Začalo to v dubnu 1942. Asistent Schetke byl tak vzrušen, že vrazil do Taudtovy kanceláře, aniž počkal na vyzvání. »Pane rado, mám důležité sdělení. V prostoru Bzence je anglický parašutista!«
»Cože? Jaký parašutista?« ožil Taudt. Přišel s tím Ryšánek (konfident gestapa). Čeká venku…
V archívu denních hlášení zastupujícímu říšskému protektorovi v Čechách a na Moravě je i tento dokument: Brno, dne 27. března 1942. V noci z 26. na 27. března, v hraničním prostoru mezi obcemi Lanžhot a Kúty, zastřelil neznámý pachatel dva německé pohraniční úředníky. Hlídka ho zastavila u potoka poblíž slovenské hranice.
Dne 26. března, krátce po půlnoci, vyskočili z britského letadla nad slovensko-moravskými hranicemi tři lidé paraskupiny Zinc. Oldřich Pechal, Viliam Gerik a Arnošt Mikš. Prošli zvláštním výcvikem v Anglii a měli navázat styk s odbojovým hnutím. Neměli totiž po likvidaci vedení Obrany národa s Londýnem spojení. Navigátorova chyba jim však zkomplikovala život, protože měli být vysazeni severněji pod Buchlovem. Dva z nich prošli přes hranici na Moravu rychle, Oldřich Pechal však musel střílet a při tom ztratil osobní doklady, čímž na sebe upozornil gestapo. Do akce gestapo nasadilo Ryšánka … začala hra o život parašutistů.
Parašutista Mikš byl v přestřelce se zlínským Jagdkommandem nedaleko Uherského Brodu zastřelen. Viliam Gerik byl na určených adresách neúspěšný, uštvaný z kraje odjel do Prahy a tam se přihlásil na gestapu. Zradil vše, co o skupině věděl, včetně jejího poslání, což i dokumentoval identifikací místa dopadu paraskupiny v oněch polích. Gestapo se s ním vrátilo do Prahy a stal se jeho volavkou.
Oldřich Pechal přespával na různých místech na Kyjovsku, dokonce i v kyjovské márnici. Byl opatrný, ale přesto gestapo vyhodnotilo z jeho ztracených dokladů, že se nepochybně zastaví i doma ve Vřesovicích. Okolnosti číhajícího nebezpečí ho donutily změnit místo působení, až byl nakonec zatčen v Jahnově chatě na brněnské přehradě. Bylo to 2. června 1942. To již mnozí jeho pomocníci, u kterých v Kyjově, Ždánicích a jinde přespal, byli popravováni v Kounicových kolejích v Brně. Gestapo totiž rozpoutaným terorem, mučivými výslechy vedenými jejich zrůdnými metodami, šířilo na Kyjovsku nepopsatelný strach smrtí. … Krutým »výsledkem« bylo nejméně 33 popravených vlastenců a dalších 46 uvězněných včetně příslušníků jejich rodin. A konfidenti za »zdařilou« akci převzali jidášskou odměnu. Ryšánek 80 tisíc a Paprskář 20 tisíc korun. Oldřich Pechal byl potupně popraven v koncentračním táboře Mauthausen 22. září 1942.
Další hrůzy rozpoutané gestapem
Malá heydrichiáda na Kyjovsku však předcházela daleko větším hrůzám rozpoutaným gestapem po atentátu–popravě zastupujícího říšského protektora 27. května 1942 v Praze. I takto vzdálená msta gestapa za kata českého národa Reinharda Heydricha se však na Kyjovsko znovu vrátila v nepředvídatelné režii a pod taktovkou, kterou v ruce držel smrtihlav…
Státní tajemník a vyšší velitel SS a policie v Čechách a na Moravě K. H. Frank do hodiny po atentátu vyhlásil civilní výjimečný stav na území Prahy, zablokování všech výjezdů z města, zákaz vycházení po 21. hodině a nemožnost vyjet ven z Prahy. Opatření vyvolala značnou nervozitu. Němci ještě večer zahájili na celém území Prahy a v jejím nejbližším okolí policejní razii, která byla demonstrací síly. Celkem 4500 mužů bezpečnostní a pořádkové policie a jednotek SS spolu s 2400 vojáky wehrmachtu začalo prohledávat byty a domy Pražanů. Mezi zatčenými byli účastníci odboje, židé i váleční zajatci na útěku a i jiní provinilci vůči Říši. Výsledkem razie bylo 541 zatčených osob… Zatýkání pokračovalo dále a ihned byly zahájeny popravy celých rodin… Stálá hlášení rozhlasových tlampačů, čtení jmen popravených v rádiu, červené vyhlášky vylepené na ulicích se jmény popravených vyvolávaly v řadách obyvatel atmosféru hrůzy.
Pronásledování pachatelů nebo krvavá odveta, prostě heydrichiáda, byla rozpoutaným terorem proti českému národu. Nebudu se zde zabývat podrobnostmi kolem, které byly již mnohokráte opakovány, či skutečnostmi obecně známými. Až zrada Karla Čurdy a jeho udání členů paravýsadku Antropoid a identifikace jejich věcí na gestapu, po Lidicích a Ležácích, rozjela 17. června tvrdou novou represivní zatýkací mašinérii. Začal tragický příběh 294 českých lidí, který dospěl až ke svému dramatickému konci…
Bez jakékoliv publicity byli 4. a 5. září 1942 v pražských Kobylisích zastřeleni biskup Gorazd, Václav Alois Čikl, Vladimír Petřek a Jan Sonnevend. Další byli povražděni v koncentračním táboře Mauthausen po rozhodnutí stanného soudu. Když byli »protektorátní příslušníci« zavražděni ve dnech 24. října 1942, 26. ledna 1943 a 3. února 1943, šlo o různé profese. Byli mezi nimi právníci, docenti, živnostníci, studenti, sokolové, přední úředníci aj. Nacismus vítězil holocaustovou pomstou v řadách civilistů.
Popraveni byli i rodiče nezletilých dětí…
Zdenka Bočková, rozená Pouznarová, členka Sokola, měla právě 35 let, když s ní v březnu 1942 navázal spojení velitel paraskupiny Silver A nadporučík Alfréd Bartoš. Přes ni se pak dostal k odbojové skupině Obrana národa a ke škpt. Václavu Morávkovi. Její spolupracovnicí byla Božena Vicherková, manželka generála Aloise Vicherka (1892-1956), působícího v naší zahraniční armádě ve Velké Británii. Obě ženy byly popraveny v Mauthausenu v říjnu 1942. Dcery generála zachránili příbuzní. Štěstí však neměl syn Zdeněk Boček, který si do konce války prošel mnohými útrapami přes pražskou Jenerálku, Svatobořice a Planou nad Lužnicí. Jeho otec plk. Bohumil Boček působil ve Velké Británii a též na východní frontě. Se synem se názorově rozešel. Zemřel ve vězení (1897-1952). Syn Zdeněk (1927) se zařadil do »zlaté mládeže« a Tibet klubu, byl zatčen 3. 6. 1948, odsouzen na doživotí, 1. 6. 1962 propuštěn na svobodu. Za pár let založil KPV.
Doktor Antonín Pleskot spolu s manželkou Bohuslavou byli členy Československé sociálně demokratické strany dělnické. Antonín byl i členem jejího výkonného ústředního výboru. Co se dělo v republice, jim nebylo lhostejné, a proto byli hned od počátku německé okupace zapojeni v ilegálním Petičním výboru Věrni zůstaneme v Praze. Antonín spolupracoval především s Karlem Bondym. Jako ředitel Ústředního svazu nemocenských pojišťoven obstarával falešná lékařská osvědčení pro parašutisty či vlastence žijící v ilegalitě, aby se měli čím prokázat při náhodných policejních kontrolách atp. Rodák z Valašského Meziříčí v odboji spolupracoval i s Jaroslavem Faltou. Zatčen byl už 2. června 1942, s manželkou byli popraveni ve stejný den 24. října 1942 v Mauthausenu.
Z jejich manželství zůstaly jejich dvě děti Igor a Milena. Ke dni popravy bylo Igorovi 12 a Mileně šest let. Sourozenci absolvovali strastiplnou cestu z policejní vazby v Praze na zámeček Jenerálka, po dvou letech do Svatobořic a pak do Plané nad Lužnicí, kde jejich válečná odysea skončila. V okamžiku svobody nevěděli, že jejich rodiče již téměř tři roky nežili. Igor Pleskot byl později, v čase míru, mezi svatobořickými dětmi známou osobností, nejen svým profesním zaměřením, ale i tím, že mu lágr ve Svatobořicích přirostl k srdci. Většinou se zúčastňoval i sjezdů bývalých vězňů v tomto místě žalu, a dokonce se dožil i otevření Památníku v roce 2017, kterého se rád zúčastnil dokonce na invalidním vozíku. Tehdy to vyjádřil lakonicky: »Ani jsem nevěřil, že se otevření dožiji, a jsem rád, že byla nesmírná vytrvalost JUDr. Jana Kuxe v boji o zřízení piety ve Svatobořicích úspěšně završena i proslovem premiéra vlády ČR.«
Velmi tragický byl osud rodiny Svatošových. Hned tři sourozenci-bratři, nejmladší Rudolf, František a nejstarší Josef (1896), byli atentátu a jeho protagonistům velmi blízko. Totiž Josef s chotí Marií ubytovali ve svém bytě v Melantrichově ulici členy paraskupin Anthropoid a Out Distance. Dokonce darovali Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi aktovky, které po útoku na zastupujícího říšského protektora zůstaly na místě činu. Jen pár desítek minut po útoku se u nich naposled rotný Gabčík umyl a napil. Dokonce u nich byl v červnu i zrádce Karel Čurda. Krátce poté všechny spolupracovníky a parašutisty udal na hlavní úřadovně gestapa. Ještě téhož dne byli zatčeni Josef a Marie a 17. června i manželé Rudolf a Marie, rozená Nová. Zatčení neunikl ani jejich bratr František. Všichni byli odsouzeni stanným soudem v Praze dne 29. září 1942 v nepřítomnosti k trestu smrti a popraveni v Mauthausenu.
Z prvních zatčených zůstal nezletilý syn Vladimír (1933) a ze dne 17. června zůstala jeho sestřenice Eva (1940). Obě děti prodělaly osudové cesty přes lágr a »péči« německé vychovatelky na Jenerálce v Praze, pobyt od dubna 1944 ve Svatobořicích a posléze od dubna 1945 téměř měsíční pobyt v prostoru bývalého pracovního tábora v Plané nad Lužnicí. Vlastně všechny děti byly posledními propuštěnými do již osvobozené rodné vlasti. Na nádraží v Praze, kam je z vězení přivezl vlak, pro ně rodiče nepřišli!
Tragédie rodiny Kubišovy
V Horních Radslavicích se 25. září 1887 narodil František Kubiš. S manželkou Kristinou měl čtyři děti, mezi nimi i Jana (1913-42). Pak ovdověl a znovu se oženil s Marií, která již měla čtyři děti, další čtyři měla i s Františkem. František Kubiš byl otcem parašutisty Jana Kubiše. Později, po zatčení gestapem dne 20. června 1942, musel spolu se syny Rudolfem, Jaroslavem a Františkem ml. identifikovat v budově německého soudního lékařství uřezanou hlavu Jana Kubiše. Poté byl deportován z policejní vazby na Karlově náměstí v Praze do Malé pevnosti Terezín, odtud byl po vynesení rozsudku o jeho popravě deportován do Mauthausenu stejně jako Jaroslav, Rudolf, sedmnáctiletá Jitka, nevlastní sestra Jana Kubiše, Kubišová Marie, vdaná za Rudolfa, bratra Jana Kubiše, Marie Kubišová, nevlastní sestra Jana, a nakonec i Kubišová Vlasta, nevlastní sestra Jana. Všichni byli popraveni ve stejný říjnový den. Kubiš Jaroslav a Rudolf, bratři Jana, pomáhali paraskupině Anthropoid již od února 1942. Pozůstalí synové po Rudolfovi byli vězněni na neznámém místě až do konce války. Rudolf se narodil v roce 1938 a Jan 1942.
Čtrnáctiletý František Kubiš, bratr Jana, vypráví: »Po skončení vyšetřovacího martýria na Pankráci nás naložili do auta a odvezli do Terezína. Popové jsem byl se svými bratry pohromadě, byl jsem rád, že je mám v blízkosti, vůbec jsem neuvažoval, kam nás vezou. Byla to Malá pevnost. Ubytovali nás a pak rozdělili na různé práce. Otec, protože byl obuvník, šel do dílny opravovat boty, Rudolf jako krejčí nastoupil do krejčovské dílny. Bratr Jarek byl zdatný, a proto musel budovat železniční trať. Já vozil do kotelny v kuchyni roští a vždy odpoledne jsem uhrabával pěšinky v parku. Do Terezína přijížděli další a další lidé s naším příjmením …
Jednou při úterním večerním apelu jsem zpozorněl, protože esesman vyvolal naše jména Franz, Jaroslav, Rudolf a řadu dalších osob, vyvolaní museli jít na stranu. Zástup výrazně prořídl. Vyvolaní pak na druhý den museli odevzdat lágrové oblečení a čekali … já musel jít pracovat. Tu a tam jsem za nimi na celu zaběhl, abych se s nimi objal a rozloučil. Později jsem viděl před kasárnami SS i nastoupené sestry. Tak jsem je viděl naposled. Pak odjel největší transport lidí, který jsem kdy viděl. Z celé rodiny jsem zde zůstal sám! Na jaře 1943 mne vyzvedlo gestapo, byl jsem nervózní a v civilu. Do auta mne doslova vhodili dva uniformovaní gestapáci a vyjeli jsme směr Praha. Znovu se mi vybavovalo bití, týrání, které jsem v tomto městě zažil, pár zbývajících vlasů se mi ježilo hrůzou. A pak železná brána, kterou otevřela mně neznámá uniforma. Později jsem zjistil, že je to policie města Prahy. Gestapáci zde byli jako doma.
V prvním patře se mne ujaly dvě ženy v bílém oděvu s odznakem červeného kříže a na druhé klopě měly odznak s hákovým křížem. Byl jsem překvapen, že mám svoji povlečenou postel, ale nesměl jsem užívat své příjmení. Až odešly, gestapo odjelo a já uslyšel přítomné hochy mluvit česky… moc se mi ulevilo. Byl jsem na pražské Jenerálce. Po výsleších, bití ve vězení na Karlově náměstí, v Pečkárně i Terezíně se toto vězení zde jevilo až neuvěřitelně! Později ve Svatobořicích byl režim přece jen volnější, dokonce jsme se mohli i tajně učit. Školní výpadek se zde snažili nahradit k tomu vyvolené učitelky. Bylo to složité, protože se u některých dětí jejich snaha lámala na již povolené morálce z předcházejících vězeňských let.«
Zatýkání dalších příbuzných rodiny Kubišových však rokem 1942 neskončilo. Když urychleně před postupující východní frontou gestapo lágr ve Svatobořicích rozpustilo, František spolu s dalšími dvěma kamarády z lágru utekl a mladíci spolu pěšky došli až do Dolních Vilémovic. Rodný dům byl v tuto dobu vyrabovaný a opuštěný. Krátce pobyl ve vsi u Dusíků a záhy nastoupil na základní vojenskou službu do Ostravy.
A vůbec Ostravsku a šachtám zůstal věrný po celý život. Oženil se a měl syna, po rozvodu se znovu oženil a s Jiřinou měl dva syny, Jiřího (1956) a Františka (1960), který má dceru Veroniku. Nevlastní bratr Jana František, jediný přeživší masakry gestapa, zemřel v roce 1990. Jiřina Kubišová má dnes 93 let, žije v Ostravě. S Františkem jsem se počátkem sedmdesátých let setkal a jeho fotografie je umístěna v Muzeu Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích na Vysočině. Dolní Vilémovice patří pod farnost Valeč, kde má rodina Kubišova rodinný hrob věnovaný všem válečným obětem z celé rodiny, popraveným v Mauthausenu. Snad tolik k pokračování válečné rodinné odysey dodnes.
Akce E
Pronásledováním, výslechy a šikanováním dětí však jejich válečná traumata na Jenerálce neskončila.
Prvních dvanáct vln leteckých výsadků z Anglie operovalo na území protektorátu od dubna 1941 do dubna 1942, mezi nimi Benjamin, Anthropoid, Silver A a B, Zinc a další. Úřady říšské vojenské mašinérie došly k závěru, že musí tuto činnost nějak paralyzovat. Předpokládaly, že rodinní příslušníci výsadkářů jim mohou v destrukci Říše pomáhat.
A náhle zde bylo 17. září 1942 a začátek tzv. Akce E – Emigranten. Zatýkání rodinných příslušníků či osob blízkých, kteří měli emigranta v zahraničí, započalo na celém území protektorátu Čechy a Morava. Do prostor lágru ve Svatobořicích u Kyjova bylo internováno během dvou dnů téměř dva tisíce vězňů bez soudu! Tímto dnem byl zřízen Internační tábor Svatobořice. Formálně šlo o zařízení ministerstva vnitra, o osudu vězňů však rozhodovalo gestapo. Zatýkány byly osoby od sedmnácti do 70 let. Lágrový režim, který zavedl velitel Franz Kaiser, si v ničem nezadal s koncentračními tábory.
Když byl na podzim roku 1943 gestapem velitel zbaven funkce, nastoupil do ní Johann Schuster. Ten ani zdaleka netušil, že se osazenstvo lágru zanedlouho rozroste o věkovou kategorii, která zde dosud nebyla zastoupena. O děti popravených rodičů z pražské Jenerálky, kterých se potřebovalo tamní gestapo nějak zbavit. A tak 14. dubna 1944 přivezlo gestapo do Svatobořic na padesát ustrašených a podvyživených dětí ve věku od dvou do 16 let, děvčata i chlapce. Všechny měly mezery ve vzdělání, ne svou vinou, mnohé už neuměly ani číst. Zde byly ubytovány v nouzovém baráku o dvou místnostech, tzv. kinderheim, do péče je dostali samotní internovaní. Museli zdravit zdviženou pravicí, vězňům byl vydán i zákaz styku s nimi. Děti potřebovaly více lásky, proto byly zpočátku uzavřené a bázlivé. Tuto důležitou citovou složku jim dodali profesorka M. Marková, Z. Louda, V. Mikuláštíková a Julie Šperlová. Škola se ani pořádně nerozjela a už ji gestapo zakázalo. S mlčenlivým souhlasem velitele sehnali učebnice a ve výuce pokračovali i přes další potíže. Krátce před blížící se frontou rozhodlo gestapo o jejich odsunu ze Svatobořic do lágru v Plané nad Lužnicí. Gestapo jako by nechápalo, že je s nimi konec, že vláda nadlidí končí, a stále se hrabalo v lidských osudech!
Autobus tam děti dovezl po strastiplné cestě přes Jihlavu. Pobyly zde téměř měsíc, a byť byl poslední válečný, i zde děti zažily neradostné chvilky. Třetí válečné vězení konečně vystřídala svoboda. Utrpení internovaných dětí i dospělých ukulo pevné pouto přátelství na celý život. To se mnohokráte potvrdilo zejména na setkáních již bývalých politických vězňů ve Svatobořicích. Vznikla přátelství i mezi domorodci a vězněnými, kteří si spolu psali či se navštěvovali až do svých posledních dnů. Přátelství, která zpečetila krutá válečná doba, doba, kdy šlo lidem každodenně o život, obzvláště když za lágrovým plotem nevěděli dne ani hodiny, kdy pro ně přijede gestapo!
Ojedinělý vojenský čin v Evropě
V závěru by se dalo říci, že se pomyslný kruh s dětmi i s politickými vězni na Kyjovsku uzavřel s nabytou svobodou. Žádné z dětí arestovaných na Jenerálce se nikdy nesetkalo se svými vlastními rodiči! Od výsadku prezentovaného Oldřichem Pechalem, přes zřízení lágru právě zde, nedaleko jeho bydliště, i násilnými válečnými zločiny kolem něj se mohl inspirovat okupační režim ke zřízení zdejšího lágru po krutém období heydrichiády, kdy se okupanti cítili ohroženi jako dravé zvíře. Je jisté, že poprava-atentát na protektora byl ojedinělým plánovaným válečným a vojenským činem v celé Evropě. Proto ani obdobný, tak dlouho trvající Internační tábor ve Svatobořicích nebyl nikde již nikdy zřízen. Svými politickými vězni bez soudu, táborovým režimem a řádem s trvalým nebezpečím krutých výslechů a nedalekými Kounicovými kolejemi s popravištěm v Brně, na kterém museli pracovat i heftlinci (vězni) ze Svatobořic, byl nepochybně výjimečný. Bezpráví vítězilo přes nevinné lidi.
Týrání a stálý strach z této zlé doby měli tito stateční lidé vepsané ve tvářích celý život. V mnohých případech na válečná utrpení a poškozené zdraví i předčasně zemřeli. Poškozené zdraví či psychiku si nesli s sebou jako závaží do posledních dnů života.
Jan KUX
