„Dobrý den, prapore hvězd a pruhů“ – coververze v podání pětikoalice?

20. dubna zahájila ministryně obrany Jana Černochová (ODS) šestidenní pracovní cestu napříč Spojenými státy americkými. Náplň programu zahrnovala jednání o převozu ostatků brigádního generála Františka Moravce zpět do vlasti, avšak i schůzku s americkým protějškem Lloydem Austinem. V souvislosti s druhým plánovaným bodem prohlásila před dvěma týdny ministryně za svou ambici při formálních rozhovorech otevřít otázku přítomnosti amerických vojsk na území České republiky. Učinila tak kontroverzní formou přihlášení se k myšlence obsluhy vojenských základen příslušníky amerických ozbrojených sil, jíž na nedávném stranickém kongresu oživil europoslanec a „konzervativní jestřáb“ partaje Alexandr Vondra.

Zprvu ve veřejném prostoru převažovaly na vyřčenou ideu ohlasy vesměs afirmativní. Vedle politických komentátorů přispěl k diskusi i ministr práce a sociálních věcí Marián Jurečka (KDU-ČSL), jenž dokonce lokalizoval budoucí pobyt vojsk do konkrétních míst v Přerově či ostravském Mošnově. Po rozpačité až velmi negativně zaměřené reakci široké veřejnosti se však počala mírnit i oficiální rétorika. K záležitosti doposud mlčící premiér Petr Fiala připustil působivost nápadu, označil však prozatím jeho realizaci za utopickou. Dle pirátského místopředsedy vlády Ivana Bartoše zase program česko-americké ministerské schůze dávno prošel protokoly a není možné usilovat o jeho aktualizaci pro momentální potřeby Černochové.

Ačkoliv dle posledních zpráv hledí na vývoj českého diskursu zmateně i zámořští činitelé, po celé akci zůstává pachuť podezření a neupřímného zametání pod koberec. Před šestnácti lety totiž započala bitva o přítomnost americké armády na českém území za velmi podobných okolností – na konci Paroubkovy vlády v létě 2006 panovalo přesvědčení, že základny představují hotovou věc. Tehdejší sociální demokracii, jež během následujících týdnů přešla po povolebních machinacích do opozice, pomohla dravost nového topolánkovského vedení země v čele s (nejen) proaliančním lidoveckým fundamentalistou Cyrilem Svobodou, po jejíž masírce se zprvu nemalá zastánkyně základen ČSSD jevila jako krotký kritický střed. Nic to však neměnilo na faktu, že přisluhování kontroverznímu projektu základen bylo ze dne na den vyměněno za pokus chopit se vůdčí role v občansko-politickém hnutí proti základnám.

Nynější kroky vládní koalice v sobě koncentrují oba výše nastíněné momenty. Jednak zde existuje snaha nekompromisního pravicového křídla vytlouci co nejvíce kapitálu tváří v tvář obavám z ruské imperialistické agrese; jednak zde ovšem působí i strategie nevířit příliš bahna velkohubými prohlášeními pro veřejnost, ačkoliv cíle se u obou skupin mohou víceméně překrývat. Suverénnost jestřábů však nedává příliš pochyb o chystaném záměru, jakkoliv měkkou variantu by pro přípravu veřejného mínění chtěli použít „umírnění“, a nelze si dělat iluze ani o „neformálních jednáních“ se zámořím.

Dlužno dodat, že vojenské základny americké armády nepředstavují pouze význam vojenský (či slovníkem lobbistů vojensko-obranný a stmelující). Jde také o akt politický, jímž se pojišťuje loajalita západnímu kapitálu a vojensko-průmyslovému komplexu. Již před patnácti lety se argumentace české pravice velmi průhledně přihlašovala k oslabení vlivu levice skrze prosazení základen, a v nynějším dějinném kontextu tomu nebude jinak, ačkoliv stejně jako tehdy se i v dnešních dnech zleva ozývají patolízalové postulující „ochranu národních zájmů“ či „upevnění svazku se západem“.

Tehdy sloužil jako strašák velmi abstraktní útok Íránu či KLDR, dnes se bije na poplach hrozbou ruské agrese reálně probíhající na Ukrajině. Levice, oslabená jako nikdy dříve, však musí apelovat na nesmyslnost přimykat se k jednomu či druhému imperialistickému klanu, podobně jako tak činila před patnácti lety. Pro úspěšnost tehdejší antikampaně stačilo obyčejné naslouchání postojům místních obyvatel i celospolečenským náladám, z čehož vykrystalizovalo mohutné hnutí s nezanedbatelným vlivem KSČM a Komunistického svazu mládeže. Obrovský tlak statisícových petic a tisícových demonstrací způsobil dokonce rozkol ve vládních řadách a urychlil odštěp Strany zelených z původně jednotné pravicové koalice. Úspěch onoho hnutí bude nutno zopakovat, jestliže se výše nastíněné obavy prokáží jako opodstatněné. Půjde o výzvu vystoupení z komfortní zony, z níž se radikální levici poslední léta příliš nechce, ačkoliv vymanění se z této může po letech přinést nové zkušenosti z bojů a mobilizační potenciál. Když v červnu roku 2007 při státní návštěvě amerického prezidenta Bushe předávala tehdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová americké delegaci CD s trapným kýčovitým popěvkem „Dobrý den, prapore hvězd a pruhů“, šlo o servilní akt veřejností po zásluze odměněný výsměchem. Nenechme se v následujících dnech a týdnech však příliš rozptylovat pochechtáváním se koalici, byť by bylo zasloužené. Dost dobře se chystá coververze onoho proslulého šlágru.

Jan BODNÁR