Kapitalismus bude poražen!

Rozhovor s Petrem B. – komunistou z Moravy

Petře, znám tě už patnáct let jako zpěváka punkové kapely, komunistu, dělníka z Moravy. Můžeš se trochu představit našim čtenářům? Jsi pořád mladý člověk, přesto máš za sebou vcelku zajímavý politický vývoj.

Je to tak, tento rok mi bude už 44 let, takže každý, kdo umí trochu počítat, si lehce zjistí, že jsem Husákovo dítě, narozené ještě v minulém režimu. Moje životní politické směřování hodně ovlivnil můj otec, člen KSČ od roku 1967, který je dodnes aktivním členem KSČM. Druhá věc, která mě hodně ovlivnila, byla změna režimu v roce 1989. Pod vlivem otce jsem ji tehdy vnímal, ač adolescent, jako »porážku«. Zatímco celá ZŠ v listopadových dnech roku 89 běhala po škole s trikolórou, já měl na svetru rudou hvězdu. Najednou se karta obrátila a někteří učitelé mi dali pocítit to, že je můj otec pořád v komunistické straně. Spousta lidí okolo převlekla kabát a stali se horliví antikomunisté. Toto všechno tak trochu předurčilo mé směřování a vnímání světa. Na střední škole jsem poslouchal kapely jako Rage against the machine a nosil mikinu s Che Guevarou a prožíval každé volby do Poslanecké sněmovny a držel palce KSČM. Založil na okrese Uherské Hradiště místní organizaci Komunistického svazu mládeže (KSM). Jezdil jsem do Prahy na schůze, demonstrace atd. Při té příležitosti jsem se seznámil s lidmi z trockistické Socialistické organizace pracujících (SOP). Přišli mi oproti KSM strašně radikální a revoluční a to mi, jako mladému klukovi, velmi imponovalo. Začal jsem prodávat jejich tiskovinu, Socialistickou avantgardu, jezdil jsem na jejich akce. V té době jsem začal studovat v Brně na VUT. Scházel jsem se tam s jedním trockistou z Prahy, co v Brně studoval a jednou členkou KSM a spolu jsme četli Komunistický manifest. Ten trockista měl kontakty i na lidi z Organizace revolučních anarchistů Solidarita (ORAS). A jednou mě vzal před továrnu Zetor v Brně, kde lidé z ORAS rozdávali dělníkům ze Zetoru noviny a diskutovali s nimi o situaci ve fabrice. Anarchisté ze Solidarity mě začali zvát na schůze. No a při jednání MMF v Praze v roce 2000, jsem už pochodoval pod černorudou vlajkou a účastnil se nepokojů a střetů s policií. Byl to takový překotný vývoj, hlava byla plná ideálů o zničení kapitalismu.

Jenže v ORAS se schylovalo k rozkolu – pražská část ORAS se tehdy nechala inspirovat myšlenkami komunistů rad a levého komunismu, jak nám bylo prezentováno. Pro moravskou část ORAS to byl »bolševismus«, který jsme odmítali. Tak jsme to tehdy vnímali. Založili jsme Anarchokomunistickou Alternativu (AKA) a pokračovali dál v anarchistickém proudu.

Takovým vývojem prošlo v raném mládí mnoho lidí, které znám. Jenže časem většinou přijdou na to, že aktivismus je takové plácání se odnikud nikam. Měls to stejně?

Po čase nás aktivismus opravdu vyčerpal a i díky dalším okolnostem začala skomírat i AKA. Část členů AKA začala hledat odpovědi na to, co dál? Jak pokračovat? Anarchistické hnutí se nám začalo zdát chaotické, sektářské, roztříštěné, napadající se navzájem, neschopné akce, tonoucí v neustálém »antifašismu«, na třídní boj zapomínající. To nás nakonec přivedlo k přesvědčení, že jako jediná alternativa k této neorganizovanosti a roztříštěnosti se nám jevil »marxismus-leninismus« a disciplinovaná bojovná komunistická strana. Minulý režim jsme samozřejmě kritizovali jako revizionistický, protože opustil Stalinovu cestu po jeho smrti. Nazvali jsme se Dělnický komunistický kolektiv (DKK). Rozjeli jsme webové stránky, které byly celkem živé. Rozebírali jsme v článcích kriticky čínský »model socialismu«, překládali informace o třídních konfliktech ve světě atd. Stránky jdou ještě najít na webu dekomko.tode.cz Četli jsme kolektivně Stát a revoluce od Lenina a další texty. Jezdili jsme na setkání se Svazem mladých komunistů Československa (SMKČ), KSM, lidmi, co jsou dnes ve slovenském VZDORu, jezdili jsme do Berlína na Luxemburg-Liebknecht_Lenin demonstrace a diskutovali s německou Marxisticko-leninskou stranou Německa (MLPD). Naše postoje, tak jak jsme to tehdy chápali, shrnuje celkem přesně naše tehdejší zakládající prohlášení (najdete ho na webu dekomko.tode.cz/?p=147). Když to čtu s odstupem doby, přijde mi to takové dětsky naivní, trochu mix všeho, věřili jsme tomu, že správně nastavená »revoluční komunistická strana marx-leninského typu« je právě ta strana, o které mluvil Marx s Engelsem v Komunistickém manifestu a že Stalin naplno rozvinul genialitu Lenina a byl jeho právoplatným pokračovatelem. I když jsme se k rozboru děl Stalina a jeho kroků a situace v SSSR pod jeho vedením vlastně ani nedostali.

Dělnický komunistický kolektiv – to se mi zdá jako dobrý základ pro odborovou činnost. Zkoušeli jste jít touto cestou?

Jeden ze soudruhů v té době prožíval zakládání odborů na jeho pracovišti, takže jsme diskutovali i odbory. V té době jsme se zcela jasně shodli, že odbory jsou prostě potřeba a že je to škola třídního boje pro pracující a možností pro komunisty dostat se blíž k bojovnějším proletářům a mít možnost je ovlivňovat. Nadšení z odborů a prožívání jejich zakládání s jedním z našich soudruhů (byli jsme dokonce i na velké odborářské demonstraci v Praze, abychom odboráře podpořili) se postupem času stalo zklamáním. Odborová organizace se etablovala do řad OS KOVO, nadšení odborářů a jejich bojovnost opadla, aktivita odborů se smrskla na odborářskou nástěnku a z nejaktivnějšího odboráře udělali předsedu odborové organizace a ten se zbývajícím odborářům postupně odcizil a začal se chovat dost autoritativně. Poté náš soudruh z té továrny odešel, takže další vývoj už jsme nemohli sledovat.

Kvůli osobním životům a opět díky vyčerpání z aktivismu (po kolikáté už) se postupně začaly zadrhávat i kolečka DKK. Přišel ještě křečovitý pokus o oživení v roce 2013, kdy jsme se přejmenovali na Dělnickou komunistickou organizaci, ale ta stejně skončila a vazby se soudruhy se úplně rozpadaly. Tuším, že v té době se objevil pokus založit odbory i v továrně, ve které jsem pracoval. Po zprostředkovaných zkušenostech se zakládáním odborů u soudruha v továrně jsem vyčkával, co z toho bude. Veškeré jednání za odboráře se zaměstnavatelem vedl profesionál z OS KOVO, což se snad i dá pochopit, ale zmizela z toho ta přímá syrovost, kdy dělníci s fabriky si sami dávají požadavky na zaměstnavatele, bez profesionálního prostředníka. Opět, počáteční nadšení členů odborů opadlo. Momentálně je činnost odborů ve té továrně mizivá. Zjišťoval jsem momentální stav, mezi svými kontakty ve fabrice – pořád stejný, v podstatě o činnosti odborů nikdo nic neví, dělnictvo o ničem moc neinformují a téměř nikdo se do odborů nehrne. I když mezi zaměstnanci je nespokojenost ohledně výše platů atd. I když to možná zní pesimisticky, určitě nejsem proti tomu, aby se pracující organizovali v odborech. Odbory jsou školou třídního boje, se všemi svými limity. Už jen jejich založení, často v podmínkách absolutního nepřátelství ze strany vlastníků firmy, je dobrá bojová průprava.

Je určitě velmi vyčerpávající zkoušet to horem dolem bez valného výsledku. Ale když spolu dnes mluvíme, zdá se, že si to nevzdal…

Je to složitější. Moje deziluze z komunistického hnutí, která přišla, byla velká. V podstatě od puberty jsem se snažil organizovat, podporovat boj pracujících. Místo vzestupné tendence bojů a střetů to vše mělo opačný směr. Bylo mi tehdy 37 roků a spousta pokusů a žádný reálný výsledek. Byl jsem jak se říká, vyšťavený. Ale že jsem to tehdy takto chápal byl jen důkazem mojí neznalosti a nevyzrálosti. Začal jsem o všem dost pochybovat. Ale kam nasměřovat svůj život, nejsem ten, který by jen seděl doma na zadku. Začal jsem se někdy okolo roku 2015 více věnovat historii a problematice Moravy, protože jsem vnímal, že Morava je postupně vymazávána z mapy. A to se mi zdálo nespravedlivé. Vždy jsem se cítil jako Moravan, nikdy jako Čech. Neměl jsem moc co dělat po rodinných a osobních krizích v mém životě, zpátky k činnosti v komunistických organizacích mě to netáhlo. Ono ani ostatně nebylo kam se zařadit a kam se přidat…. V roce 2016 jsem vstoupil do p. s. Moravané a započal s promoravskou osvětou ve svém okolí. V roce 2019 na jaro jsem byl dokonce zvolen místopředsedou, i když jsem k tomu přišel trochu jako slepý k houslím. Strana Moravané je stranou s členskou základnou cca 100 lidí. Věkově spíš starší ročníky. Je to už jen žalostný zbyteček obrovského promoravského hnutí 90tých let. Tehdy demonstrovaly desetitisíce lidí za samosprávu Moravy. Na Moravě dokonce hrozila generální stávka na podporu promoravských požadavků. To všechno už je pryč. I během svého působení u Moravanů jsem i nadále překládal různé texty z angličtiny z různých sfér. Hodně mě tehdy zaujalo, když jsem někdy koncem roku 2019 objevil text od Karl Otto Paetela – Manifest nacionálního bolševizmu ze 30tých let minulého století (pozor, neplést s Limonovovi nacionálními bolševiky). Text je cenný tím, že jsou tam zajímavé postřehy a poznámky a kritické rozbory nacionálního socialismu i politiky tehdejší Komunistické strany Německa, od člověka, který tehdejší dobu prožíval a byl později režimem A. Hitlera pronásledován. Tehdy mě zajímaly tendence, které kombinovaly nacionalizmus a třídní boj, tzv. třetí cesta. Překládal jsem si i věci z KLDR například. Zaujalo mě i to, že nacionální bolševici Laufenberg a Wolffheim z Hamburku stáli u zrodu Komunistické dělnické strany Německa (KAPD). I když byli posléze vyloučeni kvůli nacionalistickým postojům. U Moravanů jsem si začal opět uvědomovat jednu věc – jak vlastně obrovským podvodem parlamentní demokracie je. Moc drží pevně v ruce kapitál a voličům, kteří žijí v iluzi, že volby a parlament něco změní, nabízí stejný bonbón stejné chuti, jen zabalený v jiném obalu. Uvědomil jsem si, že pokud má někdy dojít k nějaké emancipaci Moravy a obyvatel, kteří žijí na jejím území, tak jedině při nějakém dějinném otřesu. Nikdy ne přes parlament. A tím zásadním otřesem je pro mě revoluce. Sociální revoluce. Došel jsem k poznání, že v p. s. Moravané už nemám co dělat.

Jak vidíš budoucnost komunistického hnutí u nás, ale i celosvětově?

Situace kolem covidu, situace ve společnosti, moje zkušenosti z politiky, zhoršující se krize okolo Ukrajiny, obnovení intenzivního kontaktu s tebou jako mladou představitelkou KSČM, to vše mě přinutilo se zamyslet nad tím, jak tento svět opravdu funguje. Jak funguje tento systém smrti a lži. Že ti, kteří řídí tento svět se opravdu neštítí hazardovat s milióny, miliardami lidských životů. Jaké se za tím vším točí obrovské zisky a lidé kvůli tomu umírají. Že ti, kteří ve své propagandě varují před totalitou komunistů, kolik zabili a prý zase zabijí lidí, bohatnou na smrti jiných. Jak opravdu kapitál ovlivňuje naše životy do posledního puntíku. Naše myšlení i chování, i když žijeme v tom, že jsme antikapitalisté. Jak každé ráno, když vstávám do práce si uvědomuji, jak mě to nebaví a jak tento život nenávidím. Život, který žiji kvůli vydělávání peněz, aby já a moje rodina jsme přežili k další výplatě. Že se vlastně musím každý den »prodávat«, abych vůbec mohl žít. To vše mě vracelo zpět na moje komunistické pozice. A jak vidím budoucnost? Nejsem žádný přeborník v marxismu, ale co vím, je to, že kapitalismus ve svém lůně plodí svoje hrobaře a že jednoho dne zanikne. To je železná jistota! I když se v současnosti nacházíme v kontrarevolučním období, tak kapitalismus bude smeten do propasti dějin, je to zkrátka dané! Revoluce musí přijít, je to výsledek střetů mezi třídami, které do tohoto boje tlačí nesmiřitelný protiklad mezi výrobními silami a vztahy. A tyto třídní střety zákonitě produkují síly, které bojují proti kapitalismu. A tyto síly se spojí, budou se dál účastnit třídních bojů, získávat zpětnou vazbu z těchto bojů a budou schopny vést pracující proti vládnoucí třídě na cestě k socialistické přeměně. Je to historický a materiální proces!

Neuvažovals o vstupu do KSČM?

Bohužel krátkou zkušenost s členstvím v KSČM už mám a musím říct – do KSČM? Už nikdy! KSČM je komunistická už jen podle názvu. Nebo snad vstoupit do těch tzv. komunistických stran o jednom člověku a webovými stránkami se Stalinem, Gottwaldem? Děkuji, nechci. Přestal jsem těmto stalinistickým stranám a skupinkám věřit, můj názor, ke kterému jsem dospěl je, že je to špatná cesta, která nás pod revolučním nátěrem znovu přivede na cestu kapitalismu.

Na začátku jsem psala, že tě znám jako zpěváka. Jak vzpomínáš na období s kapelou Last Strike? Vnímáš kulturu jako v současné době funkční prostředek k šíření politických ideálů?

Na období s Last Strike vzpomínám samozřejmě rád. Myslím, že jsme z Last Strike byli skvělá parta, zažili jsme spolu kopec srandy, poznali spoustu lidí, dobrých i zlých, odehráli pár koncertu po ČR a SR, vypili moře piva. S Last Strike jsme hráli v době, kdy jsme byli pod vlivem anarchismu, tudíž jsme žili myšlenkou, že naším úkolem jakožto politicky angažovaných »umělců« je uvědomovat lidi, předávat nějaké poselství, měnit lidi. Žili jsme tím, že člověk se musí nejdřív vnitřně změnit, být lepším a až budou lidé změněni, potom přijde úspěšná revoluce. Kultura určitě k člověku patří od nepaměti. A každá kultura odráží to, v jaké společnosti, s jakými materiálními vztahy člověk žije. My žijeme v kapitalistické společnosti a podle toho naše kultura a její projevy vypadají. Ten kdo má potřebu vytvořit umělecké dílo s politickým obsahem, ať už je to kniha, divadelní hra, píseň, film nebo socha, nechť tak učiní. Určitě si svůj okruh posluchačů najde, možná i pár lidí přesvědčí, že jeho politické vize jsou správné. Ale vše má své limity.

Pár slov závěrem?

Moje poznání z mého politického života, bych zformuloval do následujících pár vět: Na této planetě vládne kapitalismus. Systém válek, krádeže, systém ničení planety, systém ničení lidských životů, systém smrti, systém maximalizace zisku. Systém, který nikdy z proletáři nejednal v rukavičkách. Tisíce z nás ročně zemře na svých pracovištích po celém světě. Tisíce z nás jsou okrádány, vyhazovány na ulici, tlačení do chudoby, aby někdo jiný mohl bohatnout. Umíráme ve válkách za cizí zájmy. Kapitalismus žije z krádeže a vykořisťování člověka člověkem. Žádnými volbami, reformami, žvaněním v parlamentu se tento systém nezmění. Jak už jsem napsal výše, tento systém odstraní sociální revoluce, která přijde, protože ji má kapitalismus v sobě zakódovanou. Revoluce, která povede ke komunistické společnosti a odstraní vykořisťování člověka člověkem. Proto nepropadejme pesimismu a buďme svědomitými hrobníky kapitalismu!

Připravila: Petra PROKŠANOVÁ