Zastavme vládní agrohazard, produkce českých potravin je v ohrožení!

Rozhovor Haló novin s předsedou Zemědělského svazu ČR Martinem Pýchou

Agrární komora ČR a Zemědělský svaz ČR před několika týdny spustily kampaň Zastavme vládní agrohazard!. Proč?

Naši kampaň Zastavme vládní agrohazard jsme spustili proto, že chceme informovat českou veřejnost o tom, že díky nesprávné politice současné české vlády v sektoru zemědělství hrozí, že produkce některých českých potravin je v ohrožení. Týká se to především investičně a provozně náročných výrob, jako například významné části chovů prasat a drůbeže. Potraviny z těchto surovin, by se k nám pak museli mnohem více dovážet ze zahraničí, a to za světové ceny, které jsou mnohdy vyšší než ceny našich zemědělců.

Podstata tohoto problému spočívá v tom, že vláda krátce po svém nástupu během několika dní upravila strategický plán českého zemědělství do roku 2027, ve kterém nastavila nejvyšší přesun prostředků od produkčních zemědělců v celé EU. Díky tomu budou tyto střední a větší zemědělské podniky významně ekonomicky znevýhodněny. Budou muset na tento handicap reagovat tím, že zavřou oblasti výroby, které nejsou ekonomicky rentabilní a které doposud díky podporám zachovaly. To si nyní ale už nebudou moci dovolit.

To ale není jediná hrozba pro výrobu potravin u nás, že?

Situace je samozřejmě mnohem složitější. Vrcholné orgány EU v loňském roce schválily novou Společnou zemědělskou politiku (SZP) na léta 2023 až 2027, do níž nechali zapracovat hlavní principy Zelené dohody pro Evropu. Cílem Zeleného údělu, jak je tento projekt někdy nazýván podle anglického názvu Green Deal, je dosažení klimatické neutrality do roku 2050. K jeho uskutečnění by mělo dojít především snížením emisí skleníkových plynů do roku 2030 na úroveň 55 procent oproti roku 1990. Tento projekt ve skutečnosti znamená, že jeho realizací by se změnilo nejen hospodářství celé Evropy, ale prakticky i život celé společnosti. V průmyslu, zejména v energetice, vidíme tendenci co nejdříve opustit používání fosilních paliv ve prospěch obnovitelných zdrojů, v zemědělství pro změnu orientaci na ekologické zemědělství, výrobu biopotravin, ale také snahu omezit produkci potravin úbytkem orné půdy ve prospěch trvale zatravněných porostů apod.

Ovšem, jak říkáme my, produkční zemědělci, ve skutečnosti to znamená, že se výrazně sníží zemědělská produkce, což je mimochodem i důsledek ekologického zemědělství, kdy jeho produkce obvykle poklesne až o 50 procent oproti běžné produkční zemědělské výrobě.

K tomu mohu jen podotknout, že lidé potřebují k životu nakrmit a nasytit. Bude-li na evropském, a tím i na českém trhu méně potravin z vlastních zdrojů, musí se chybějící potrava nahradit dovozem ze zahraničí, a to mnohdy za vyšší ceny, protože zmizí domácí konkurence. Navíc, o potravinách ze třetích zemí prakticky nic nevíme, tedy o jejich kvalitě a zdravotní nezávadnosti.

Ale, vraťme se k České republice. Podle vás současná vláda nesprávně nastavila Strategický plán Společné zemědělské politiky pro Českou republiku. Jak to tedy je?

Největším negativem Strategického plánu SZP je tzv. redistributivní platba ve výši 23 procent. To se týká převodu částí příjmů od středních a velkých zemědělských podniků ve prospěch malých zemědělců, především rodinných farem. Přitom EU stanovila, že tato redistributivní platba by měla být ve výši minimálně 10 % rozpočtu. Ale současná vláda to změnila na 23 procent! Výsledkem je, že Česká republika má nejvyšší redistributivní platbu v celé EU, zatímco většina zemí EU ji má ve výši 10 až 12 procent.

Problém, který z takto vysoce nastavené redistributivní platby pro nás produkční zemědělce vyplývá je, že střední a velké zemědělské podniky budou mít výrazně nižší příjmy, než kdyby to bylo původních 10 procent redistributivní platby. Důsledkem nakonec bude, že tyto ekonomické ztráty se projeví tím, že zejména střední firmy, ty velké to nakonec ustojí, začnou rušit ztrátové provozy, což se týká především živočišné výroby. Ta je, obecně vzato, ztrátová a firmy si ji dotují ze své ziskové rostlinné výroby. Zemědělské podniky budou postupně rušit chovy, a to nejprve prasat a drůbeže, o něco později i skotu.

Skutečnost, že si to naši produkční zemědělci nevymýšlejí, potvrzují jejich výpočty na dotační kalkulačce, kterou koncem ledna zveřejnilo ministerstvo zemědělství. Podle toho, co nám uvádějí, jestliže se jejich podniky začnou v důsledku takto špatně nastaveného Strategického plánu SZP propadat do ekonomické ztráty, potom budou muset řešit svoji situaci formou krizového řízení. To je, aby svůj podnik dostali do kladných čísel. Podle nich budou muset opravdu zavírat provozy své živočišné výroby a propouštět své zaměstnance.

Pro názornost uvedu jeden konkrétní příklad podniku, který nebudu raději jmenovat. Tento podnik obhospodařuje 1500 hektarů zemědělské půdy. Dosud dostával dotaci ve výši cca 5200 Kč na hektar, nyní to bude jen 2200 Kč/ha. Při průměrné ziskovosti zemědělských podniků 2600 Kč/ha jde o propad příjmů tohoto podniku o 3000 Kč/ha a jeho čistou ztrátu ve výši 400 Kč/ha. To představuje roční ztrátu ve výši 600 000 Kč. Na to může vedení tohoto podniku reagovat jediným způsobem, to je zrušením chovů hospodářských zvířat, propuštěním nadbytečných zaměstnanců a bude se nadále věnovat pěstování nenáročných plodin. Tedy věnuje se ziskové rostlinné výrobě, což obvykle, až na pár výjimek, činí právě malí zemědělci, jimž je přesměrování dotací určeno.

Z toho, co jste uvedl, vyplývá, jak to asi bude vypadat se ziskovostí českého zemědělství v příštích letech…

Pokud jde o ziskovost českého zemědělství, kromě takto nastavených ekonomických podmínek, jak nám je nastavila EU a výrazně prohloubila současná česká vláda, ziskovost zemědělství rovněž souvisí i s vlastní strukturou zemědělské výroby. Na základě historického vývoje je české zemědělství méně intenzivní a méně produkční, než je tomu v některých vyspělých západoevropských státech, jako například ve Francii, Německu či v Nizozemí. Je to dáno tím, že u nás existuje nižší objem živočišné výroby oproti státům, které jsem uvedl jako příklad.

Přirozeně, že je nutné vyvinout úsilí, aby naše zemědělství bylo i nadále ziskové, byť to není jednoduchá záležitost. Jenom připomenu, že to bylo v roce 2014, kdy Česká republika dosáhla maximální ziskovosti za dobu své existence. Ale od té doby nastal trend klesající ziskovosti s menšími výkyvy. Je to dáno tím, že se neustále zvyšují náklady, které se ovšem jen obtížně promítají do možnosti zvýšit výkupní ceny zemědělců. Mimochodem, v roce 2021 činil zisk našich zemědělců něco málo přes 2600 Kč na hektar. Přitom tato suma, tj. 2600 Kč/ha, je shodou okolností i dlouhodobým průměrem ziskovosti českého zemědělství.

Odbočme směrem k Bruselu. Co konkrétního našim zemědělcům přináší nová Společná zemědělská politika na léta 2023 až 2027?

Především to, jaká bude budoucnost českého zemědělství v příštích letech. Jde totiž o to, jaké ekonomické rozdíly vznikají v souvislosti s nastavením nové zemědělské politiky EU. Pokud jde o 1. pilíř SZP, to je o přímé platby zemědělcům na hektar půdy, zemědělci musí splnit mnohem náročnější podmínky a vyšší povinnosti, než platily dosud, zejména v ekologické oblasti. Přitom kvůli takto i naší vládou nastaveným podmínkám SZP se u nás vytvářejí dvě odlišné skupiny zemědělců. V první skupině jsou farmáři, kteří hospodaří na ploše do 150 hektarů, a ve druhé ti, kteří hospodaří na ploše nad stanovených 150 hektarů.

Mezi těmito dvěma skupinami vzniknou významné rozdíly v rámci ekonomiky jejich hospodaření. Jak jsem se již zmínil, přispívá k tomu českou vládou nesprávně nastavený Strategický plán SZP. Protože jak kvůli nové SZP, tak i Strategickému plánu SZP, se výrazně zhoršují ekonomické podmínky pro české produkční zemědělce. Důsledkem této politiky bude atomizace českého zemědělství, kdy středně velké podniky, aby ekonomicky obstály v konkurenčním boji, se budou atomizovat. To znamená ryze účelově se dělit na menší, do 150 hektarů, aby dostaly slíbené dotace, zatímco středním a velkým firmám tyto peníze budou chybět. Sice je pravda, že Ministerstvo zemědělství ČR a Státní intervenční fond slibují, že si tuto atomizaci pohlídají, ale jaká bude skutečnost, to teprve uvidíme. Každopádně dělení středních podniků na menší znamená, že jejich konkurenceschopnost na evropském, potažmo světovém trhu bude oslabena. Vždyť například v hlavních, tj. potraviny produkujících zemích, mimo EU, v posledních letech dochází k obrovské koncentraci v zemědělství.

Podle vás důsledky nové SZP na léta 2023 až 2027 a Strategického plánu SZP pro české produkční zemědělce nebudou jednoduché. Co by se mělo změnit?

Víte, kombinace krácení rozpočtu a zároveň nastavení nejvyšší podpory ekoschémat, a současně nejvyšší redistributivní platby u nás, povede k nejnižší základní podpoře českých zemědělců ve srovnání s kolegy z jiných zemí EU. Zároveň nastavení 1. pilíře SZP, společně s nově nastavenými podmínkami, povede k tomu, že střední a velké zemědělské podniky spadnou do ztráty. Znamená to, že budou muset opustit produkci, která je nákladná a ztrátová, tedy především živočišnou výrobu.

Mimochodem budou rovněž uvažovat i o zrušení pěstování citlivých komodit, tj. například brambor či chmele, nebo zrušení chovu koz a ovcí. Právě tyto citlivé komodity patří do kategorie ekonomicky náročné výroby. Faktem je, že v řadě našich podniků se již tak děje. Změnami ve Strategickém plánu SZP k tomu současná vláda, bohužel, značně přispěla. Myslíme si, že v příštích několika měsících je zde ještě určitý prostor pro to vyjednat v Bruselu řadu změn k lepšímu.

Musím rovněž upozornit, že dalším ekonomickým problémem, se kterým se v současné době naši zemědělci potýkají je ohromný růst nákladů na rostlinnou a živočišnou výrobu, například jde o zdražení hnojiv, o růst cen pohonných hmot, energií atd. To vede k vyšší inflaci a k výraznému zdražování zemědělské výroby, což se nakonec odrazí v koncových cenách pro spotřebitele. Právě v tomto případě by měla česká vláda rozhodným způsobem zasáhnout.

My, organizace zastupující produkční zemědělce, neustále vyzýváme vlády, to je i tuto současnou, aby byly u nás vytvořeny podmínky pro zajištění potravinové bezpečnosti a potravinové soběstačnosti. Zatím se tak ze strany české vlády neděje. To není pro české zemědělství, potažmo i pro zajištění dostatečného množství potravin pro naše občany z vlastních zdrojů, příliš povzbudivé. Vždyť jenom fakt, že jsou na našem trhu prodávány potraviny z tuzemských zdrojů, vytváří tlak na výrobce potravin v zahraničí, aby své potraviny nenabízely na našem trhu za vysoké ceny.

Od české vlády tudíž požadujeme, aby přehodnotila nesprávná rozhodnutí ve Strategickém plánu SZP, zejména výši redistributivní platby z 23 procent na původních 10 procent s tím, že se to pokusí dodatečně vyjednat v Bruselu, jak jsem se již před chvílí zmínil.

Pokud jde o jednání v Bruselu, jsme toho názoru, že Česká republika by společně s některými dalšími státy EU měla předložit návrh na odložení Společné zemědělské politiky a přehodnoceni strategie »Od zemědělce ke spotřebiteli« neboli »Z farmy na vidličku« (F2F), a to ve vazbě na to, že další snižování produkce povede k růstu cen potravin.

Myslíme si, že je mnoho důvodů, proč by se mělo u nás, tedy v České republice, ale i v Bruselu, to je v rámci orgánů EU, jednat o tom, že současná ekonomická situace, energetická krize, válka na Ukrajině, vytvořily prostor pro přehodnocení urychleného zavádění Green Dealu, a že by tento projekt měl být odložen do doby, až se situace v Evropě stabilizuje. To by si měla česká vláda uvědomit a vyvinout úsilí v Bruselu, spolu s těmi, kteří si to uvědomují i v jiných zemích EU, aby Evropská unie byla tím společenstvím, které pro své občany vytváří stabilitu, a nikoliv opačnou situaci.

Miroslav SVOBODA