Delegátkou nedávného sjezdu Českého svazu žen byla rovněž Milada HALÍKOVÁ. Čtenáři si ji pamatují jako primátorku Havířova v letech 2002-2007 a pak poslankyni za KSČM. V letech 2013-17 pracovala jako předsedkyně sněmovního výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj.
Teď se tedy věnujete činnosti v Českém svazu žen?
Působím tam už desítky let. Jen po skončení poslaneckého mandátu mám víc času na funkce v této organizaci. Dál jsem aktivní v komunální politice, kde jsem se na podzim opět stala členkou havířovského zastupitelstva. Delegátkou sjezdu ČSŽ jsem byla zvolena na krajské konferenci jako předsedkyně krajského výboru u nás v Moravskoslezském kraji. Ze 76 delegátek z celé ČR se nás nakonec do Prahy sjelo 72. Předsedkyní byla opět zvolena Jana Chržová.
Sjezd se konal po pěti letech, kdy činnost výrazně poznamenala covidová opatření. A nejen to. Pro spolek založený na dobrovolnické bázi je obtížné vyrovnávat se s častými změnami legislativy i novými finančními nároky. Jako příklad mohu uvést vysoké částky za pojištění bezpečnosti při pořádání akcí nebo povinnost zakládat datové schránky.
Na ústřední úrovni se ČSŽ jistě zabývá i řadou závažných otázek spojených s postavením žen ve společnosti.
Na to bychom nestačily samy. Spolupracujeme s jinými organizacemi, zejména s Českou ženskou lobby nebo Radou seniorů. Snažíme se získávat podněty i v zahraničí. O výměnu zkušeností třeba projevily zájem ženské organizace z Koreje, Japonska, Vietnamu nebo Polska. Česká republika má stále dluh, protože dosud neratifikovala tzv. Istanbulskou úmluvu, čili Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Sice pod ni ČR připojila podpis v roce 2016, ale poté vše skončilo na mrtvém bodě. I Fialova vláda odložila jednání o ratifikaci, prý do ledna příštího roku.
Jaké hlavní problémy vidíte v současném životě žen?
V sociální oblasti patří k nejohroženějším skupinám ženy samoživitelky a důchodkyně, které žijí samotné. Je naším úkolem prosazovat jejich zájmy a snažit se zlepšit jejich situaci. K tomu slouží poradenství nejen v rámci ČSŽ. Už jako poslankyně jsem neustále opakovala, že ženy mají usilovat i o zastoupení v obecních a městských zastupitelstvech. Mohou pak řešit konkrétní případy a zlepšovat životní podmínky v místě svého bydliště. A taky vytvářet lepší zázemí pro činnost základních organizací ČSŽ. K tomu nyní slouží různé granty vyhlašované právě na místní úrovni. Připouštím, že vyplňování formulářů a shánění dokladů je pro některé starší funkcionářky již obtížné. Dávat pravidelný příspěvek na činnost tradičních spolků se dnes ale už nenosí a vítězí papírová, teď spíš počítačová válka. U nás v Havířově máme sedm základních organizací i díky tomu, že se nám podařilo udržet klubovnu. Dokonce vznikly dvě nové organizace, jednak zájemkyň o paličkování a také žen na mateřské dovolené, které se tam scházejí společně s dětmi a vytvářejí třeba různé výrobky z papíru.
To je ale spíš zájmová činnost. Není to málo?
V dnešní době je to naopak hodně! Navzájem se setkávat, pomáhat si i se bavit není už, naneštěstí, příliš obvyklé. V těžkých životních situacích na první pohled obyčejná sounáležitost pomáhá při jejich překonávání. Ženy nejsou na své trápení samy. A sdílená radost je dvojnásobná. Český svaz žen se však potýká s podobnými problémy jako některé jiné organizace. Většina naší členské základny zestárla. Letos tak skončily svou činnost známé Havířovské babky nebo soubor Zoufalé manželky z Petrovic. Mimochodem právě tato základní organizace, která má 60 členek, ukazuje, jak je důležitá spolupráce s obecním úřadem. Ten podporuje i jejich setkávání s polskými ženami. U příležitosti 55. výročí ČSŽ v Petrovicích ocenil tuto práci také zdejší starosta. Naše organizace patří k pilířům kulturního života v řadě míst a rozvíjí přeshraniční spolupráci. Moudří starostové je proto podporují.
Miroslava MOUČKOVÁ
