Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s historikem Davidem Majtenyim
Ve své další knize, která vám letos vyšla, se věnujete osudu a hrdinství tzv. španěláků, československých příslušníků interbrigád, které bojovaly ve španělské občanské válce na straně republikánské vlády. Kniha má atraktivní vzhled a napsal jste ji s kolegou vojenským a leteckým historikem Jiřím Rajlichem. Můžete nám ji přiblížit?
Jak zmiňujete, kniha se zabývá problematikou bývalých československých dobrovolníků z mezinárodních brigád, pro které se v průběhu desetiletí vžil název španěláci. Tematicky publikace volně navazuje na naši předchozí knihu Jan Ferák a ti druzí. V ní jsme se poprvé společně pokusili, za využití výsledků nejnovějších archivních výzkumů, tuto zajímavou kapitolu československé a potažmo české historie přiblížit širšímu okruhu případných zájemců. Následný ohlas na ni nás mile překvapil, a tak následuje, mimochodem po kulatých deseti letech, kniha Říkali jim španěláci. Ta je tentokrát pojata trochu odlišně a jsou to vlastně obsáhlé biografie, v nichž mapujeme životní příběhy čtyř někdejších interbrigadistů – Bohuslava Laštovičky, Ladislava Holdoše, Josefa Pavla a Osvalda Závodského. Jsou to poměrně známá jména, ale již v anotaci si klademe spolu s potenciálními čtenáři otázku, zda je známe skutečně doopravdy.
Proč jste vybrali z více než dvou tisíc československých španěláků právě vámi jmenované čtyři muže?
To, že jsme se zde zaměřili na mapování konkrétních osudů, mělo svůj důvod. Mohl by totiž snadno vzniknout dojem, že životy někdejších interbrigadistů byly víceméně stejné nebo přinejmenším podobné. Nic však není vzdálenější realitě. Jen když se podíváme na jejich cestu. Ty, kteří přežili Španělsko, čekaly následně boje na všech frontách druhé světové války, činnost v hnutích rezistence, ale také nacistické věznice a koncentrační tábory, poté návrat do osvobozené vlasti v roce 1945, únor 1948, 50. léta, počátky reformního procesu, srpen 1968 i léta normalizace, jen nemnozí se dožili změny poměrů v roce 1989. To vše jsou desítky a stovky různých stimulů a podnětů, které měly vliv, že se jejich osudy mohly tak lišit.
A proč jsme si nakonec z nich ze všech vybrali právě konkrétně tyto čtyři? Když to trochu zestručním, tak především proto, že se jednalo ve všech případech o význačné osobnosti, které aktivně vstupovaly do zmiňovaných událostí, někteří v nich hráli dokonce klíčové role. Barvitostí a napínavostí svých životů, byť v mnohém tak odlišných, z nichž každý by vydal na samostatný a obsáhlý román, se vyčlenili z částečné anonymity těch ostatních. V jejich příbězích se poměrně věrně zrcadlí peripetie a složitosti čs. dějinných souvislostí 20. století.
Také jsme se snažili do výběru promítnout československý aspekt, a proto jsme nakonec vybrali tři Čechy a jednoho Slováka. Aspekt výběru je ale vždy z pohledu historika částečně subjektivní záležitost a záleží na úhlu jeho pohledu.
Z životopisných dat je zřejmé, že nejdramatičtější osud z hrdinů vaší knihy měl Osvald Závodský, který byl ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen k trestu smrti (rehabilitován 1963). Kolik bylo takových osudů právě u čs. interbrigadistů? A proč to postihlo právě Závodského?
Zde bych asi začal druhou částí otázky. V případě odsouzení Osvalda Závodského hrálo bezesporu podstatnou roli jeho předchozí působení v bezpečnostním aparátu, které vyvrcholilo jeho jmenováním velitelem StB v srpnu 1950. Pak již následoval strmý pád. Na otázku, proč na něm byl vykonán hrdelní rozsudek 19. března 1954, tedy již po smrti Stalina i Gottwalda, se úplnou odpověď nepodařilo nalézt ani historikům specializujícím se právě na politické procesy. Svoji roli hrály pravděpodobně vzájemné animozity mezi některými představiteli tehdejšího režimu. Také obava, že Závodský toho znal ze svého působení v bezpečnostních strukturách mnoho ze zákulisí, mohla být mocným stimulem k jeho definitivnímu umlčení. Důvody mohly být různé.
Jinak bývalých interbrigadistů bylo účastno v politických procesech 50. let více. Figurovali v různých z nich a obviňováni byli z celé plejády povětšinou smyšlených obvinění. V souvislosti se svou španělskou činností pak byli hanlivě označováni jako členové demoralizované skupiny trockistů. Ze známějších jmen můžeme připomenout například také popraveného Ottu Šlinga, a dále Artura Londona, Oskara Valeše, Otakara Hromádka, Leopolda Hofmana a další, ten seznam by byl poměrně dlouhý.
Kdo se zajímá o španělskou občanskou válku, zřejmě četl i knihu Stanislava Motla Peklo pod španělským nebem – Čechoslováci ve španělské občanské válce 1936-1939. V čem je vaše kniha jiná?
Kniha Stanislava Motla je psána a i pojata trochu jiným způsobem. Když to zjednoduším, tak hlavní rozdíl je ten, že naše kniha je psána pery historiků a Motlova kniha je psána perem novináře. To ovšem její hodnotu nijak nesnižuje. Osobně se mi líbila, čtenáři jistě ocení, že je velice dobře čtivá. Navíc bych v této souvislosti zmínil i návazný dokumentární film z produkce ČT, který se dle mého názoru také velmi povedl. Zkrátka obě knihy si nijak nekonkurují, spíše se doplňují a spojuje je společná snaha o připomenutí zajímavé a zároveň i trochu neprávem opomíjené části naší historie.
V těchto dnech jsem vyslechla jeden z dílů rozhlasových Příběhů 20. století věnovaný osudu interbrigadistů. Autor si dal záležet, aby vyznělo, že občanská válka ve Španělsku, resp. účast Čechoslováků v ní, byla předmětem »komunistické propagandy«. Co vy na to?
Pořad jsem bohužel neměl zatím možnost si poslechnout, a tak bych se nerad dopouštěl nějakého hodnocení. V obecné rovině můžu souhlasit, že otázka někdejších interbrigadistů byla v oficiální historiografii před rokem 1989 skutečně interpretována zvláštním způsobem. Na jednu stranu byli opravdu, alespoň po verbální stránce, vyzdvihováni jako představitelé těch »jediných a skutečných pokrokových tradic lidově-demokratické armády«. Na straně druhé byla značná část někdejších španěláků, jak jsem již uvedl, semleta ať v té či oné míře politickými procesy a následnou atmosférou v 50. letech. K jejich rehabilitaci docházelo spíše pozvolna a mnozí z těch, kteří podporovali reformní kurz v 60. letech, se následně po roce 1968 dostali do silné opozice vůči nastupujícímu normalizačnímu režimu.
I kdyby tedy byli z pohledu autora pořadu předmětem »komunistické propagandy«, já bych asi podobná slova nepoužil, minimálně bez vysvětlujícího doplnění, a byl bych osobně v takovém hodnocení spíše opatrný. Historie není nikdy úplně černobílá, i ty dvě barvy mají svoje pododstíny. To je koneckonců i to, co se čtenářům na osudech »těch čtyř« snažíme předložit v naší knize.
Pozoruhodný je seznam spolupracovníků, kteří vám pomohli se zajištěním zdrojů. Zaplnil dvě stránky publikace. Kolik let jste s kolegou knize věnovali? Jak náročné to bylo psaní?
Na knize jsme s kolegou Jiřím Rajlichem pracovali s přestávkami přibližně osm let. Když historik postupuje metodou ad fontes, tak vždycky zabere největší čas důkladný archivní a pramenný výzkum. Když pominu archivní instituce v ČR, tak jsme se snažili v maximální míře vytěžit i informace z dlouhé řady archivních institucí prakticky napříč celou Evropou. Řada z nich a dokumenty v nich uložené u nás nebyla historiky a badateli doposud využita.
Zmínit můžeme například archiv pařížské policejní prefektury, a to především v souvislosti s činností bývalých interbrigadistů během druhé světové války v rámci komunistické rezistence ve Francii. Klíčové jsou také dokumenty ruské provenience uložené v moskevských státních archivech RGANI a RGASPI. Španělské archivy, archiv Mezinárodního červeného kříže v Ženevě atd., ten seznam by ale byl opravdu dlouhý. Také bych podotkl, že se nám u všech čtyř popisovaných interbrigadistů, tedy Laštovičky, Holdoše, Pavla i Závodského, podařilo spolupracovat s jejich rodinami, které nám poskytly možnost studia v rodinných archivech.
Teprve, když je přípravná fáze hotova, přichází z pohledu historika závěrečná část a tou je vlastní psaní. A zde už je to spíše individuální otázka. Faktory ovlivňující dobu psaní zná každý, kdo někdy psal. Když to vztáhnu na naši knihu, tak přípravné práce spojené s archivním výzkumem zabraly dvě třetiny času, vlastní psaní potom ten čas zbývající. O celkovém výsledku naší společné snahy se může přesvědčit čtenář sám a rovněž tak její zhodnocení je pouze na něm.
Monika HOŘENÍ
