Týden číslo 10

Extrémní situace často trochu pročistí mezilidské vztahy. To, co v době klidu, míru a blahobytu mohlo být jenom drobné nedorozumění nebo rozdíl názorů, který šlo snadno překonat, to se stává propastí. No, a válka v dojezdové vzdálenosti od místa bydliště je, myslím, dostatečně extrémní situace. Těžko můžeme hledat kompromisy, když v Evropě hoří jaderné elektrárny nebo se bombardují města. Zatímco se stovky tisíc ukrajinských civilistů snaží uprchnout do bezpečí a naopak další desítky tisíc se připravují na obranu své vlasti, jiní se snaží zachovat zdání, že si vlastně za to všechno Ukrajina může sama. Komunisté historicky stáli, nebo by podle mého měli stát, na straně toho, kdo je slabší a kdo se brání. Také by měli vždy podporovat právo národů vydat se takovou cestou, kterou se rozhodli a to i v případě, že s tou cestou nesouhlasí. Když byl agresor NATO, tak se nám docela dařilo tuto pozici držet. Přece jenom jsou NATO a USA zdrojem válek a dosazování poslušných loutkových vlád. Když ale přišla agrese z pomyslného východu, tak jsme to nějak nezvládli. Argumenty tipu, že západ dělal léta to samé, nebo že liberálové mlčeli, když se to dělo jinde, nijak neomlouvá to, co se teď děje na východ od nás. Pokrytectví pravice neospravedlňuje nic. Může za to nostalgie a vzpomínání na doby Sovětského svazu? Neschopnost analyzovat současnou globální politiku nebo prostě jenom fascinace vůdci putinovského tipu bez ohledu na to, jak moc levicoví jsou? Asi nedokážu rozklíčovat, co z toho je pravda a je mi to asi i trochu jedno. Odsoudit ruskou agresi je nutnost. Na to by měly navazovat kroky pomoci všem, kteří tuhle válku odskáčou. Všechno ostatní jsou jen plané řeči, snaha vyhnout se složitým otázkám nebo dokonce pěstování pocitu, že je možné v tuto chvíli zůstat neutrální.