Soňu Markovou znají čtenáři našeho deníku především jako dlouholetou poslankyni a expertku KSČM na oblast zdravotnictví. Nyní se vám představí i jako cestovatelka. Cestovatelka, které se nejvíce líbilo v sečuánské části Tibetu. Ostatně i přiložené fotografie jsou právě z tohoto pobytu pořádaného čínskou ambasádou. Jak sama Soňa Marková říká, žádné ponuré záběry…
Jste cestovatelský typ, nebo raději zůstáváte doma, protože »všude
dobře, doma nejlíp«?
Cestuji moc ráda, ale nejsem úplně dobrodružný typ. S batohem na zádech do neznáma bez jasného cíle a přiměřeného zázemí bych určitě nevyrazila. Jsem spoluzakladatelkou trampské osady, která existuje dodnes, více než třicet let. Teď s námi jezdí i naše děti a vnoučata. Už ale necestujeme vlaky a autobusy, méně chodíme pěšky, jezdíme na kole, popřípadě na lodi. Stany rozbalujeme většinou jen na výročním ohni v nádherném údolí kolem řeky Metuje. Kytary a další hudební nástroje i posezení u ohně jsou ovšem stále na prvním místě. Lásku k cestování ve mně vzbudili už moji rodiče, kteří se mnou při víkendových výletech objeli celou republiku a já milovala návštěvy hradů, zámků a přírodních zajímavostí. Tatínek uměl báječně vyprávět. S našimi dětmi jsme také hodně cestovali po celé naší vlasti. Ony ovšem hrady a zámky spíše přetrpěly. Historie je nezajímala, maximálně to, jak kloužou pantofle po naleštěných podlahách. Hory, lesy, louky, skály, voda ve všech podobách, schopnost přežít za každého počasí – to nás baví stále.
Jako poslankyně jste navštívila řadu zemí. Měla jste čas si prohlédnout i pamětihodnosti či specifika daných států, nebo zůstalo u práce?
Měla jsem štěstí, že jsem jako místopředsedkyně výboru pro evropské záležitosti a později i zdravotního výboru procestovala hodně zemí. Většinou nebylo dost času na poznávání, protože tyto cesty jsou především pracovní v rámci parlamentní diplomacie, předávání zkušeností nebo pomoci českým podnikatelům. Někdy ale může z různých důvodů vybýt čas i na »zábavu«. V Jihoafrické republice například proto, že v parlamentu začali stávkovat zaměstnanci. Doslova násilím – zpěvem a tancem – nás vyprovodili z probíhajícího jednání s partnerským zdravotním výborem. Přiznám se, že když vám vtrhne hlučná masa lidí za zvuků bubnů do jednacího sálu a posedá si po zemi, není to úplně taková legrace. Za odměnu se nám ovšem otevřela možnost podívat se na mys Dobré naděje a na Stolovou horu.
Ve které zemi se vám dosud líbilo nejvíc a proč?
Nejnádhernější zážitky mně navždy zůstanou z cesty, pořádané čínskou ambasádou, do sečuánské části Tibetu. Tato obrovská oblast v ničem nepřipomíná ponuré záběry z našich televizí. Připadala jsem si po celou dobu spíš jako Alenka v říši divů. Hned po příletu do hlavního města provincie Sečuanu více než pětimilionového Chengdu jsme měli možnost vidět v rozsáhlém parku 181 pand velkých, od miminek v inkubátoru, po obrovské roztomilé chlupaté, neustále bambus žvýkající medvídky. Ohromující byla i prohlídka muzea vykopávek Jinsha s tři tisíce let starým sídlištěm. Po dni stráveném v moderním pulsujícím městě plném mrakodrapů, obchodů všech světových značek i zeleně jsme odletěli do horské tibetské části a přistáli 3500 m nad mořem. Očekávali jsme chladné počasí a kamení, ale místo toho jsme spatřili sluncem zalitá nedozírná levandulová pole, řepkové lány, květiny a ovocné sady. V chrámové škole s dvěma sty mnichy a dvěma žijícími Buddhy jsme se nejen seznámili s tradičním náboženstvím, které v sobě snoubí dobrosrdečnost a moudrost jako dvě křídla ptáků, ale také s historií, uměním, architekturou i životem Tibeťanů. Překvapilo nás, že mniši běžně používají nejmodernější mobily a studují z nich náboženské texty. Ostatně setkávání starých tradic s moderním světem bylo na denním pořádku. Nádherné chrámy, jurty pastevců jaků, pestrobarevné modlitební praporky, malované, šest set let staré chrámy a vesnické domky, tradiční čínská medicína i obrovské fotovoltaické elektrárny, čtyřproudové silnice, nové modely aut nebo nejmodernější mlékárna na zpracování jačího mléka a lidi platící výhradně mobilními aplikacemi. K tomu naprosto fascinující přírodní krásy… – majestátní horské hřebeny, meandrující Bílá řeka, nekonečné stepi se stády jaků a nakonec i dechberoucí vyhlídky až 4100 m nad mořem dostupné autobusy, Řeka mléka a pohled na vzdáleného dvěstěmetrového Buddhu, vytvořeného ze 40 tisíců praporků na horském svahu. Vyprávění o přírodě, památkách a setkávání s věčně usměvavými lidmi by vydalo na celou knihu. Nikdy na tuto cestu nezapomenu.
Která země vám naopak k srdci nepřirostla a proč?
Spojené státy americké. Všechna města mně připadala stejná svojí opakující se dominantou mrakodrapů a s pamětihodnostmi, které byly mladší než naše staré chalupy v Krkonoších nebo na Šumavě. Navíc jsem měla pocit, že jsem se ocitla v policejním státě. Ulice plné uniforem a tlustých lidí. Typická přezaměstnanost na úřadech, včetně Kongresu, kde každých deset metrů hlídal jeden člověk a také pokrytectví v podobě alkoholu schovaném v papírovém sáčku. Točí se zde pornofilmy a krváky jak na běžícím pásu, ale venku na šňůře nesmí viset spodní prádlo. Při oficiálních jednáních vám nenabídnou ani vodu, na jednání v parlamentu jsme si museli kafe v papírovém kelímku v místní kantýně koupit. Šílené byly kontroly na letištích, kdy vás pokaždé téměř svlékali do naha bez ohledu na diplomatické pasy. Ale abych nebyla úplně nespravedlivá, viděla jsem i úžasné staré Sacramento, kde jsem se rázem ocitla na Divokém západě. Slyšela jsem neuvěřitelné gospely v Harlemu a poznala i ortodoxní židovskou čtvrť. Jako milovnice písní skupiny ABBA jsem byla oslněna tehdy novým muzikálem na Brodwayi, Mamma mia! Velký dojem ve mně zanechala i návštěva v NASA, velínu a kosmické lodi.
Je nějaký stát, kam byste se chtěla vydat, a je to (zatím) nesplnitelný sen?
Mám zatím dva nesplněné cestovatelské sny. Provence v době kvetoucích levandulí a maurské památky ve Španělsku. Není to nesplnitelné a já věřím, že to jednou dopadne. Zatím si pěstuji levandule na zahradě u chaloupky a daří se jí i v Podkrkonoší.
Existuje sedm divů světa. Ale kdybyste měla vybrat vy, byť jen jeden jediný, co byste uvedla?
Ze starověkých divů světa se nám zachovaly pouze pyramidy v Egyptě. Já bych ale chtěla na vlastní oči poznat a třeba se i projít nádhernými visutými zahradami královny Semiramis. Z Babylonu jsem měla kdysi možnost vidět v berlínském muzeu Pergamon aspoň mohutné fragmenty modrých kachlových zdí se zlatým zdobením a Ištařinu bránu. Dle popisů antických autorů vynikaly visuté zahrady jedinečností myšlenky, ze které se zrodily, technikou, odvážností stavby a důmyslností čerpacího zařízení a krásou květů a stromů.
Vaše představa ideální romantické dovolené?
Sebekrásnější a sebeluxusnější prostředí není ještě zárukou pohodové dovolené, pokud tam nejste s někým, s kým můžete vše sdílet. Nicméně já bych, coby nenapravitelná romantička, chtěla strávit dovolenou na kouzelném ostrově v Tichomoří se zlatými písečnými plážemi, v domku na kůlech přímo nad mořskou hladinou ve společnosti mého muže, který naštěstí mé představy o báječné dovolené také sdílí. Na rozdíl od jiných snů, tento zřejmě zůstane nenaplněn. S manželem si ale užijeme romantické chvíle v podstatě kdekoliv.
Souhlasíte s tím, že neexistují národní vlastnosti, ale že všechno je to o konkrétních občanech a že všechny národy mají stejná specifika a stejně tak dobré i špatné lidi?
Dobré a špatné lidi potkáte skutečně všude. Někdy nám ovšem poznání zkresluje fakt, že jsme v cizí zemi jen jednou a omezenou dobu. Na druhou stranu, můj osobní poznatek z cest je, že lidé žijící směrem na východ a jih od České republiky jsou pohostinnější a srdečnější. Ať už jsem pobývala v Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku, v Arméni, Kazachstánu, Gruzii, Ázerbájdžánu nebo v Chorvatsku, Srbsku, Makedonii či na Kypru, setkala jsem se vždy s neuvěřitelně vřelým přijetím.
Kdybyste měla doporučit našim čtenářům k návštěvě jedno místo ve vašem, Královéhradeckém, kraji, které by to bylo?
Královéhradecký kraj je určitě jedno z nejkrásnějších a nejlepších míst k životu i k cestování. U nás najdete úplně vše, co si turistické srdce může přát. Stačí se ubytovat v ojedinělém secesním skvostu, hotelu Beránek v Náchodě, a do rozumné vzdálenosti můžete vyjíždět třeba za úžasnými historickými památkami, jako jsou zámky v Náchodě, v Novém Městě nad Metují, v Rychnově nad Kněžnou, Opočně, Ratibořicích, Doudlebech, v Častolovicích nebo hospital Kuks s barokními sochami M. B. Brauna. Máme tu i jeden úplně ztracený a znovu vykopaný hrad Vízmburk. Jsme krajem literárních osobností A. Jiráska, B. Němcové a bratří Čapků. V našem regionu se tyčí úchvatné Krkonoše, Orlické hory a také menší hory Jestřebí, tedy Brendy, jak je nazýval K. Čapek. Svou tajemnou kamennou krásou vás ohromí Adršpašské a Teplické skály nebo Broumovské stěny. Magickou duchovností vás osloví znovuzrozený kostel v Neratově. Od nás to máte na skok do Afriky v rámci Safari ve Dvoře Králové, a dokonce i k moři, byť tomu našemu východočeskému, v podobě přehradní nádrže Rozkoš. Kdo má rád vojenskou historii, tak si přímo nad Náchodem může projít kilometry chodeb zrekonstruované pevnosti Dobrošov a srubu Březinka, i desítky řopíků nebo starší pevnost v Jaroměři Josefově. V Hradci Králové zase můžete obdivovat slezskou gotiku nebo modernější unikátní soubor kubistických domů i další stavby J. Kotěry a J. Gočára. Jistě chápete, že nelze čtenářům a čtenářkám doporučit pouze jedno místo. Tak, přijďte pobejt.
Petr KOJZAR
FOTO – archiv Soni MARKOVÉ
