Jak dál s volbami do Senátu?

Sundejme růžové brýle a pojďme se zamyslet, jak přistoupit k blížícím se volbám do části Senátu ČR. Nabízím vám k zamyšlení jednu alternativu, která se snad může zdát kontroverzní, ale dle mého soudu by mohla přispět k zefektivnění naší práce a tím i postavení celé strany ve společnosti.

Jak známo, KSČM se sice k Senátu staví odmítavě, ale voleb jsme se vždy účastnili. Naše výsledky nebyly nikdy příliš dobré, což nebylo dáno pouze odporem voličů ke komunistické straně, ale souhrou více okolností, především nepříznivým většinovým volebním systémem, kdy se obyčejně v druhém kole proti našemu kandidátovi spojili příznivci všech ostatních stran. Dalším problematickým faktorem byl, dle mého soudu, výběr kandidátů. Často jsme sice měli kandidáty velmi kvalitní, ale postupem let se sklouzlo k formalismu a delegovali jsme soudruhy ze svého středu, na veřejnosti nepříliš známé, což samo o sobě nedávalo dobré naděje na jejich zvolení. Je pravdou, že populární nezávislé levicové osobnosti s námi často nechtějí spojovat své jméno a tak jsme zkrátka jiné kandidáty vybírat nemohli. V této souvislosti lze připomenout vynikající herečku Helenu Růžičkovou, která se po případném zvolení do Senátu chtěla věnovat, pokud si dobře pamatuji, podpoře dětských domovů. Bohužel ani tak nebyla na naší kandidátce zvolena. To celkem dobře dokresluje problematiku výběru kandidátů, kdy ani známý a populární člověk s chvalitebným cílem, není zárukou úspěchu. A ruku na srdce, kolik takových lidí jsme schopni na naše kandidátky přivést?

Přes všechny výše uvedené problémy jsme mezi lety 1996 až 2018 vždy nějakého zástupce v Senátu měli. V počtu 81 senátorů však šlo o jednotlivce. Vtipně sice může působit informace, že bývalých členů KSČ, kteří jsou nyní v jiných stranách, byla ještě nedávno v Senátu přibližně pětina, ale budeme-li se bavit o skutečných komunistech, těch bylo vždy jen několik a od roku 2018 již žádný. Můžeme si tedy regulérně položit otázku, zda náklady, které investujeme do volební kampaně jsou vyváženy počtem a vlivem našich senátorů, tedy za předpokladu, že nějaký náš kandidát bude v příštím roce vůbec zvolen.

Důležité je si dále uvědomit dlouhodobě odmítavý postoj komunistů k Senátu, který považují za zbytečný. Voličům se někdy poměrně obtížně vysvětluje, proč do něj tedy kandidujeme. Ptají se, zda to se zrušením Senátu myslíme skutečně vážně, když o senátorské posty usilujeme a jak známo, kapři si svůj rybník nevypustí. I to je možná další důvod, abychom zvážili, zda se vůbec příštích senátních voleb účastnit.

Neúčast v senátních volbách může samozřejmě působit poraženeckým dojmem, ale musíme zvážit pravděpodobnost zvolení našeho kandidáta na straně jedné a náklady kampaně na straně druhé. Někdo snad může argumentovat i tím, že jakmile zmizíme z kandidátní listiny, volič na nás zapomene. Tedy, že samotná účast ve volbách je svého druhu agitace, což je samozřejmě svým způsobem pravda, ale neúčastí v senátních volbách bychom na nic nerezignovali. Naopak můžeme sami razit heslo o bojkotu senátních voleb jako projevu odporu proti Senátu a můžeme vést svoji nízkonákladovou kampaň, kterou budeme vybízet voliče, aby k senátním volbám vůbec nechodil, pokud si přeje zrušení Senátu. KSČM by tam nezmizela z veřejného povědomí, jen by zaujala radikální pozici, která by ostatně měla naší straně vždy příslušet – a ovoce takové politiky bychom mohli sklidit v komunálních volbách či dalších volbách do Sněmovny PČR. Nestálo by tedy za úvahu to příště s volbami do Senátu zkusit jinak?

Jan VITVAR, OV KSČM Litoměřice