několik generací. O to víc mě těší, když vidím tisíce lidí protestovat proti válce v mém rodném Petrohradě a v řadě dalších ruských měst. Policie je sice zatýká jak jen může, ale ty davy jsou tak velké, že se to prostě nedá stíhat. Je krásný pohled vidět jít dav ulicemi, které znám moc dobře z dětství a žádá jenom jednu věc – mír. To není jen krásné gesto, ale také příležitost jak by se Rusko mohlo začít vyhrabávat z oligarchického bahna, ve kterém už třicet let setrvává a pomalu se vydávat na sociální, demokratickou a snad i socialistickou cestu.
I v roce 1917 to byl požadavek míru, který výrazně přispěl ke konci carismu. Nesmyslná válka je prostě účinný lék na apatii a nihilismus. A co my, Rusové, kteří nejsou v Rusku? Myslím, že také můžeme přiložit ruku k dílu. Spousta z nás má bohaté zkušenosti z cizinecké policie a může pomáhat uprchlíkům s překlady a poradenstvím. Nějaký volný gauč se jistě také najde. Pro automobilisty je tady možnost vyjet na ukrajinské hranice a dovézt tam potřebné potraviny a materiál a zpátky naložit pár lidí v nouzi. Třeba se nám po cestě zpátky nebo při čekání na úřadech podaří pomalu začít ten příkop zase zakopávat. Dřív se na protiválečných demonstracích skandovalo naší zbraní je solidarita. Teď se to heslo hodí víc, než kdy jindy.
Takže přátelé, nejlepším lékem proti trudomyslnosti je práce a nejlepší práce je ta, která pomáhá bližním. Doufejme, že už brzy tyhle hrůzy skončí a my se budeme moci zase s chutí pustit do žabomyších politických bojů a nesmyslných kulturních válek. Popravdě se na to začínám i trošku těšit.
Arťom KORJAGIN
