Rozhovor NAŠÍ PRAVDY s politologem profesorem Oskarem Krejčím
Lidé se obávají nárůstu nebezpečí války. Hrozí opravdu?
Nebezpečí války velmi nenarůstá, válka tu už je. Otázkou jen je, kde se zastaví: jak velké území pohltí, které zbraně budou použity – a kdy skončí. Musíme zachovat chladnou hlavu, naše přání nesmí bránit analýze. My na levici jsme byli vychováni v protiválečném duchu, znali jsme Jevtušenkovu báseň Chtějí-li Rusové válku… A náhle tu válka je, a začalo ji Rusko.
Ale něco tomu předcházelo, a to byla válka na jihovýchodě Ukrajiny, kde žijí ruskojazyční obyvatelé. Tu válku začal v roce 2014 ukrajinský režim, aniž by to dnes mainstream připomínal. Je možné jednoduše říci, že válku 2022 začalo Rusko?
Ano, situace na Ukrajině zrála k velkému průšvihu celá léta. Východní hranice Ukrajiny byla nakreslena jako administrativní, vnitrostátní, umělá. Neměla ani historické kořeny, ani se nekryla s etnickým rozhraním ve smyslu oddělení území podle toho, kde žili jako většina Ukrajinci a kde Rusové. Se vznikem samostatné Ukrajiny se potenciální problém změnil na faktický: nacionalisté zahájili »ukrajinizaci«, snažili se přeměnit ruské, ale i polské či maďarské etnikum na ukrajinské. Dělo se tak především upíráním práva na vzdělání v rodném jazyce a znemožněním užívání ne-ukrajinských jazyků v úředním styku. A zastrašováním. Zvolení Viktora Janukovyče prezidentem ukázalo, že si většina Ukrajinců takovou politiku nepřeje, ale chyby prezidenta a jeho okolí vytvořily podmínky pro státní převrat. A tuto šanci si Spojené státy nenechaly ujít.
I když Ukrajina nevstoupila do NATO, infrastruktura Aliance byla na Ukrajině od převratu v roce 2014 budována. Výcvik probíhal podle aliančních standardů, řízení i organizace armády se změnily, nemluvě o biolaboratořích na území Ukrajiny placených Pentagonem. Amerikanizace kultury měnila Ukrajinu ze západního okraje Ruské říše na Antirusko. Loňské výhrůžky ukrajinského prezidenta, že si Kyjev pořídí jaderné zbraně, zůstaly na Západě bez odezvy. Mockrát Moskva říkala, že existují »červené linie«, přes které nelze jít. Přehlíželi jsme »hřbitovy andělů«, místa na povstaleckých územích Ukrajiny, kde jsou pohřbeny děti zabité při ostřelování ukrajinskými vojáky. A konflikt narůstal. Kreml zřejmě dospěl k závěru, že odklad války jen zhorší situaci.
Příchod válečné tragédie nás překvapil, ale musíme si uvědomit – a říkám to velice nerad – že po celé dějiny lidstva jsou války přítomny. Proč by tedy neměly být v 21. století?
Člověk jako rozumný tvor se ale musí poučit z minulých chyb. A my se nacházíme v jiné situaci než lidstvo v předchozích staletích. Teď totiž hrozí jaderná válka, a to by byl definitivní konec…
Máte pravdu, ale zatím se mění nástroje války, ne člověk, ne zájmy vojenskoprůmyslového komplexu, ne touha některých lidí ovládat jiné lidi. Bipolarita studené války bývá často vnímána jako uspořádání, které brání válkám. Pravda, taková byla naše situace ve střední Evropě. Když se ale podíváte po tehdejším světě, zjistíte, že měl pravdu bývalý ministr obrany USA Robert McNamara, který už jako prezident Světové banky v jednom projevu uvedl, že během 45 let studené války zahynulo ve 125 konfliktech a válkách přibližně 40 milionů lidí. Řeknu to jinak: To, co vnímáme jako mír, bývají přestávky mezi válkami.
Vrátím se k válce na Ukrajině. Ta nerozděluje pouze českou společnost, ale také levici. Všichni navenek odsuzují válku, ale jedni jsou proti dodávkám zbraní do války, druzí naopak sbírají peníze na zbraně pro Ukrajinu. Válka zemi rozdělila. Bude to ještě gradovat?
Bude. Zatím zní jen hlasy volající po vítězství, chybí hledání cest k míru. Do politiky se dostaly emoce, které znemožňují věcný dialog. Budou-li ruská armáda a povstalci postupovat, hysterie ještě zesílí.
Na Ukrajině probíhá válka, nebo zvláštní vojenská operace?
Válka. Označení »zvláštní vojenská operace« je z jedné strany dáno právními důvody, z druhé strany odráží iluze z počátku války, kdy Moskva věřila, že boje budou mít krátké trvání.
Tato válka začala typickým způsobem – první její obětí nebyla ani tak pravda, jako chybné plány vojáků. Rusové předpokládali, že ukrajinská armáda se bude chovat jako v roce 2014 a rozsype se, nebo se přidá na stranu povstalců, pravděpodobně počítali s převratem v hlavním městě. Druhá strana předpokládala, že válkou se Rusko zhroutí: propadne se rubl, ruská ekonomika se sesype a v lepším případě se podaří Rusko rozdělit. Obě strany se mýlily a máme tu poziční vleklou válku.
Rusové šli do války s přibližně 150 tisíci vojáky, ale vytvořila se fronta v délce 1100 km. Ukrajinská armáda se pomocí dodávek zbraní, ale i poskytováním opravárenského zázemí k nim, dodáváním zpravodajských informací, výcvikem, posíláním dobrovolníků či podílem západních důstojníků na velení mění v prazvláštní údernou skupinu NATO. Po ruské částečné mobilizaci přicházejí na frontu nové síly a početní stavy na obou stranách se přibližně vyrovnají někde na úrovni půl milionu vojáků z obou stran.
Američané to museli čekat, když to celá dlouhá léta plánovali. To je již zaběhaný systém, který americká administrativa použila všude možně na světě. A dnes z války na Ukrajině opět profitují – prodávají do ní své zbraně, jejich zbrojaři si mnou ruce a náš státní rozpočet krvácí.
Znovu opakuji, všichni plánovači se zmýlili. Jde o nový typ poziční války s využitím dronů, kdy rozhodující roli v průlomech nehrají tanky, ale dělostřelectvo a rakety. Rusko se snaží ovládnout celý týl ukrajinské armády, má převahu ve vzduchu. Před částečnou mobilizací hrály důležitou roli ukrajinské pick-upy s těžkým kulometem, které v řídce obsazené frontě dokázaly proniknout do týlu ruských a povstaleckých vojsk a donutit je, ve snaze vyhnout se obklíčení, ustoupit. Zároveň rakety a střely s plochou dráhou letu minimalizovaly roli válčených lodí. A tak by bylo možné pokračovat.
V záplavě těchto detailů se ale nesmí zapomínat, že tato válka je součástí velké hry v globálním rozměru. Základní proces, který se odehrává a jehož je válka na Ukrajině pouhou součástí, je přechod od uspořádání s hegemonem v čele k multipolárnímu uspořádání. Takový proces byl vždy v dějinách krajně rizikový. Graham Alison, vynikající americký teoretik z Harvardu, v knize Thukydidova past (Thukydidova past znamená, že hegemon a velmoc na vzestupu jsou samospádem událostí předurčeni ke konfliktu – pozn. aut.), v níž analyzoval 16 případů změny hegemona, uvádí, že dvanáct z nich bylo spojeno s válkou.
Tedy ztrátu pozice USA jako světové jedničky a nástup Číny na místo nového hegemona bude dříve nebo později provázet ozbrojený konflikt mezi nimi a současná hybridní válka na Ukrajině je toho předstupněm?
Narůstání chaosu je dnes všudypřítomné, protože osobování hegemona neznamená hned nové řízení. Ale to hlavní: Čína nemůže vystřídat USA v roli hegemona. Jednak si to nepřeje, jednak žádný stát nemá potenciál na plnění této role. To, oč jde Pekingu, Moskvě, ale i dalším novým centrům moci, není hegemonistické uspořádání, ale rovnoprávná spolupráce při řízení světa. Tedy svět, v němž by nebyl Západ v privilegovaném postavení, kterého zneužívá.
Několik dní před zahájením sjezdu KS Číny a pár týdnů před odstartováním voleb do Kongresu USA podepsal americký prezident Joe Biden aktualizovanou Národní bezpečnostní strategii USA. V ní je to, o co nyní jde, velmi pregnantně formulováno. Podle ní jsme vstoupili do desetiletí, kdy se určí nová geopolitická pravidla. Tahle věta v americké strategii je riziková. Automaticky se totiž předpokládá, že systém bude uspořádán podle zákonitostí geopolitiky, to znamená pomocí sociálního darwinismu. Zároveň se říká, že se v téhle souvislosti prostor pro společné řešení globálních problémů, které musí svět řešit, jako je například klima, bude zužovat. Tento přístup Bílého domu ke globálním problémům je velmi nebezpečný.
Kdo je největším »problémem« z hlediska amerického vidění světa?
Národní bezpečnostní strategie uvádí dva státy – Rusko a Čínu. Na konci dekády s nástupem 30. let 21. století budou prý USA čelit dvěma silným jaderným mocnostem. Čína je pokládána za klíčového protihráče. Počítají automaticky s tím, že nějaké uspořádání na základě kompromisu není pravděpodobné.
Pravdou je, že i podle MMF se hrubý domácí produkt ČLR měřený v paritě kupní síly stal již větším než americký a rozdíl narůstá. Dalším problémem je vojenská síla. Rusko má přibližně šest tisíc jaderných náloží, USA pět a půl tisíce a ČLR 350. Už oněch 350 čínských jaderných náloží vytváří potenciál pro věrohodné odstrašení. Odhad Pentagonu zároveň říká, že v roce 2027 by měla mít ČLR 700 jaderných náloží a nejmodernější raketové systémy. Představa o udržení možného konfliktu USA-Čína jen v rámci okolí Tchaj-wanu a Jihočínského moře, jak si to mnozí v Bílém domě a Pentagonu myslí, je nebezpečně naivní.
Otázkou je, zda budou státníci v USA, Rusku, Číně schopni respektovat logiku rovnováhy spojenou s existencí jaderných zbraní. Ty zatím slouží k odstrašení. I válka na Ukrajině coby válka v zastoupení (proxi-válka) je vedena ze strany USA a jejich spojenců tak, aby to nevyprovokovalo ruské strategické jaderné síly. Má-li být ale odstrašení věrohodné, musí obě strany dávat najevo, že jsou odhodlány jaderné zbraně použít. I proto napětí stoupá, nemluvě o depresích, jež provázejí mnohé lidi, když si zapnou televizi, rozhlas a sledují média.
Věříte, že žádná ze stran válčících na Ukrajině, tedy Rusko a USA-Ukrajina, nepoužije jadernou bombu? Toho se lidé opravdu bojí!
Věřím, to ale samo o sobě nic neznamená. Nepotřebujeme víru nějakého politologa, potřebujeme rozumnou odpovědnost státníků z rozhodujících mocností. Jenže rozumu v politice rozhodně není nadbytek…
Jak máme rozumět »špinavé bombě«? U nás média šíří, že ji může použít jako první právě Rusko, čímž vzniká další panika mezi lidmi. Putin to odmítl, ovšem pravdou je, že každý, kdo je zahnán do kouta, dělá šílené věci – nebojíte se?
Nevidím žádný možný zisk Moskvy, který by vyplynul z toho, kdyby Rusko použilo špinavou jadernou bombu. Jenže to nikterak nebrání propagandistické hysterii kreslit tento nesmysl téměř jako jistotu. Nelze zabránit tvrzení mnoha médií, že si Rusové zničili plynovod Severní potok, aby se zbavili možnosti nátlaku na Německo. Jsou-li v pohybu emoce, propaganda nepotřebuje logiku.
Co v současné situaci mají dělat alternativní politické síly?
Pořád zůstává naším »svatým« heslem práce a mír. Úsilí o mír musí být součástí jakékoli levicové či alternativní politiky. Existuje celá řada teoreticky nezpochybnitelných projektů, jak dosáhnout, aby mír přestal být jen přestávkou mezi válkami. Je tu například nedoceněná studie Bedřicha Engelse Může Evropa odzbrojit? (1893). Je nutné začít z toho, že odzbrojovací iniciativa na cestě k věčnému míru musí vyjít od toho nejsilnějšího. Taková iniciativa musí určit, kde začít. V Engelsově době to byl počet vojáků, dnes bychom řekli jaderné zbraně. A zároveň Engels poznamenává, že odzbrojování musí být postupné, vyvážené snižování vojenských arzenálů, aby nikdo nezískal pocit, že může využít svou převahu k útoku. Do tohoto snažení pak musí být v maximální míře zatažena veřejnost.
Dnes bychom v návaznosti na tuto Engelsovu úvahu mohli dodat, že vnitrostátní systémy musí být uspořádány tak, aby od rozhodování o státu byly vyhnány skupiny, které vydělávají na válce, případně na zbrojení. To znamená zlikvidovat v rámci kapitalismu militarismus a útočit na ty ideologické představitele militarismu, kteří šíří národnostní a rasovou nenávist a vytvářejí atmosféru, jež může vést ke konfliktu. Poslední podmínkou k odstranění válek je výchova k míru.
Doma se musíme zbavit iluze, že lze vybudovat Armádu ČR, která je schopna v současných podmínkách republiku ubránit. Jediné, co nás chrání, je umná diplomacie. Ovšem nedokonale chrání. Kdyby Zemanova vláda promítala národní zájmy do diplomacie, nemohla by souhlasit s bombardováním Jugoslávie. To, že se následně objevila Kavanova iniciativa, která přispěla k ukončení války v Jugoslávii, ukazuje, že i diplomacie malého státu může přispět k míru. Což však dnes od vlády či Hradu nelze očekávat.
Monika HOŘENÍ
