Podkarpatská Rus. Země o rozloze přes 12 tisíc km2, převážně hornatá, pokrytá nádhernými lesy východních Karpat, na jihu již méně zvlněná částí Podunajské nížiny. Od září 1919 byla součástí nového státu Československo, který vznikl po rozpadu Rakouska-Uherska jako výsledek první světové války. Společnou historii s Československem psala pouhých dvacet let, než její dramatické dějiny začaly přepisovat roky před, v průběhu a po druhé světové válce.
Ještě žijí pamětníci, kteří nostalgicky vzpomínají na československou éru, která nebyla vždy růžová a dlážděná úspěchy a rozvojem této hospodářsky zaostalé země. Co se však z historického hlediska nedá popřít, byla obrovská změna v kulturní oblasti a národním uvědomění místního obyvatelstva. Před Velkou válkou z téměř 600 tisíc obyvatel převážně rolníků bylo 80 procent negramotných. Za dvacet let se podařilo nové republice snížit tento počet na polovinu, přičemž mladá generace, jež povinně začala navštěvovat školu, se naučila číst a psát téměř stoprocentně.
Země rolníků a horalů
Na Podkarpatské Rusi však primárně nešlo českým politikům o vymýcení negramotnosti, ale o celkové pozvednutí hospodářské úrovně. Existovaly tady ovšem objektivní limity. Zatímco v českých zemích byl průmysl na světové úrovni co do množství továren, tak kvality výroby, tak Podkarpatská Rus byla kvůli své geografické poloze prakticky bez průmyslu. Přírodní bohatství představovaly hlavně rozsáhle lesy s kvalitním dřevem, které se splavovalo po Tise a zpracovávalo na pilách. Hlavní zdroj obživy téměř 70 procent obyvatelstva představovalo zemědělství, chov hospodářského zvířectva a pastevectví převládal v horských oblastech, v nížině na jihu pěstování plodin.
Pozemková reforma proběhla na Podkarpatské Rusi stejně jako v celé ČSR postupně a zdlouhavě, navíc se uskutečnila až po roce 1919, neboť země ještě nebyla oficiálně začleněna do čs. státu. Rozdělení pak nebylo spravedlivé, neboť drobní rolníci a bezzemci nebyli schopni zaplatit ani polovinu ceny, zatímco velkostatkáři měli první splátku jen 10 procent z ceny a vetší část ceny spláceli úvěrem. Naopak rolníci velmi kvitovali zrušení tzv. kobliny a rokoviny v roce 1920. Koblina byla známý desátek, který odváděli věřící církvi, a rokovina zase robotní povinnost věřících na farních pozemcích. Samozřejmě, že na vládní opatření negativně reagovala řeckokatolická církev, která to chápala téměř jako ohrožení své existence a také možnost masového přestupu obyvatelstva k pravoslavné církvi, k níž věřící takovou povinnost neměli. Vláda nakonec udělala kompromis a řeckokatolická církev dostala v letech 1923 až 1925 devět milionů Kč.
Nedostatek průmyslu
Vzhledem k charakteru krajiny a neexistujícímu průmyslu se obyvatelstvo muselo uživit především pěstováním pšenice, kukuřice a ovsa v nížině, ve středohoří převládaly žito a brambory a na horách len a konopí. Na horách vládlo pastevectví, tedy chov hovězího dobytka, koz a ovcí. Vinná réva se pěstovala na rozhraní nížiny a vysočiny, a co je pozoruhodné, znalci hodnotili místní vína jako nejlepší v republice. Obyvatelstvo bylo velmi chudé, byla to vlastně každodenní starost o přežití, a zvláště v období velké hospodářské krize začátkem 30. let. Průmyslová výroba byla zanedbatelná, navíc omezená především na dřevozpracující průmysl. Rozvoj země pak omezovaly nedostatečné dopravní možnosti, malá železniční síť a silnice, jež byly ve špatném stavu. Dřevěné mosty přes řeky se vyměňovaly za betonové jen postupně. Hlavní silnice vedla z Užhorodu přes Mukačevo, Chust až do Jasiny na východě. Toto město spojovala s Prahou železniční magistrála. Letiště v Užhorodě bylo vybudováno až po vzniku ČSR a hlavní město Podkarpatské Rusi spojovaly letecké linky s Prahou, Brnem, Bratislavou a Košicemi. Ačkoliv stát investoval do této oblasti přibližně třikrát více, než měl příjem, přesto se zdejší chudoba nedařila odstranit. Naopak ve 30. letech se investice zmenšovaly včetně prostředků do armády na obranu území. Prioritu dostalo budování obranného opevnění především v českých zemích a na Moravě.
Připojeni k Čechám a Slovensku
Myšlenka spojení Podkarpatské Rusi, Slovenska a Čech v jeden státní celek vznikla již s koncem Velké války, ale prakticky se začala naplňovat v únoru 1919, kdy se na Mírové konferenci v Paříži mluvčí Podkarpatska Hrihorij Žatkovič a Anton Beskid dohodli s československou delegací a předložili plán na spojení Podkarpatské Rusi s ČSR jako autonomní oblast. Podotkněme, že přes velký odpor Maďarska, které se vždy snažilo o maďarizaci místního obyvatelstva. Existovaly i snahy o připojení k Ukrajině či Rusku. V květnu 1919 pak prezident T. G. Masaryk prohlásil: »Spojenci v Paříži uznali požadavek karpatských Rusů a přiřkli jim právo se přičlenit jako autonomní část k československému státu,« což byla vlastně reakce na tzv. Užhorodské memorandum, v němž se zástupci Podkarpatské Rusi vyslovili pro připojení k ČSR. Dne 10. září 1919 pak byla uzavřena mírová smlouva, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Desátý článek smlouvy stanovil: »Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého.«
Později byly vytyčeny státní hranice a vnitřní zemské. Našimi sousedy se staly na severu Polsko, na jihu Rumunsko a Maďarsko. Rumunsko tak jako přátelsky nakloněný stát nás odděloval od Polska a Maďarska, s nimiž ČSR neměla dobré vztahy. Ty se poté prakticky projevily splněnými územními požadavky v roce 1938 – po mnichovské dohodě a odstoupení pohraničních území v Čechách a na Moravě hitlerovskému Německu.
Stejně tak Rusíni nesouhlasili s vytýčením zemské hranice se Slovenskem, kompromisní řešení nakonec musely přijmout obě strany. Guvernérem byl v dubnu 1920 jmenován Hrihorij Žatkovič, který později na protest proti průtahům s udělením autonomie rezignoval a emigroval do USA. Viceguvernérem se stal Petr Ehrenfeld, jenž měl ve skutečnosti největší výkonnou moc. Vnitropolitické problémy zapříčinily, že volby do Národního shromáždění se uskutečnily až v roce 1924. Nejsilnější parlamentní stranou se stala Komunistická strana Československa (39,4 %) před Maďarskou národní stranou (11 %).
Autonomie jen na papíře
Požadavek autonomie Podkarpatské Rusi však zůstal jen na papíře a prakticky nebyl uskutečněn, ba přímo Prahou blokován, ačkoliv se tím ČSR zavázala Společnosti národů. Až v pohnutých říjnových dnech roku 1938 dala čs. vláda souhlas s autonomií a 11. října byla jmenována první autonomní vláda pod vedením Andreje Brodyho. V tomto složení však neměla dlouhého trvání a skončila 26. října, neboť čs. rozvědka zjistila, že Brody je maďarským agentem. Novým premiérem se stal Augustin Vološin. Maďaři však stejně dosáhli svého. Nejprve na základě Videňské arbitráže v listopadu 1938 zabrali na Podkarpatské Rusi jižní území o rozloze 1523 km2 včetně velkých měst Užhorodu a Mukačeva. Novým hlavním městem se stal Chust. Den před vpádem Hitlera na okleštěné území Čech a Moravy, tedy 14. března 1939, sdělil Vološin do Berlína, že vystupuje z čs. federace a vyhlašuje samostatný stát pod »poručenstvím třetí říše« s názvem Karpatská Ukrajina. Jenže nový stát měl jepičí život, neboť hned následující den ho začalo obsazovat Maďarsko za souhlasu Německa.
Tragický osud místních Židů
Problémů se vynořovala celá řada, nejen trvalá snaha o autonomii. Např. úředním a vyučovacím jazykem se stala rusínština (lidový jazyk), přičemž ve styku s úřady se používala čeština, kterou obyvatelstvo neovládalo. Země byla mnohonárodnostní. Z téměř 600 tisíc obyvatel bylo 370 tisíc Rusínů a Ukrajinců, 102 tisíc Maďarů, 80 tisíc Židů. Téměř 20 tisíc se hlásilo ke slovenské a české národnosti, 10 tisíc k německé a jen 297 k polské.
Specifickou skupinu obyvatel Podkarpatské Rusi tvořili Židé, kterých v Zakarpatí díky přistěhovalectví především z Haliče neustále přibývalo. K židovské národnosti se však nehlásili všichni, často k německé a maďarské, a tak o počtu židovského obyvatelstva více vypovídají údaje o izraelitském vyznání. Předpokládá se, že v době ČSR jich zde žilo přes 100 tisíc a oblast se stala nejžidovštější v republice. Tradičně se věnovali především obchodu, ale na rozdíl od jiných evropských Židů pracovali i v zemědělství a řemeslné výrobě. Jejich tragický osud se naplnil, stejně jako dalších Židů v Evropě, v průběhu druhé světové války. Podkarpatskou Rus ovládalo fašistické horthyovské Maďarsko a deportace začaly již v roce 1941 a skončily v červnu 1944. Z Podkarpatské Rusi našlo smrt v koncentračních a vyhlazovacích táborech dalších 76 tisíc Židů. Holocaust zasáhl celkem 104 177 židovských obyvatel Podkarpatské Rusi.
Vliv řeckokatolické církve
Život velmi významně ovlivňovala církev. Místní obyvatelstvo bylo velmi zbožné a při známé negramotnosti snadno ovlivnitelné právě církevními hodnostáři. Více než polovina obyvatel se v roce 1921 hlásila k řeckokatolické církvi, jako druhé nejpočetnější následovalo izraelitské vyznání (90 tisíc) a poté pravoslaví a kalvinisté a římskokatolická církev (kolem 60 tisíc). V roce 1930 již žilo na Podkarpatské Rusi přes 725 tisíc obyvatel, a měnil se tak i počet příslušníků jednotlivých církví, řečtí katolíci však stále převládali (360 tisíc).
Rusíni si dlouhou dobu neuvědomovali svou národní identitu, což negativně ovlivňovala především vysoká negramotnost. Až postupem času a po vzniku inteligence se poměry měnily k lepšímu. Bohužel, nyní jako součást samostatné Ukrajiny zase k horšímu. Ačkoliv Ukrajina uznává více než 40 různých národů, tak Rusíny po roce 1991 jako národ neuznala a zahrnula je do národa ukrajinského. To je vlastně jen potvrzením nacionalistických tendencí kyjevských vlád, které historicky navazují na snahy už z dob ČSR (např. spolek Prosvita). Podkarpatská Rus se začala po připojení k Sovětskému svazu a začlenění do Ukrajinské sovětské socialistické republiky stále více nazývat Zakarpatskou Ukrajinou jako zdůvodnění, kam teritoriálně patří. Pro nás však toto území zůstane navždy Podkarpatskou Rusí.
Hluboká česká stopa
Češi zde za dvacetileté období společného státu zanechali hlubokou stopu, ať již v oblasti budování samosprávy, kultury či architektury. Ve zdejší samosprávě působilo velké množství úředníků, četníci a vojáci se starali o bezpečnost a ochranu státních hranic. Ve velkých městech byly postaveny impozantní budovy ve stylu architektonické moderny českých autorů. Ne nadarmo se říká, že Užhorod je malá Praha. V roce 1930 žilo na území Podkarpatské Rusi kolem 35 tisíc Čechů, převážně z řad inteligence, ale také legionáři. Většinou se usazovali v největších městech Užhorodě, Mukačevu a Chustu. Ještě dnes, navzdory pohnutým dobám válečným, zde žijí jejich potomci.
Mnoho místních obyvatel vzpomíná na období svazku v rámci ČSR s láskou. Pravdou však např. bylo, že po připojení v roce 1919 se domácí domnívali, že když získali svobodu, tak si mohou dělat, co chtějí. Avšak čeští úředníci je brzy vyvedli z omylu, když dbali na dodržování zákonů a občanský řád. Ani vojáci a četníci nebyli ve velké oblibě, neboť stíhali hojně rozšířené pašování a krádeže. Příběh nejznámějšího zbojníka Nikoly Šuhaje je dost výmluvný a legenda o tom, jak bohatým bral a chudým dával, hodně kulhala za skutečností obyčejného zloděje a vraha. Román Ivana Olbrachta z roku 1933 musíme brát jako velmi romantický příběh. Skutečnost byla prozaičtější: v srpnu 1921 Šuhaje ubili sekerami tři jeho kumpáni, kteří se již těšili na vypsanou odměnu 3000 Kč. Místo toho skončili na rok ve vězení a oficiální verze hovořila o zabití Šuhaje v přestřelce s českými četníky.
Vladimír SLOBODZIAN
Jen na Podkarpatské Rusi mohl nastat paradox, že člověk, který se narodil před první světovou válkou jako občan Rakouska-Uherska, tak po válce se ocitl na území Maďarské republiky rad, potom se stal na dvacet let příslušníkem Československa, na jeden den(!) 15. března 1939 občanem samostatného státu Karpatská Ukrajina, až do podzimu 1944 občanem Maďarska, potom opět Československa – jen do ledna 1946. Občanem Sovětského svazu se stal od 7. ledna 1946. Od roku 1991 je Podkarpatská Rus součástí samostatné Ukrajiny.
