Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s Miroslavem Opálkou, členem vedení Oblastního výboru ČSBS Opava
Před 85 lety prakticky započala válka mezi Československem a hitlerovským Německem. Henleinovci po Hitlerově projevu na norimberském sjezdu NSDAP se na více než 70 místech československého pohraničí pokusili o ozbrojený puč. Při tom zavraždili mnoho našich občanů, zejména policistů, vojáků či příslušníků finanční stráže. Mimo jiné ve slezské Liptani. O co tehdy šlo?
Stejně jako v jiných obcích v tzv. Sudetech přišla na řadu 22. září 1938 i obec Liptaň v tehdejším politickém okrese Krnov. Sudetoněmečtí obyvatelé vesnice obklíčili četnickou stanici a ústřednu Stráže obrany státu v domě č. 261. V davu bylo kolem 150-180 lidí, kteří byli ozbrojeni převážně zbraněmi pašovanými z Německa přes nedalekou vesnici Pelhřimovy. Incident v Liptani patřil k nejdramatičtějším a nejtragičtějším událostem tzv. mnichovské krize. Přesto je o něm v současnosti známo jen relativně málo.
V Liptani se vše odehrálo jakoby v tichosti, i když padaly výstřely. Padlí pak byli oficiálně považováni za nezvěstné. A vlastně až v průběhu února a března 1939 se jejich rodiny oficiálně z Německa dozvídaly, že jsou jejich blízcí po smrti. Vše se však začalo mapovat až po válce. Svědkové, kteří později zajišťovali odvoz těl a úklid, mluvili o pěti padlých, to se uvádělo i v prvních vyšetřovacích spisech. Dnes ale víme, že jich bylo šest a ti na stanici byli napřed odzbrojeni a pak zastřeleni.
Kde jinde ještě byli tehdy, v září 1938, tedy před Mnichovem, zavražděni českoslovenští občané?
Už před Mnichovem probíhala diplomatická jednání o osudu tzv. Sudet a na základě jednání v Berchtesgadenu a Bad Godesbergu de facto vyslovila vláda ČSR předběžný souhlas s tím, že by byla ochotna Německu odevzdat část pohraničních území, což si henleinovci vyložili v podstatě jako vítězství. Euforie využil Hitler, který právě 22. září vydal rozkaz sudetoněmeckému freikorpsu a dalším bojůvkám, aby obsadily všechny pohraniční výběžky. Mělo to vypadat, že sudetoněmecký lid dává najevo nadšení, přebírá spontánně kontrolu nad územím, »obnovuje pořádek« poté, co se československé jednotky stáhnou. Jenže ty se nestáhly.
Dvaadvacátého nicméně začalo v různých místech pohraničí odzbrojování jednotek Stráže obrany státu. Zpravidla byly odzbrojeny pod příslibem volného odchodu, ale jejich příslušníky pak internovali, odvezli do Německa, a tam je drželi zpravidla tři až šest týdnů. Většinou toto odzbrojení proběhlo poměrně pokojně, ale několik desítek padlých vyvrací poklidný průběh.
Četníci, finanční strážníci, vojáci a další neměli instrukce z centrály, chyběl jim přehled o tom, co se děje, jak se zachovat a jaká je celková politická situace i direktivy. Často postrádali i telefonní nebo telegrafní spojení. Přitom v Praze a dalších městech probíhaly masové demonstrace proti odstoupení pohraničí a Hodžova vláda padla.
Rok 1938 je nesprávně spojován s kapitulací bez boje. Ve skutečnosti totiž probíhaly nejen na našich hranicích krvavé boje a mnoho obránců republiky obětovalo své životy. Ta krvavá střetnutí se odehrávala v těchto místech: Habartov, Krajková, Cheb, Frýdlant, Hrádek nad Nisou, Broumovsko, Znojemsko, Varnsdorf, Krásná Lípa, Bruntál, Vyšší Brod, Český Krumlov, Želechovice, Moravská Chrastová, ale i Český Těšín, Třinec, Rimavská Sobota…
Tyhle zločiny nepřišly zčistajasna, ale byly vyvrcholením dlouhodobého sledu událostí, jak tomu ostatně v historii je vždy. Můžete je zmínit?
Musíme začít od začátku. Češi i Slováci si vydobyli svobodu a vlastní státnost na troskách první světové války, jak všichni víme. Na základě Pařížské mírové konference znovu získali po téměř 300 letech svůj svrchovaný prostor, a zdůrazňuji, že v souladu s historickými hranicemi Království českého a přirozenými přírodními hranicemi České kotliny v srdci Evropy, jakož i s územím Moravanů, Slezanů, Slováků a Rusínů. Budovali nový demokratický stát. Nebylo to však jednoduché, hranice musely garantovat vítězné dohodové mocnosti.
Když 28. října 1918 vznikla Československá republika, bylo to za nesouhlasu národnostních menšin, když většinu občanů tvořil tzv. československý národ. Němci si vytvořili uvnitř ČSR čtyři samostatné provincie, tedy správu Sudetenlandu, s tím, že tyto jsou součástí Rakouska. Pro vyřešení situace musela dokonce silou zasahovat československá armáda. Byli mrtví i ranění. Ozbrojené konflikty se odehrály i na hranicích s Polskem a Maďarskem.
Musím zdůraznit ještě jednu podstatnou okolnost: Naše státní hranice se zpřesňovaly na základě mírové Versailleské a Trianonské smlouvy. V konečné fázi až do roku 1920, respektive 1924. Vše mělo potvrdit Společenství národů na konferenci o kolektivní bezpečnosti. Prvý políček jsme utrpěli, když v rámci Locarnských dohod v roce 1925 nedošlo ke smluvnímu zajištění východních hranic Německa s ČSR a Polskem. Polsko však v roce 1934 uzavřelo s Německem smlouvu o neútočení.
Nezajištěnost našich západních hranic se ukázala pro další události fatální…
Ano, postupně se otevírala cesta k mnichovskému diktátu. ČSR byla obklopena státy, které by rády v příhodný okamžik rozhodnutí o poválečném uspořádání střední Evropy zvrátily. V pohraničí navíc sílily tíživé problémy hospodářského, sociálního a národnostního charakteru, které zesilovaly v době světové hospodářské krize 1929-1931. I když se do obou komor parlamentu volilo ve všech volebních krajích poměrným způsobem, tím, že se republika rozvíjela jako unitární stát, zesilovaly odstředivé tendence ostatních národností, ale i Slováků. V roce 1930 žilo na území ČSR dle sčítání lidu 66,9 % Čechoslováků, 22,3 % Němců, 4,8 % Maďarů, 3,8 % Rusínů, 1,8 % Židů a 0,5 % Poláků.
Dalším mezníkem v mezinárodních vztazích pak byl v roce 1932 krach a rozpuštění konference pro snížení a omezení zbrojení v Ženevě. Na základě této reality československé vedení, které pochopilo, že diplomacie selhává a stát je ohrožen, zahájilo výstavbu hraničního opevnění a rozšířila se výroba zbraní a munice.
Hospodářská krize tedy byla jen dalším kamínkem do mozaiky mnoha nedobrých událostí?
Rozhodně. Krize vývoj událostí akcelerovala. V Německu vynesla v roce 1933 do čela vlády Adolfa Hitlera. Francie s Anglií tehdy přesto odmítly iniciativu Sovětského svazu a ČSR o kolektivní pomoci, a tak 16. května 1935 prezident Edvard Beneš podepsal v Moskvě smlouvu o vzájemné pomoci, vázanou však na účast Francie. Bylo to Benešovo logické rozhodnutí, reagoval na vývoj událostí.
Mezinárodní i vnitrostátní situace postupně eskalovaly. V říjnu 1937 Konrád Henlein na konferenci v Teplicích už otevřeně hovořil o tom, že »hodina osvobození sudetských Němců se přiblížila« a Hitler zesílil svou beztak již hlasitou a drzou rétoriku a neomaleně opakovaně slovně napadal ČSR. Henleinova Sudetoněmecká strana (SDP) stupňovala své aktivity a tlaky, vše dle pokynů Hitlera. Nakonec byly málo i formulace z Karlovarského programu SDP z 24. dubna 1938.
Uvědomme si, co se dělo v okolních státech Evropy – již od 13. března bylo Rakousko tzv. anšlusem součástí Německa. Hitler přebral ofenzívu v určování vývoje mezinárodního dění.
Mohla do toho nějak zasáhnout květnová částečná mobilizace v ČSR?
Určitě ne. Jistě, byl to projev odhodlání bránit svou vlast, to má vždy velký význam. Prezident Beneš, překročiv své ústavní pravomoci, poslal tajně do Paříže ministra Jaromíra Nečase, aby se pokusil vyjednat ústupky Německu. Jak víme, spojenecká Anglie prosazovala podporu německých požadavků, úpravu Versaillské mírové smlouvy a tlačila k ústupkům Francii. Rok 1938 naplno odhalil fašizující tendence v beckovském Polsku a Horthyho Maďarsku a páté koloně uvnitř ČSR narostl hřebínek. Projevy henleinovců byly stále drzejší, fyzické útoky na české obyvatele i orgány se stávaly častějšími. Soužití Čechů a Němců se vyhrotilo.
Když se 12. září 1938 sešel v Norimberku sjezd NSDAP, Hitler na něm nevybíravě zaútočil proti ČSR. To byl signál sudetským Němcům k připravovaným ozbrojeným srážkám a povstání. Ještě téže noci došlo v pohraničí k útokům henleinovských bojůvek proti čs. policejním stanicím, celnicím a poštám, při nichž bylo v září zavražděno několik desítek úředníků a vojáků. Konkrétně v Liptani, jak jsem již vysvětlil, bylo pobito členy freikorpsu snad nejvíce ochránců hranic.
Jak reagovala československá vláda?
Na vyhrocenou situaci odpověděla posláním vojska do pohraničí k potlačení připravovaného puče. Někde vyhlásila stanné právo, zakázala sudetoněmeckou stranu, vydala zatykač na Henleina a další exponenty – ti zpravidla prchli do Německa, a vyhlásila všeobecnou mobilizaci.
To však byla voda na mlýn pro Hitlerovy požadavky k odstoupení území s 50 % německého obyvatelstva. Nestačila mu tajná nabídka 5–6000 km2. Hitler vyhrožoval a stupňoval požadavky i vůči postojům Anglie a Francie. Na pomoc mu přišel i politik z rodiny Kennedyových z USA, ale i Polsko a Maďarsko, jakož nakonec i Anglie, Itálie a Francie. Mussolini byl pak pověřen svoláním konference čtyř mocností na 29. září 1938 – no, a to je již pro vaše čtenáře známý příběh, který ostatně připomínáte každoročně. Třicátého září pak zástupci čtyř podepsali dohodu, že do 10. října 1938 musí ČSR postoupit Německu pohraničí obývané Němci. Přidali se i Maďaří a Poláci s ultimátem odstoupení území do 24 hodin. Na to se poněkud zapomíná.
Republika byla osamocena. Bez pomoci spojenců se její strategická poloha stala bezvýchodnou. Francie pomoc odmítla, Anglie ji nikdy neslíbila a Rudá armáda neměla dohodnutý volný průchod přes Polsko ani Rumunsko a musela se připravovat na vlastní obranu.
Často se kroky prezidenta Beneše v tomto období hodnotí – a ne všemi chápavě. Rozhodoval pod tlakem, a ačkoli byl zkušeným státníkem, zradou dřívějších spojenců, kterým tolik důvěřoval, se náhle dostal na chvost událostí. Jak to vidíte vy?
Beneš si svým čechoslovakismem, chladným postojem k pravicovému odboji i legiím na Rusi či soustředěním se především na Francii »nadělal« dosti domácích nepřátel. Nakonec podcenil i vyjednávání s organizacemi českých Němců mimo SDP. I přesto sehrával důležitou roli, a to i po svém odstoupení. Beneš vzal rozhodnutí na sebe s tím, že nenechá vykrvácet československý národ pro cizí zájmy.
Naši bývalí spojenci se tedy sešli s našimi nepřáteli, aby nás zmrzačili a obrali o území, zničili naši obranu. Přitom nezabránili 15. březnu 1939 a protektorátu. Mír nezachránili, ale otevřeli cestu k druhé světové válce. Rozhodli o nás bez nás a předložili nám s výhružkami pod nátlakem mnichovský diktát, který byl již v průběhu války – ovšem díky prezidentovu diplomatickému úsilí a síle našeho domácího i zahraničního odboje, prohlášen státy protihitlerovské koalice za nulitní. Asi nejen já považuji zábor našeho území za začátek okupace a nabytí práva na odpor a odboj. Nešlo jen o zábor území, ale i o konfiskaci zbraní, majetků a domova pro 250 tisíc českých občanů. Navíc proces postoupení území nebyl proveden v souladu s ústavou.
Jaké je poučení z těchto událostí?
Malé národy jsou hračkou v rukou velmocí. Bez jejich garancí nelze zabezpečit hranice malých států. Proto je nezbytné, aby mezinárodní právo nebylo pošlapáváno a mezinárodní organizace dehonestovány, jak se tomu děje i dnes. Nelze zájmy jednoho tolerovat a jiného nebrat v úvahu. Mezinárodní vztahy je třeba neustále harmonizovat.
Historie nám odkázala řadu poznatků. Připomeňme si slova Ludvíka Svobody – jak lehce lze svobodu ztratit a jak těžké je ji získat zpět.
Monika HOŘENÍ
