Stále čilý herecký bard, jeden z doyenů herecké profese, vážený i mezi mladými herci. Nositel Ceny Unie českých spisovatelů a Ceny Senior Prix, kterou uděluje Nadace Život umělce. Také aktivní a společensky angažovaný člověk, nebojácný účastník demonstrací proti vládě Petra Fialy a její ožebračující politice. Občan, jemuž srdce celý život tluče nalevo. To všechno je herec Antonín HARDT.
*Na rozhovor do naší redakce jste přiběhl z generálky představení Woodyho Allena Nepijte tu vodu v Divadle na Vinohradech. V srpnu jste oslavil 88 let. Jak to děláte, že jste tak fyzicky a duševně stále čilý?
Upřesňuji, že na Allenovu komedii jsem šel coby divák, jako člen Klubu seniorů Herecké asociace. Scházíme se každý měsíc, jezdíme na výlety, navštěvujeme kolegy, kteří už nehrají nebo jsou v domovech seniorů.
A co se týče mé fyzičky, honí mě syn a vnoučata, kteří mě nabádají, abych cvičil. Tak denně půlhodinku cvičím. Hlavně mě však drží práce, hraji v Divadle Radka Brzobohatého. Kromě běžných představení chystáme novinky, tak třeba na přelomu ledna a února začnou zkoušky na další premiéru – adaptaci Cervantesova díla Don Quijote, kde mám přislíbenou roli. Tak to mě drží ve formě.
*Scénáře se učíte stále bez problémů?
Ano, a mám takovou paměť, že když představení už nedáváme, tak jednoduše text okamžitě zapomenu. Vzpomínám na legendárního herce Jaroslava Vojtu (a Antonín Hardt Vojtův nezapomenutelný hlas ihned imituje – pozn. aut.), jenž mi deklamoval ze svých rolí, které hrával ještě s Vojanem před 50 lety! Tak takovou dlouhodobou paměť nemám.
*Jste ročník 1935. Vzpomínáte na prvorepublikové Vánoce?
Ano, ty jsme trávili v Kamenici nad Lipou, střídavě u babičky Hardtové a babičky Richtrové. Vánoční stromky se strojily až do stropu. Bývávalo hodně sněhu. Před válkou a během války jsme bydleli v pražských Modřanech. Pamatuji i tu nejtužší zimu, kdy Němci dostali na frak u Stalingradu – v lednu 1943. Vltava v Praze zamrzala a my děti jsme se na ní klouzaly. To jsme mívali uhelné prázdniny.
*A jaké byly válečné Vánoce?
Vzpomínám, jak tatínek a maminka poslouchali na »vykradené bedýnce« zakázané stanice Volá Londýn nebo vysílání z Moskvy. Když už jsem si vybavil poslech rozhlasu, tak bych rád připomněl, jak moji rodiče a my děti s nimi jsme dychtivě poslouchali rozhlas v Květnovém povstání a jeho naléhavé volání o pomoc. Jedním z mých příbuzných byl tanečník a slavný choreograf Osvobozeného divadla a Národního divadla Joe Jenčík (1893-1945; 22. října uplynulo 130 let od jeho narození), člověk levicového přesvědčení, který zahynul v době Pražského povstání.
Můj tatínek Vojtěch Hardt byl od roku 1923 členem Komunistické strany Československa. Za protektorátu byl zapojen v protifašistickém odboji, kolportoval ilegální Rudé právo. Vzpomínám si na takovou příhodu. Bylo to někdy v roce 1942, kdy se u nás rozezněl zvonek. Tatínek, který počítal s tím, že si pro něho jde gestapo, popadl připravený kufřík a prchl. Maminka vykoukla, a on to byl český četník, který upozornil, že táta nechal venku na ulici kolo. Takže se nic nestalo, ale tatínek se domů vrátil až za 14 dnů, přičemž se celou dobu schovával.
Protože se táta takto skrýval před gestapem a bylo to nebezpečné, maminka mě raději odlifrovala k babičce do Kamenice nad Lipou, a tam jsem chodil do školy a trávil válečné Vánoce. Pamatuji si, že sněhu bylo tolik, že řezník jezdil na saních po vesnicích a my jsme lyžovali »na prkýnkách« z kopečků.
*Je mnoho herců vašeho ročníku, kteří stále hrají a jsou fit. Společnost diskutuje o prodlužování věku odchodu do důchodu a je obdivuhodné, kolik herců pracuje i ve vysokém věku, když víme, že herecká profese, zvláště na divadelních prknech, je fyzicky a duševně náročná.
V roce 1953 jsem nastupoval na DAMU a mými spolužáky byli například Dalimil Klapka či Jana Werichová, oba již bohužel zemřeli – mimochodem, mám úžasné zážitky z tehdejších setkávání s Janem Werichem. Dále Rudla Jelínek, s nímž se scházíme. A přišla k nám do ročníku Jiřina Bohdalová, která stále hraje, ačkoli je jí již přes devadesát let. Obdivoval jsem ji v Divadle Na Jezerce, kde do letoška hrála, což je výkon! Herectví je tedy profesí, která udržuje člověka ve formě.
*Baví se dnes herci mezi sebou o politice?
Ano, i když je to různorodé. Někdy jsou to názory »ode zdi ke zdi«. Vysvětlujeme si, bavíme se o tom. I herec je občan, takže proč ne. S některými si vyměňujeme různé politické maily.
Ovšem ti, kteří vystoupí se svým nekonformním názorem příliš, mohou nedostat práci. Já si na takové manýry pamatuji, když jsem po převratu v roce 1989 nedělal několik let nic, až si mě všimli režiséři Zdeněk Troška a Tomáš Magnusek. V rádiu mě vzal do svých pořadů můj starší spolužák, rozhlasový režisér Karel Weinlich (1930-2020), a tím tu bariéru prorazili.
*Když komunikuji třeba s učiteli, tak ti raději ve škole o politice mlčí, protože mají před očima příklad pronásledování učitelky Martiny Bednářové. Takže zase platí, že se něco jiného říká doma a něco jiného veřejně…
Jó, dějiny se opakují. Mnoho lidí se bojí o práci. Já už si ve svém věku mohu říkat, co chci. A divadlo mám rád, potřebuji ho – a těší mě, že jsem i mezi mladými herci. Když vzpomínám na některé mé zážitky, s kým jsem kde hrál, tak oni napjatě poslouchají.
*Zrovna jsem si v Karlových Varech prohlížela lokace, kde se točily exteriéry dílu Kleště legendárního seriálu Třicet případů majora Zemana. V něm jste také hrál.
Já jsem účinkoval ve třech dílech tohoto vynikajícího seriálu, který mohl mít některé tendenční díly, ale v každém případně to byly dobré detektivky. Po umělecké stránce mu nelze nic vytknout, proto se také dával v zahraničí. Vždyť si uvědomme, že režisér Jiří Sequens (1922-2008) patřil ve své době mezi nejlepší režiséry nejen u nás, ale i v mezinárodním srovnání. Svým filmem Atentát patří mezi deset nejlepších filmů světové kinematografie!
Nastupoval jsem do dílu, v němž jsem hrál krajského tajemníka. Pak jsem se vrátil do dílů Kleště a Romance o nenápadné paní. A to nebyla nějaká výjimka, byli i jiní herci, kteří se podobně jako já vraceli do seriálu v jiných postavách. Shrnu-li to jednou větou, herecké výkony, kamera, hudba jsou v tomto seriálu excelentní.
*Celé září na ČRo probíhala kampaň Měsíc majora Zemana – Boříme mýty o slavném seriálu. Každý den tendenčně probírali jednotlivé aspekty seriálu, ale minimálně již v názvu museli uznat, že byl slavný. Zaujalo mne, že 34 let od změny společenských poměrů má stále někdo potřebu ideologicky seriál vysvětlovat, aby si náhodou někdo z nových diváků nemyslel něco nepatřičného. Co vy na to?
Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Proto ho musí očerňovat. Ale mladí, když se dnes dívají na tento seriál, nevěří svým očím. Ve srovnání se soudobými detektivkami a obdobnými seriály to je nebe a dudy! Očerňováním Třiceti případů mu dělají jen propagaci.
Podívejte, a jakou minulost má současný pan prezident, který vyznamenal sestru bratrů Mašínů? To je absurdní. Jedním z fešáků-prezidentů byl Antonín Novotný, druhým je Petr Pavel. Pochopím, že se člověk vyvíjí a mění názor, ale takový kotrmelec, který udělal? To tedy je »něco«. Já při diskusích říkám významně: Není všem dnům konec, nevíme, co se z něj ještě vyklube.
*Byl jste v angažmá v Jihočeském divadle, Divadle na Vinohradech, Hudebním divadle v Karlíně – tam jste dokonce deset let vykonával funkci ředitele.
To ředitelování jsem nechtěl. Ani jsem vlastně nechtěl hrát v operetě, protože jsem činoherní herec. Přijal jsem to s podmínkami, protože bylo potřeba stabilizovat umělecký soubor. Ale když se ohlédnu, tak si myslím, že náš tehdejší repertoár byl kvalitní. Inscenovali jsme spoustu operet a také muzikály – například Hellou, Dolly! s Laďkou Kozderkovou, což podle mě byla nejlepší Dolly Leviová, jakou jsme kdy měli. Nebo Zvonokosy, Cikánského barona, My fair lady… S operetou Netopýr jsme objeli všechny německy mluvící země, Francii, Švýcarsko, Itálii, země Beneluxu a další. Tehdejší soubor byl velmi kvalitní.
*Proč opereta zmizela z divadel a muzikál ji prakticky vytlačil?
Opereta je velmi obtížný žánr. Provádět operetu je srovnatelné s operou. Ti, co mají talent, jdou rovnou do opery.
*Jedním z ředitelů Hudebního divadla v Karlíně byl také Ladislav Županič, který zemřel 9. prosince. Jistě jste se dobře znali.
Samozřejmě, byl to dlouholetý kolega. Byl jsem jeho ředitelem, později byl on ředitelem mým. A sešli jsme se ještě před dvěma měsíci. Škoda, bylo mu pouhých 80 let.
*Jako častá návštěvnice pražských divadel konstatuji, že chybějí herecké osobnosti. Jistě že současní herci hrají profesionálně, ale i na nejpřednějších scénách hrají herci spíše nezvučných jmen. Čím to je?
Státní i soukromé umělecké školy chrlí kvanta herců a hereček. Ale musím se ohradit, že i střední a mladá herecká generace má své osobnosti, které se formují a zrají. Třeba Karel Roden. Já jsem také byl jeden čas pedagogem na DAMU, a z mých žáků mohu vyjmenovat Davida Prachaře, Veroniku Žilkovou, Ivanu Chýlkovou, Pavla Vítka.
Ale pokud máte pocit, že »stará garda« byla více známá, tak je to možná tím, že ta naše generace byla společensky angažovaná.
*Ti současní se také angažují, třeba ve volebních kampaních pravicových politiků, v kampaních prezidentských kandidátů Schwarzenberga, Drahoše a Pavla nebo v charitě, což je nerozšířenější. Ale kdo z nich vystoupí na demonstraci za mír?
Bohužel se ve většině obávají o svou existenci. Ale také se s mnohými setkávám na demonstracích, třeba proti Fialově vládě.
*O čem jsou letošní Vánoce?
Letošní Vánoce jsou o velkých rozdílech. Obchody jsou plné zboží, ale lidé, kteří jsou na pokraji chudoby, si nemohou koupit to, co potřebují. Vadí mi, kolik desítek miliard dává vláda na válku. Jsou nenažraní, drzí. Pochopil jsem, že mi jako důchodci nedají tu tisícovku na valorizaci, ale politici si své platy navýšili. A valorizace církvím proběhly. Ten princip je hrozný, amorální. A tohle nemůže jít donekonečna. Proto vytrvejme v našem občanském úsilí o odstranění této nenažrané vlády.
*A mohu vás požádat o přání našim čtenářům a čtenářkám k nadcházejícím svátkům?
Přeji lidem, aby se ztišili, zklidnili a aby přijali víru, že přece jen by nemělo platit, že lépe už bylo. Snad se vrátíme k normálnímu vnímání jeden druhého, snad nebudeme hledět jen do počítačů a mobilních telefonů, ale že si my lidé vzájemně pohlédneme do očí. Přeji si, aby si lidé podali ruce a spojili se proti zlu, které nám hrozí.
Monika HOŘENÍ
FOTO – archiv Antonína HARDTA
