Role komunistů v levicové politice

V těchto dnech si připomínáme ustavení reprezentace levicové koncepce, která je nazývána komunistická. Před 101 roky byla ustavena Komunistická strana Československa. Za více než století působení v české politice tato strana prošla řadou peripetií. Má za sebou řadu úspěchů, ale také momentů, které úspěchy nelze nazvat, a bohužel i utrpěla zásadní porážku, kdy v roce 1989 ztratila možnost vést českou společnost.

Neoddiskutovatelným jejím kladem je sociální rovina, kdy se již za první republiky silně veřejně postavila za pracující a jejich sociální ochranu. Nesmíme zapomínat také na velice významnou úlohu komunistického odboje za druhé světové války, který je dnes upozaděn ve prospěch zveličování odboje západního. Bez komunistického příspěvku k odboji by totiž nebylo mnohých z nás, takže v tomto ohledu patří KSČ veliké díky.

Není překvapující, že centrem diskusí i útoků proti komunistické koncepci a komunistickému hnutí u nás je etapa po roce 1948, kdy byla KSČ zodpovědná za vládu. Poválečná politická orientace občanů byla zaměřena z pochopitelných historických důvodů doleva. Světová ekonomická krize kapitalismu ve 30. letech, zrada západních zemí v mnichovské dohodě, nástup nacismu, hrůzy druhé světové války a osvobození Rudou armádou byly hluboce vryty do myslí lidí práce a vytvořily velkou podporu levice, včetně komunistického hnutí a strany. KSČ se za této situace pokusila přinést zásadní systémovou změnu a ustavení socialismu v Československu. Došlo k ohromné emancipaci té části společnosti, která byla do té doby odsouzena neopustit svůj nízký sociální status, a náhle se jí otevřely do té doby nevídané obzory. Snaha o racionální plánované řízení ekonomiky a důraz na budování státních podniků byly v řadě případů úspěšnými velkými experimenty, které následovaly sovětské vzory, do nichž si tehdy hodně lidí promítalo naději na spravedlivější svět. Přes všechny kritiky a dnes užívané narativy lze jen velmi těžko popřít, že poúnorový vývoj měl podporu významné části československé populace.

Geopolitika dominuje

Jestliže v meziválečném období se začalo zjevovat daleko výrazněji propojení světa, možná zatím toho dominujícího kapitalistického, tak druhá světová válka a vývoj po ní ukázal, že geopolitika je již dominujícím prvkem světové politiky. Československo neexistovalo v izolaci a patřilo do sovětské sféry, a to v drsných poválečných podmínkách, které vytvořily krutosti druhé světové války. Nové zbraně, především jaderné, vedly k nové světové konfiguraci světových sil, kterým dominovaly dva bloky a jejich střet tvořil rámec více než čtyřiceti let konfliktu, který byl naštěstí většinově »studený«, ale některé měly charakter regulérního válečného konfliktu s mrtvými, ekonomickými i kulturními ztrátami. Prohra sovětského bloku v devadesátých letech nebyla jen prohrou ve střetu studené války, ale i faktickou prohrou komunistické koncepce v evropském prostoru přinejmenším.

V tyto dny, kdy bude KSČM hodnotit své minulé konání a formulovat své zadání do budoucnosti na řádném stranickém sjezdu, by možná bylo dobré se nad věcmi zamyslet trochu v širších souvislostech. A ty souvislosti mají více dimenzí.

První z nich je ujasnit si, o čem vlastně hovoříme. Ve veřejném prostoru je mnohdy a často i programově dáváno rovnítko mezi »komunismem« a komunistickou stranou. Z mnohých úst tvrdá kritika komunistické strany je ale zaměřena na odmítání komunistické koncepce vývoje společnosti a na cílovou vizi, kterou tato koncepce představuje. Slovo »komunismus« se objevilo již před téměř 185 lety (1839). A již od té doby »straší«. Mnoho čtenářů tohoto článku třeba nikdy nečetlo Komunistický manifest, ale znají jeho první slova: »Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu«. Již méně se připomíná myšlenka, která je jen o kousek dále – »…Kde je opoziční strana, která by nebyla svými vládnoucími odpůrci vykřičena jako komunistická, kde je opoziční strana, která by opět potupnou výtku komunismu nevmetla ve tvář jak pokrokovějším opozičníkům, tak i svým reakčním odpůrcům? Z této zkušenosti vyplývá dvojí. Komunismus je již uznáván všemi evropskými mocnostmi za moc. Je svrchovaný čas, aby komunisté otevřeně před celým světem vyložili své názory, své cíle a své snahy a proti báchorkám o strašidle komunismu postavili manifest strany samé.«

Možná, že bychom mohli číst slova napsaná před 175 lety Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem našima dnešníma očima. Ano, komunismus mnohé straší, protože je uznáván současnými mocnými ve světě za reálnou existující myšlenku a vizi budoucnosti a také za hrozbu stávajícímu převažujícímu světovému řádu. A zároveň ti, kdo se s ní ztotožňují, musí vysvětlovat své názory, své vidění společnosti a jejího vývoje i své představy o »cíli«, ke kterému chtějí kráčet. A hlavně získat většinu lidské pospolitosti pro tyto cíle a zvolené cesty.

Komunistický manifest v některých očích je tak nebezpečný text, který by měl být zakázán, aby se s ním nemohli seznamovat občané, měl by být pálen na hranicích. Jeho text je i odrazem doby, ve které vznikl. Společenským vývojem se podařilo dosáhnout změn, za které manifest bojoval, ale zůstává řada cílů, které v emancipaci lidstva zůstávají. V této souvislosti má dnes daleko větší váhu i teze, která v původním textu zní takto: »Místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.« Myšlenka, která spojuje svobodný rozvoj individua jako nutnou podmínku svobodného rozvoje všech, je to, co dnešní naše společnost potřebuje. Je to cesta od bezuzdného individualismu, k solidární společnosti, kde má své pevné místo, slovy Velké francouzské revoluce – bratrství. Předpokladem je, že vytvořené bohatství bude rozdělováno tak, aby většina lidí to považovala za spravedlivé, aby nikdo nebojoval o holý život jen proto, že není připuštěn k relativně bohatému stolu, který náš civilizační okruh má k dispozici.

Absence levice v parlamentu

Vraťme se k roli a významu KSČM v české levici. Více než 32 let existence nového, kapitalistického uspořádání společnosti nevymazalo z naší společnosti ani komunistické ideály ani stranu samotnou. Avšak obě tyto složky oslabily. Sociologická sledování ukazují, že dlouhodobě klesá podíl těch, kdo se sami identifikují jako levicově orientovaní. Dnes je to okolo 20 %. A z nich jen malá část, tak do 3 %, se přímo deklaruje jako socialisticky či komunisticky orientovaní. Ale jednoznačně v tomto »souboji« nevítězí ani opačná část politického spektra. Skutečná, reálná a realizovaná politika ovšem vypadá jinak. A právě absence silných politických hráčů na českém politickém kolbišti, kteří by byli považováni veřejností za reprezentanty levicových ideálů, je i jedním z důvodů, proč jsme tam, kde jsme. Výsledky posledních parlamentních voleb potvrdily tvrdými fakty postupnou ztrátu reprezentace levice v zastupitelském systému ČR. Rozborů na toto téma bylo již publikováno mnoho. Velmi pravděpodobně není jen jeden důvod tohoto vývoje. A také ti, kdo vidí dále a dívají se za naše pohraniční hory, vidí, co Heinz Bierbaum, předseda strany Evropská levice, vyjádřil takto: »Komunistické strany v některých případech masivně ztrácejí na významu a vedoucí roli v levici musely přenechat novějším, více levicově socialistickým nebo levicově zeleným stranám.« Komunistická a obdobná politická uskupení jsou stále více konfrontována s potřebou odrážet názorové postoje veřejnosti, i té, která se sama identifikuje nalevo, ale ne nejvíce nalevo. Přinejmenším evropská realita ukazuje, že to, co nazýváme komunistickým hnutím, prochází hlubokými změnami. Ty ale jsou objektivně dány změnami ve společnosti, a to celosvětově. Z levicových struktur, i když i zde je ne vždy jasné, co do nich počítáme, se zdá, že s těmito globálními změnami ve světovém společenství se úspěšně vypořádává čínská společnost. Společnost vedená komunistickou stranou, vycházející z teorie marxismu, ale zároveň obsahující specifika, která jsou vlastní právě čínské společnosti. A která jsou pro některé levičáky na našem kontinentu složitě pochopitelná. Chceme-li tento přístup pochopit a zhodnotit, musíme ho studovat a s čínskými soudruhy vést odborný dialog. Před komunisty v Evropě je otázka, jak dalece jsou schopni formulovat svoji vizi spravedlivé beztřídní společnosti, která by vyrůstala z evropských tradic, mezi které patří hlavně marxismus, a jak pro ni získají občany. Pak bude mít tato vize velkou šanci se prosadit.

Hledání spřízněných partnerů

KSČM je v nelehké situaci. Nejen kvůli špatnému volebnímu výsledku, ale proto, a nejspíše hlavně proto, že objektivně prochází souběžně několika krizemi – demografickou perspektivou očekávaného velkého poklesu členské základny v krátkém období; výrazným poklesem akční schopnosti, neboť stávající členové to z věkových důvodů nemohou zvládat; postupným vymizením z mediálního prostoru, což je svázáno s daleko menší ekonomickou základnou strany; trvalým tlakem neutuchajícího antikomunismu; nedostatkem přesvědčivých, radikálně levicových řešení klimatické krize, hrozící celosvětovým kolapsem civilizace, jak ji známe. Špatný volební výsledek lze napravit změnou metod politického působení mezi lidmi, hledáním a získáním dalších partnerů a spolubojovníků za lepší svět. A také jednoznačným formulováním vize, která osloví spoluobčany. Vyžaduje to ale hluboké změny jak uvnitř strany, tak i v chápání dalších souvislostí a nově se formujících vztahů ve společnosti. Společnost první čtvrtiny 21. století je velmi odlišná od společnosti, kdy se formulovaly vědecké principy teoretické koncepce vize nazývané komunismus nebo socialismus. A odpověď na otázky a úkoly dneška nelze nalézat v řešeních doporučovaných brožurkami včerejška, ale to neznamená, že nelze použít stále platnou a fungující metodu marxistické dialektiky a v ní hledat efektivní odpovědi. Pokud bude strana marxistického typu, a KSČM je stále dominantní představitelkou tohoto směru, překonávat současné překážky a najde dost vnitřních sil v mladší generaci členů, kteří budou rozumět světu i lidem, budou tvůrčím způsobem promýšlet postkapitalistickou společnost na principech učení klasiků – pak bude mít tato strana pevné místo v české levici. Pokud se toto nepodaří, pak přes všechna rétorická vystoupení zaštiťující se věrností principům, cesta strany s více než stoletou historií by mohla skončit v zapomnění. Ale ani to by neznamenalo konec komunistické ideje. Pak by ovšem museli »vstát noví bojovníci«, jak to zní ve známé revoluční písni z druhé poloviny 19. století. KSČM má určitě dost vnitřních sil, aby zůstala jednou z rozhodujících českých levicových sil se silným teoretickým zázemím i zasloužení hodnou a úspěšnou minulostí.

Jan KLÁN, Jiří MÁLEK