Byl jak pyšné citadely středověkých měst
V jeho erbu bylo psáno jedno slovo: Čest!
Kořeny byl v zemi, květem na pomezí hvězd
Vítězslav Nezval
Prvního června uplynulo 80 let, co byl v Praze na Kobyliské střelnici za tzv. heydrichiády popraven hájecký rodák, spisovatel, v tvůrčím období občan Zbraslavi, antifašista-odbojář, národní umělec Vladislav Vančura (1891-1942). Kdo by neznal jeho Rozmarné léto, půvabně zfilmované režisérem Jiřím Menzelem? Nároční filmoví diváci znají další jeho geniální dílo, režisérem Františkem Vláčilem též převedené na filmové plátno – Markétu Lazarovou. Říkalo se mu kníže českého jazyka, protože volil velmi bohatý, květnatý, tudíž náročný jazyk. Vančura byl však mnohem více než »jen« spisovatelem, režisérem, dramatikem, scenáristou. V době nejtěžší pro český národ, v době nástupu fašismu a německé okupace, se jednoznačně aktivně postavil na stranu odboje a za to byl německými nacisty zavražděn.
Houževnatými a pečlivými propagátory Vančurova díla a antifašistického odkazu jsou členové a členky Spolku Vladislava Vančury se sídlem v Háji ve Slezsku, jeho rodišti. Sedmičlenná skupina vedená Ladislavem Ludvíkem a hájeckým zastupitelem, někdejším dlouholetým starostou obce Josefem Kimplem prošla za dva dny stěžejní pražská místa, kde Vančura žil, kde byl vězněn, vyslýchán a mučen a kde násilně, z rukou německých katanů, skončila jeho pozemská pouť.
Zbraslav si jej váží
Čelem se k památce svého občana postavila Městská část Praha-Zbraslav, která připravila pietní akt přímo v nejvyšší části ulice Vladislava Vančury na Zbraslavi, pod zrestaurovanou a nepřehlédnutelnou Vančurovou bustou. Aranžmá bylo překvapivě milé, čestnou stráž postáli dva mladí lidé ze skautské organizace, přišel ředitel místní základní školy nesoucí Vančurovo jméno Tomáš Obdržálek, s ním i několik desítek žáků této školy. Z přilehlé vily, kterou si ve 20. letech manželé Vladislav a Ludmila Vančurovi nechali postavit a v níž žili spokojeně s dcerkou Alenkou až do osudného dne, kdy literáta-antifašistu odsud odvezlo gestapo, přišla paní Sylva Santarová, manželka Vančurova vnuka. Každoročně zde u busty pokládají květiny pražští komunisté, letos tomu nemohlo být jinak. Přišli i někteří zbraslavští občané a jako přítel Vančurovců také první československý kosmonaut Vladimír Remek.
Akci zahájil zpěv české hymny, a protože členové vančurovského spolku jsou hudebně zdatní (však také provozují lidovou kapelu Hájecký šraml), primáš vančurovské hudební skupiny Jan Klíma se svým zvučným hlasem ujal tohoto čestného úkolu.
Starostka Zuzana Vejvodová (jméno na Zbraslavi nikoli ojedinělé; starostka pochází z větve místního stavitele Václava Vejvody, jenž shodou okolností realizoval projekt Vančurovy vily) připomněla ve své řeči, že Vančura je čestným občanem Zbraslavi a z lásky k ní se vyznal v některých svých dílech. »Když si v roce 1921 se svojí ženou Ludmilou zvolili Zbraslav za svůj domov a místo své lékařské praxe, patřil již pan doktor k nejvýznamnějším českým literátům,« uvedla.Vančura jako občan, patriot a literát byl pro nacistický režim nebezpečným nepřítelem a po útoku na Heydricha se stal exemplární obětí nacistického teroru, uvedla. A pak – snad v jakémsi povinném současném kánonu – přešla od nacistické totality, přesněji řečeno genocidy, k »totalitě komunistické«. Takový »skok« mnohé účastníky pietní akce překvapil. Však Vančura byl zavražděn v roce 1942! »Má smysl jednoznačně odmítnout nálepku Vladislava Vančury jako komunistického spisovatele. Vančura byl především humanisticky a sociálně smýšlející člověk a odvážný a nekompromisní vlastenec,« pravila starostka na shromáždění, kterým radnice i zástupci občanů vyjádřili úctu občanské statečnosti svého čestného spoluobčana a přihlásili se k vančurovské tradici Zbraslavi.
Statečný až do konce
Na pietním aktu měl možnost vystoupit zástupce Spolku Vladislava Vančury Ladislav Ludvík. Zmínil, že mnoho generací čtenářů se už seznamovalo, objevovalo a znovu vracelo k hodnotám Vančurovy tvorby, které ani tok času, ani změny společenských poměrů neubraly na síle, lidskosti a aktuálnosti. Dále připomněl, že před 131 lety se Vančura narodil v bývalém hájeckém cukrovaru. Občané Háje si svého slavného rodáka váží. V roce 80. výročí jeho narození, kterým byl rok 1971, přijela do Háje spisovatelova manželka Ludmila Vančurová. Rok nato byl v obci odhalen Vančurův pomník s bustou od akademického sochaře Karla Vašuta. A když bylo 100 let od narození Vladislava Vančury, tak se v jeho rodné obci sešlo na 3000 občanů z Čech, Moravy a Slezska, mezi nimi i představitelé kultury a levicové politiky. V Háji vznikla nová tradice vančurovských kulturních setkání, což jsou dnes již známé festivaly pořádané na počátku léta, nazvané nikoli náhodou Rozmarné léto.
Od roku 2005 uděluje obec Háj ve Slezsku významným osobnostem v oblasti kultury Cenu Vladislava Vančury jako výraz jejich často nedoceněné práce. Touto cenou byly dosud poctěny na tři desítky laureátů, informoval Ludvík. Mnozí zanechali významnou stopu ve svém oboru umělecké či kulturní činnosti přesahující region i republiku. »V dnešní době komerce a konzumu to jistě není málo,« zdůraznil Ludvík a připomněl poslední Vančurova zaznamenaná slova, jež pronesl ke svému spoluvězni: »Vyřiď mé ženě, že jsem zůstal statečný až do konce.« Jeho život a dílo má i dnes smysl.
Skvělí žáci ZŠ V. Vančury
Pěknou a hodnotnou součástí zbraslavské veřejné akce bylo vystoupení žáků ZŠ Vladislava Vančury, kteří pod vedením učitelky Mgr. Lenky Fischerové předvedli pásmo z Vančurova díla Zvony mého kraje. Je velkou zásluhou této paní učitelky – a jak jsme se dozvěděli později, zasloužilé pedagožky, která literaturu a český jazyk na této škole vyučuje již takřka pět desetiletí – jak kvalitní, a přitom nelehké pásmo se svými žáky, oblečenými v bílých blůzkách, připravila. Vančurův jazyk je opravdu pro náročné, a byla velká radost poslouchat mladé lidi, z jejichž úst se linula s výraznou dikcí vančurovská krásná čeština.
Nečekaným vrcholem akce bylo předání plakety s Vančurovým motivem, posledního životního díla sochaře Karla Vašuta, starostce Zbraslavi a též Sylvě Santarové zastupující potomky Vančurovy rodiny, která neskrývala velké dojetí. Stalo se tak na základě rozhodnutí Rady obce Háj ve Slezsku. Zbraslavští hostitelé byli k členům a přátelům Spolku Vladislava Vančury pozorní, protože je poté pozvali na krátkou exkurzi do ZŠ V. Vančury (navštěvuje ji přes 900 žáků), kde se ve vstupní chodbě nacházejí mramorová deska připomínající udělení titulu škole Vladislava Vančury (z roku 1984) a zarámovaný certifikát o uděleném Vančurovi in memoriam čestném občanství Zbraslavi.
Na zahradě vily
Úspěšný den, z hlediska památky Vladislava Vančury, zakončilo komorní pozvání pro několik členů spolku na zahradu Vančurovy vily. Není zrovna bezbariérová, jak poznamenala její obyvatelka Sylva Santarová, která v ní žije se svou rodinou. Vila je totiž vystavěna na vyvýšenině a přístup k ní je dosti náročný. Ulicí se jde vzhůru a i od branky je nutné vystoupat hodně schodů. Zato výhled z ní, zvláště pak z horních pater, na okolní přírodu, na protilehlý vrch Závist, bere dech.
Pro milovníky Vančurova díla a znalce jeho osobnosti je nesmírně cenné vidět a »prožít« místa, kde Vančura před vilou sedával, odkud se díval na svět, kde vítal své přátele a také kam přicházeli pacienti do ordinace »k paní doktorce«, MUDr. Ludmile Vančurové.
Rod dále pokračuje, a dokonce i v oboru lékařském, neboť, jak známo, manželé Vančurovi byli lékaři. Dcera Santarových je oční lékařkou a letos v lednu se jí narodil syn.
Místa utrpení
Následující den byl již jen ve znamení nejtíživějších životních okamžiků Vladislava Vančury a dalších stovek, ba tisíců a desetitisíců českých vlastenců a vlastenek. Vančurovci si totiž prohlédli Památník Pečkárna – Památník českého odboje 1939-1945 nacházející se v suterénu někdejšího Petschkova paláce, kde od poválečného období sídlí kanceláře ministerstva průmyslu a obchodu. Ovšem za protektorátu zde Němci zřídili hlavní úřadovnu gestapa, odtud řídili zátahy na naše odbojáře, zde probíhaly jejich nelidsky kruté výslechy. Neprostupnými a nedobytnými zdmi někdejšího bankovního domu proměněného na mučírnu prošlo na 35 000 odbojářů!
Emil Kulfánek, vedoucí Památníku Pečkárna, jenž je spravován Českým svazem bojovníků za svobodu, podrobně vysvětlil, co se dělo v těchto temných prostorách, v nichž trpěli a často byli ubíjeni k smrti naši nejstatečnější lidé, včetně Vladislava Vančury. Mnozí z našich čtenářů a čtenářek znají Památník z vlastní exkurze, jiní z tisku a literatury. Zde se nacházel nechvalně známý »biograf«, samotky, v patře mučírna (její naznačená replika je součástí Památníku). Zvířata dalším jedincům svého biologického druhu nekonají taková zvěrstva, jaká konaly lidské bestie lidem…
V rámci pietně upraveného tzv. biografu (kde vyšetřovaní vlastenci seděli nehnutě na dřevěných lavicích a jen mlčky hleděli před sebe na bílou stěnu, na které se jim odvíjel film jejich života) mohou příchozí jako výraz úcty k příslušníkům protifašistického odboje pokládat květiny. I Vančurovci byli pro tento okamžik připraveni, tak jako o několik hodin později v jiné části hlavního města, na někdejší Kobyliské střelnici.
Tam již před branami národní kulturní památky uvítali přátele z Háje ve Slezsku Marta Semelová, Viktor Pázler, Jaromír Petelík, Vladislav Kopal, František Beneš a další pražští komunisté. Vedoucím zpěvákem hymny, tentokrát československé, byl opět Jan Klíma. Pak se již ujal slova bývalý zastupitel městské části Praha 8 za KSČM Jaromír Petelík. Ten s hlubokou znalostí, empatií a působivým přednesem přiblížil dějiny tohoto místa od dob Rakouska-Uherska až do dnů Pražského povstání. »Toto místo se z kulturně rekreačního a výcvikového proměnilo v místo smrti. Nacisté zde mezi léty 1941-1945 popravili více než 755 osob. Neštítili se zabíjet nejen dospělé muže a ženy, ale také děti – dva zde zavraždění chlapci měli 15 let,« řekl. Největší krveprolití zde nastala v roce 1942 po úspěšné likvidaci Heydricha, v období druhého stanného práva, tzv. heydrichiády. Od 30. května do 3. července 1942 zde nacisté zavraždili 539 vlastenců, mezi jinými také Vančuru. Jak dokládají kovové desky se jmény všech zde zabitých, život Vančurův byl násilím ukončen 1. června 1942 v 18.45 hodin.
»Protože se Němci báli, že by se veřejnost dozvěděla o tom, co zde konají, a aby své vražedné počínání skryli, tak nákladní vozy, které přivážely oběti i jejich vrahy, nechávali túrovat, aby střelbu přehlušili,« uvedl Petelík. Navíc v okolí bylo v době střílení lidí zakázáno vycházet a otevírat okna.
Areál Kobyliská střelnice, od roku 1978 národní kulturní památka, byl v roce 2015 z veřejných zdrojů zrekonstruován nákladem kolem 11 milionů korun, doplnil předseda OV KSČM Praha 8 Vladislav Kopal. Místo má zvláštní atmosféru. Je vzorně, takřka parkově upravené, ale tiché, pietní. V areálu se nacházejí plastika Nepokořená vlast od akademického sochaře Miloše Zeta a kříž, a poblíž místa, kde odsouzení čekali na smrt, jsou v pietní zdi vytesané verše básníka národního umělce Miroslava Floriana »Zastav se na chvíli, krev naše vstoupila do této země, ale my znovu se vzpřímili«, doplněné mozaikou.
Sem může každý kdykoli vstoupit, zapálit svíčku u některého ze jmen, položit kytičku, rozjímat o tom, kolik skvělých, ba nejskvělejších příslušníků našeho národa zde němečtí okupanti zabili. »My komunisté na Praze 8 sem každoročně chodíme a vzpomínáme na naše vlastence,« zakončil Petelík své vystoupení.
Monika HOŘENÍ
FOTO – autorka a Ladislav LUDVÍK
V ODBOJI ČESKÉ INTELIGENCE
Vladislav Vančura byl předsedou ilegální protinacistické skupiny Národně revoluční výbor inteligence českých levicových kulturních a vědeckých pracovníků, vytvořené ve 2. polovině 1941 z iniciativy II. ilegálního ústředního vedení KSČ. Hlavním organizátorem výboru, jenž měl zmobilizovat nejširší vrstvy české inteligence do boje proti okupantům, byl Julius Fučík; jeho předsedou se stal v září 1941 V. Vančura, ke spolupracovníkům patřili např. B. Václavek, V. Felber, P. Kropáček, L. Linhart, V. Makovský, B. Půlpánová, M. Nedvěd.
Fučík Vančuru zmiňuje ve své Reportáži, psané na oprátce:
Kapitola šestá, Stanné právo 1942
…»Vracím se pozdě večer k výslechu. Dole u zdi stojí Vlad. Vančura s malým ranečkem svých věcí u nohou. Vím dobře, co to znamená. I on to ví. Tiskneme si ruce. Ještě ho vidím shora z chodby, jak tam stojí s hlavou mírně skloněnou a s pohledem dalekým, dalekým přes celý život. Za půl hodiny vyvolali jeho jméno…«
