Válka je to nejhorší, co může lidstvo zažít. Válka je řezničina, nedůstojná lidského rodu. Největší a nejslavnější bitvu, kterou lidé mohou probojovat, je bitva za mír a za přátelství mezi národy.
Ludvík Svoboda
Události posledních týdnů rvou srdce na kusy každému komunistovi. Pohled na statisíce běženců vyděšených válkou, kanály Telegramu přeplněné fotkami mrtvých vojáků a zdemolovaných měst. Jenže odraz války potkáváme i v našich městech a vesnicích, kde se ti nejzfanatizovanější rusofobové vyřádili na pomnících a sochách vojáků Rudé armády. V Chomutově šla zaslepená nenávist tak daleko, že se obětí stala i socha vojáka československého. V zápalu agresivity zkrátka padni komu padni.
Zaplachtována bylo i sousoší Sbratření od sochaře Karla Pokorného ve Vrchlického sadech v Praze. Ta vznikla na objednávku a z rozpočtu jednoho židovského přeživšího holokaustu, který tak chtěl vyjádřit vděk za záchranu života Rudou armádou. Její originál najdeme v České Třebové, Praha disponuje její kopií. Oslovila jsem s dotazem proč byla socha zakryta Magistrát Hlavního města Prahy. Odpovědí byla holá věta: S tímto dotazem se obraťte přímo na Národní galerii. Jak řekli, tak jsem učinila a z Národní galerie jsem dostala informaci: Sousoší Sbratření není majetkem Národní galerie Praha. Doporučujeme Vám, obrátit se na Národní památkový ústav. Také vám to připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce? Teprve paní referentka NPÚ mi poskytla vyčerpávající odpověď ve smyslu, že obtelefonovala všechny zúčastněné a ani Národní galerie ani mluvčí Prahy 1 neví, kdo pomník zakryl a neví to ani Národní památkový úřad, který nakládání s jakoukoliv národní památkou musí schválit. Ovšem takový spis její úřad na stole neměl. Hned na druhý den ale stejný mluvčí Prahy 1 informuje média, že jde samozřejmě o plánované zakrytí, ovšem nikoliv v souvislosti s konfliktem na Ukrajině. Údajně bylo sousoší zakryto kvůli převedení z majetku městské části Praha 1 pod Magistrát. Názor na to, jaký pořádek tedy panuje v kulturní oblasti města Prahy si udělejte sami.
V souvislosti s událostmi na Ukrajině vzpomínám na vlastní svatební cestu. Nevydali jsme se jak je dnes populární do Thajska jezdit na slonech nebo odpočívat na plážích karibských ostrovů. Vydali jsme se na Ukrajinu. Psal se rok 2013 a zdánlivě byl svět i tam ještě v pořádku. Píšu zdánlivě, protože vím, že na pozadí každodenního života běžných lidí se odehrávají velmocenské geopolitické hry. Naše putování na Zakarpatskou Ukrajinu vedlo napříč celým Slovenskem. Tam v každé malé dědince najdete odkaz Slovenského národního povstání a osvobození Československa Rudou armádou. Ať už je to malý pomníček na místním hřbitově, pamětní deska na budově úřadu, pomník některému z hrdinů, vystavený tank, zachovalý bunkr nebo velký národní památník či muzeum. A tak, když se vydáte na toulky po Slovensku, můžete to vzít přes Bánskou Bystrici a navštívit tamní muzeum SNP. Budova muzea je opravdu působivá a venkovní expozice jí doplňuje ze tří stran. Povinná zastávka milovníka historie je v Košicích, kde můžete navštívit letecké muzeum i památník Rudé armády v centru města. Bohužel i ten se stává častým terčem vandalismu a nevyhnul se ani zbarvení do modro-žlutých barev ukrajinské barvy, které přes srp a kladivo nasprejoval dnes již odhalený vandal. Stejným způsobem byl poškozen i památník Slavín v Bratislavě. Každopádně příjemný čas můžete strávit v Košicích v Centrálním parku, dříve pojmenovaném Petrov sad podle velitele armády osvobozující Košice Ivana Jefimoviče Petrova, jehož bustu najdete u jednoho z východů z parku. V témže parku je pak pomník hrdinovi Slovenského národního povstání veliteli partyzánských jednotek Ľudovítu Kukorellimu. Na rozloučenou s Košicemi si nezapomeňte dát zákusek ve slavné cukrárně Aida, navštívit Katedrálu svaté Alžběty na Hlavní ulici a navštívit košické podzemí. A pak hurá dál na východ.
Zajímavou zastávkou na východě Slovenska je památník Dargovské bojiště, který právě nyní prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Město Svidník, které nemůžete minout, se pyšní krásným a rozlehlým Památníkem Rudé armády. Odhalený byl 3. října 1954 při příležitosti oslav 10. výročí Karpatsko-dukelské operace. Součástí památníku je šest metrů vysoká bronzová socha sovětského důstojníka, který vzdává čest padlým spolubojovníkům. Těch je v masových hrobech v rámci památníku pohřbeno 9000. Ani taková nezměrná oběť ovšem nezastavila ruku malomyslného vandala, který sochu minulý týden polil červenou barvou a na památník nastříkal sprejem barvy ukrajinské vlajky. Na památník něj navazuje Vojenské historické muzeum s venkovní expozicí bojové techniky. Ve sbírce muzea stojí za prohlídku mj. osobní uniforma armádního generála Ludvíka Svobody. Jeho sochu v nadživotní velikosti pak najdete na nedalekém náměstí. Přes Údolí smrti s volně přístupnými tanky dojedete až na místo nejslavnější – na Duklu. Na monumentální památník s Alejí hrdinů si udělejte dostatek času. Pěšky se dá dojít i k nedaleké vyhlídkové věži, ze které přehlédnete celý Dukelský průsmyk. Cestou zpět do Svidníku pak můžete navštívit vojenský hřbitov německé armády nebo partyzánské zemljanky. Zkrátka ať se na Slovensku mihnete kdekoliv, hrdý odkaz Slovenského národního povstání si vás najde. Dokonce i jedna z pěších turistických tras vedoucích napříč celým Slovenskem nese jméno Cesta hrdinů SNP. Kéž se s takovou úctou dokážeme k minulosti postavit i my, Češi.
V roce 2013 byla i Zakarpatská Ukrajina ještě plná zajímavých pomníků, soch a reliktů sovětské éry. Například v Chustu jsme položili květiny u nádherného velkého památníku obětem války 1941-1945 dokonce se jmény padlých Čechoslováků. V tomto městě zůstalo do dnešních časů i dalších několik významných stop po československé přítomnosti. Ve 20. letech minulého století československý stát postavil nedaleko od centra Masarykovu kolonii – obytné domy pro zaměstnance čs. státní správy. Domy jsou postaveny v zajímavém architektonickém stylu, snažícím se o sladění dobové představy o kvalitním bydlení, s respektem k místní architektonické tradici. V sousedství se nachází budova bývalého státního reálného gymnázia z r. 1933 a budova bývalé okresní nemocenské pojišťovny. I budova vlakového nádraží je stavbou československé vlády. Na Ukrajině nebyly výjimkou ani sochy V. I. Lenina a ulice nesoucí jeho jméno. Ovšem v dubnu 2015 schválil Ukrajinský parlament Čtyři zákony o dekomunizaci Ukrajiny, který zakazuje zobrazování komunistických symbolů a mnoho soch, památníků a ulic bylo z veřejného prostoru nadobro odstraněno. Tyto zákony navíc znamenaly uznání příslušníků Ukrajinské osvobozenecké armády tzv. Banderovců za bojovníky za svobodu a nezávislost Ukrajiny. I na to je v kontextu dnešních dní potřeba nezapomínat.
Ať už to po ruské invazi na Ukrajinu dopadne s památníky, pomníky a sochami na území bývalého Československa jakkoliv (a pevně věřím, že zůstane zachován zdravý rozum, úcta k lidským obětem a respekt k národní historii), mějme na paměti slova prezidenta Ludvíka Svobody, armádního generála, člověka, který prošel válečnými vřavami a sám ve válce přišel o své blízké: Válka je to nejhorší, co může lidstvo zažít. Válka je řezničina, nedůstojná lidského rodu. Největší a nejslavnější bitvu, kterou lidé mohou probojovat, je bitva za mír a za přátelství mezi národy.
Stránku připravila Petra PROKŠANOVÁ
FOTO: archiv autorky
