Hrdina od Sokolova

Před 79 lety padl v bitvě u Sokolova Otakar Jaroš. Jaroš se narodil 1. srpna 1912 v Lounech. Mládí však prožil v Mělníku, kam byl přeložen jeho otec, železniční strojvůdce, když malému Otakarovi bylo devět měsíců. V Mělníku Jaroš studoval gymnázium, studium zde ovšem neukončil a odešel studovat do Prahy, kde úspěšně vystudoval Vyšší elektrotechnickou školu v roce 1934 a následně nastoupil základní vojenskou službu k telegrafnímu praporu. Během základní vojenské služby absolvoval poddůstojnickou a důstojnickou vojenskou školu a po dokončení služby v roce 1936 zůstal v armádě jako voják z povolání v hodnosti podporučíka. Rok nato byl Jaroš povýšen na poručíka. Jaroš sloužil u praporu v Prešově až do rozpuštění československé armády po obsazení Československé republiky nacistickým Německem. Na krátkou dobu pracoval v Náchodě jako pracovník telegrafního oddělení poštovního úřadu, ale zanedlouho překročil hranice do Polska, kde se formovala československá vojenská jednotka v zahraničí. Zde společně s ostatními československými vojáky pod velením Ludvíka Svobody přešel do sovětské internace poté, co vojska Sovětského svazu vstoupila na území západní Ukrajiny a Běloruska.

Po napadení Sovětského svazu byl Jaroš jmenován v roce 1941 nadporučíkem a v roce 1942 velitelem první pěší roty nově zformovaného 1. československého samostatného polního praporu. Na počátku roku 1943 nastupuje 1. československý samostatný polní prapor na frontu. 8. března zahájil wehrmacht útok na obec Sokolovo, kterou bránila právě první rota pod velením Jaroše. Jaroš při hrdinské obraně Sokolova padl. Němci měli v bitvě ohromnou početní převahu, 350 československých vojáků se bránilo proti asi 2 400 vojákům wehrmachtu s obrněnými vozy a tanky, přesto se však československým vojákům dařilo Sokolovo bránit až do 13. března, kdy Sokolovo opustili. I díky oběti Otakara Jaroše byl německý postup zpomalen. Otakar Jaroš byl in memoriam jmenován kapitánem a byl jako vůbec první zahraniční voják vyznamenán nejvyšším vyznamenáním Sovětského svazu, Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu.

Vzpomeňme si dnes na kapitána Otakara Jaroše a na všechny, kteří padli za svobodu naší vlasti.

Otakar Jaroše shledává, že čas je dovršen. Řekl: neustoupím. Zaujal místo v připravené kruhové obraně u kostela, chápe se protitankové pušky, míří, střílí – teď už jako řadový voják, ale i jako velitel, který strhuje svým příkladem…Rána z kanónu a dávka z tankového kulometu, detonace a mračna prachu, kouře a cihlové drti na chvíli zastírají bojiště. Na Jarošově tváři je krev. Ale bije do tanků i do pěchoty, brání, neodchází. Prsty se lepí ke spoušti pramínkem krve stékajícím z nové rány. Průstřel plic. Klesá, krvácí z úst a nosu, ale s vypětím posledních sil ještě jednou zaměřuje a opět střílí po nejbližším tanku. Střílí tu vůbec ještě někdo? Jaroš zasahuje tank, zasahuje pěšáky SS, ještě hází granát a ještě jeden, opět zasahuje. Mrtví fašisté vyznačují cestu k veliteli sokolovské obrany. A ještě jeden granát, protitankový. Nikdo nikdy nespočítá rány, jimiž uniká život tohoto chrabrého českého vojáka. Blíží se sedmá hodina večerní. Dlouhá dávka z kulometu zasahuje velitele Sokolova, jeho tělo mizí pod pásy tanku… Konec. Padl – ale neustoupil. (Z Buzuluku do Prahy, Ludvík Svoboda)

Roman ČUČELA, člen KV KSČM Praha

FOTO: Petra PROKŠANOVÁ