Mladý ruský poslanec byl v minulých dnech u soudu za údajnou diskreditaci ruské armády. Michail Abdalkin je členem regionálního parlamentu za Samarskou oblast, kde zastupuje komunistickou stranu. »S nudlemi« na uších poslouchal projev prezidenta Vladimira Putina, kde bilancoval rok od rozpoutání války na Ukrajině.
Abdalkin svým činem dával najevo nesouhlasný postoj se současnou zahraniční politikou Ruské federace. Věšet někomu »nudle na uši« je totiž ruský ekvivalent českého »věšet někomu bulíky na nos«.
Poslanec také u svého videa, kde se dívá na projev, připsal na sociální síti VKontaktě komentář, že ho o sledování požádalo vedení samarského parlamentu.
»Plná podpora, naprosto souhlasím, skvělý výkon,« komentoval ironicky při sledování. »Něco takového jsem za posledních 23 let neslyšel,« uvedl rovněž v narážce na to, že Vladimir Putin byl zvolen za prezidenta v roce 2000.
Případ nás přivádí k podobným dřívějším událostem. Vzpomeňme na část komunistických poslanců Státní dumy, kteří se ihned po začátku invaze vyjádřili k akci velmi kriticky. »Když jsem hlasoval pro uznání DLR a LLR, hlasoval jsem pro mír, a ne pro válku,« napsal tenkrát poslanec Michaj Matvějev. »Odsuzuji neoprávněnou strategii Západu, jeho politiky dvojitých standardů. (…) Odsuzuji i vedení Ruska, které začalo používat stejné metody dvojitých standardů. Pod zástěrkou uznání DLR a LLR jsme skrývali plány rozpoutání plnohodnotné války s naším nejbližším sousedem,« přisadil si rovněž kriticky jeho kolega Vjačeslav Marchajev.
Ani ne dva měsíce poté vzbudil zájem veřejnosti případ poslankyně voroněžské oblastní rady Niny Běljajevové. »Jsem proti rozhodnutí, které přijal prezident, a proti tomu, co se dnes děje na území suverénního státu Ukrajina. To, co se děje, považuji za válečný zločin,« řekla veřejně, načež musela ze země uprchnout. Za svá slova kritiky a vysvětlení svého postoje však zároveň obdržela i slova podpory od mnohých Rusů, zejména křesťansky a levicově orientovaných. »Psali mi také komunisté a další levicoví lidé. Bylo pro ně důležité, že se někdo s podobnými názory vyslovil proti válce,« uváděla Běljajevová.
To na druhém konci Ruska, ve Vladivostoku, na to chtěli jít komunističtí poslanci demokraticky. Ve sněmu Přímořského kraje vystoupili s požadavkem ukončit »speciální vojenskou operaci«. Leonidu Vasjukevičovi, který výzvu četl, napřed vypnuli mikrofon, a když přesto nepřestal mluvit, byl zbaven slova a vyveden ze sálu.
Všechny aféry mají jedno společné. Vedení Komunistické strany Ruské federace jednání svých zastupitelů odsoudilo a distancovalo se. Je tedy zřejmé, že současná komunistická strana je k Putinovu režimu loajální a dala by se označit přinejlepším jako povolená opozice. Tedy taková, která sice má s vládnoucí stranou mnohé rozpory, ale v zásadě neudělá nic, co by její pozici nějak výrazně ohrozilo. Nicméně nezapomínejme, že i navzdory servilnosti jejího vedení se stále jedná o stabilně druhé nejsilnější politické uskupení v zemi. A nevypadá to, že by se měl tento trend otočit, spíše naopak.
Vzpomeňme na volby do moskevské městské dumy, kdy se opozice spojila napříč politickým spektrem a podpořila komunisty, jakožto největší politické opoziční uskupení. Výsledkem byl masivní propad Putinovy strany Jednotné Rusko, která ve 45členné radě ztratila většinu a se ziskem 20 křesel musí vládnout v koalici s dalším uskupením. Komunisté posílili a získali 13 křesel. A nejen zvedající se voličská přízeň a stále častější výbuchy nespokojenosti jejích členů napovídají, že KPRF (Komunistická strana Ruské federace) má zřejmě na víc než jen být poslušnou opozicí. Stačí vyměnit několik lidí na klíčových místech.
Dejme si tento potenciál do souvislosti s dnešní situací. Nevěřím spekulacím o tom, že válka na Ukrajině může vést k pádu režimu a zhroucení celé Ruské federace. Tvrzení jsou to přehnaná a vesměs sloužící k propagandistickým účelům.
Přesto, pokud válka potrvá dlouho, k určitému oslabení jistě dojde. Pokud by se dokonce museli Rusové z Ukrajiny stáhnout, ne-li přijít o poloostrov Krym, byla by to rána, z které by se ruský režim jen těžko vzpamatovával. A i kdyby Rusko nakonec vyšlo z války vítězně, nastává otázka, co potom. A hlavně, co bez Putina? Ikoně režimu je sedmdesát let a mladší už nebude.
Před Ruskem leží velké množství otazníků a výzev a odpověď na ně by mohli nabídnout právě ruští komunisté, pokud k tomu budou mít odhodlání a vystoupí ze své dosavadní role. A poté to můžou být oni, nikoliv autoritáři a oligarchové, kdo bude určovat směřování celé země.
Pavel MRŠTÍK
FOTO – KPRF
