Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA se středoškolskou pedagožkou Mgr. Danou Chvalovskou
Školství je rozbouřenou oblastí. Pedagogové a nepedagogičtí pracovníci, ruku v ruce se školskými odbory, ostře vystoupili 27. listopadu proti Fialově vládě, neboť nesouhlasí s krácením prostředků na školství – a to v rozporu s halasnými proklamacemi vládní koalice. Ve škole, kde učíte, jste také stávkovali?
Na naší škole se nestávkovalo. Ale s požadavky stávky souhlasím.
Cosi nezdravého se děje i ve školních třídách. Některé děti a někteří jedinci z řad mládeže se vyžívají v trápení učitelů, třeba si je i natáčejí na mobil – v rozporu se školním řádem, zesměšňují je, a dokonce udávají. Případ učitelky Mgr. Martiny Bednářové je znám. Vám se stalo něco podobného?
Ano, mohu se podělit o mou zkušenost. Po první veřejné volbě Miloše Zemana prezidentem ČR jsem se účastnila jedné manifestace v Praze na jeho podporu. Po jeho zvolení se totiž vzedmula obrovská vlna kritiky, ba i urážek na jeho adresu v mnohých sdělovacích prostředcích a nám přišlo legální, že více než 50 procent voličů, kteří ho zvolili, mají právo vyjádřit svůj názor. Na té manifestaci jsem spolu s dalšími stála na malém pódiu. Tu kolem procházel pochod Zemanových odpůrců, který vedli lidé kolem tehdy poslance Martina Bursíka. Z něho se oddělil »dvoumetrový pořez« a vtrhl na pódium s cílem vytrhnout mikrofon a evidentně cosi shromáždění sdělit. Prostě rušil tuto akci.
Protože se choval agresivně, celé pódium se třáslo – a nikdo nepomohl. Policie nebyla v dohledu, tak jsem si vzala mikrofon a zavolala do něho »Policie – prosím, pomoc!«. Bylo to pár sekund, které však zabraly přítomné kamery ČT – a již tušíte, co následovalo. Namísto toho, aby televize přinesla divákům ve zprávách podstatu našeho setkání, tak odvysílala jediný záběr, jak »nějaká strašná paní« volá »policie!«, a okomentovala to slovy, že asi nejsem moc demokratická, protože nechci slyšet jiný názor.
Druhý den se objevily reakce známých, kteří se s vytaženým obočím tázali »co jsi tam dělala, proč to podporuješ?«, a zlobily také děti ve třídách. Tomu jsem zpočátku nepřikládala význam. Jenže žáci si tyto televizní záběry přeposílali a na školních chodbách jsem se setkávala s tím, že mě parodovali výkřiky »Pomoc, policie!«. Je vám jasné, jak to na mě působilo.
Když jsem řediteli školy vysvětlovala, že účast na manifestaci byla mou soukromou věcí a v mém volném čase, tak mi posléze řekl, že prý už delší čas odrážel kritiku na mě a údajné stížnosti od rodičů žáků a že už nebudu více učit český jazyk a literaturu, což je můj obor. Podotýkám, že mí žáci měli v českém jazyce u maturit dobré výsledky. Řekl mi, že budu vyučovat dále již jen předměty – podle něho – podřadné, na které nemám aprobaci.
Touto mou zkušeností chci dokumentovat, co se také děje u nás ve školství. Jistě jsou i další pedagogové, kteří zažívají či zažívali podobnou šikanu z těchto, ale i jiných důvodů, a bossing od ředitelů, žáků či rodičů žáků. Raději jsem dala výpověď a sháněla jsem si práci jinde. Udělala jsem kolečko po různých typech škol a nakonec to byla zajímavá zkušenost.
Já se od té doby zamýšlím jednak nad chováním naší mladé generace, jaké má vzory, kdo jí ukazuje takovéto jednání vůči starším, jak ji vedou rodiče. Současně se zamýšlím nad chováním policie, nad úlohou různých provokatérů na veřejných akcích. A také přemýšlím o tom, jak selhala veřejnoprávní televize – jakým právem o mně odvysílala, že jsem nedemokratická? Mělo tehdy význam se bránit? Vždyť stížnosti třeba na televizní radu jdou zpravidla do vytracena.
Kde jste učila?
Byla to státní škola – střední průmyslovka. Příznačné je, že ti nejproblematičtější žáci, kteří třeba se uchylují i k těmto hrubým a šikanujícím projevům vůči učitelům, dokážou opravdu udělat učitelům ze života peklo – začnou psát hanopisy, pomlouvat, nalézají i nesmysly, co »nemožného« má učitel na sobě. Ano, žáci dokážou být i zlí.
Ostatně na jedné škole jsem v rámci vyučovaného předmětu zmínila zločiny banderovců na Ukrajině, a protože se to asi některým žákům nelíbilo, tak mě také někdo z nich natočil na mobil. Pak na mě psali stížnosti na ředitelství.
Jaká byla další vaše profesní cesta?
Získala jsem místo na jiné škole. Tam jsem však skončila asi za půl roku. Poté jsem byla zaměstnána na soukromém elitním gymnáziu, kde byla úplně jiná úroveň žáků. Studenti byli chytří, měli zájem, připravovali se, věnovali se studiu. I tam jsem měla výborné studijní výsledky, ale z rodinných důvodů – péče o mou maminku – jsem tuto školu musela, bohužel, opustit, čehož velmi lituji.
Pak jsem šla učit na jinou soukromou školu, ovšem nikoli elitní. A tam jsem se setkala s opakem – žáci se moc učit nechtěli a mysleli si, že když jejich rodiče studium platí, tak nemusí nic. Já se však snažím dělat pro studenty maximum a naučit je, i když samozřejmě musím přihlédnout k jejich možnostem. Mnozí to berou a myslím, že na mě mají dobré vzpomínky, ale ti agresivnější na sociálních sítích opět našli ono již letité »Policie, policie!«, které se začalo opět šířit po školních chodbách. A opět si vzali mou údajnou »malou demokratičnost« jako záminku k ponižování a jejich rodiče důvod k žádosti o mé propuštění. Tak jsem řekla řediteli, že nechci, aby se potýkal s rodiči, a z této školy jsem odešla do důchodu.
V poslední době je vysoký tlak na dětské psychiatry – podle odborníků vykazuje depresi ve střední až těžké míře na 40 procent žáků posledních ročníků. O čem to svědčí? Co trápí tyto děti? Jaké mimoškolní aspekty je ovlivňují, že nezvládají normálně žít?
Je to vliv médií, politiky a rodiny. Psychické problémy našich dětí a mládeže způsobuje mix toho všeho. Jaké vzory v politice i v rodině mají? Uvědomme si, že rodiny se ve velké míře rozpadají, některé děti nemají ani domov na jednom místě – rodiče se střídají v péči a děti pendlují mezi mámou a tátou. Jak dospělí žijí konzumním životem, tak takto žijí i děti a mládež. Kolik mladých lidí vidíte potloukat se po nákupních centrech, když naopak mají být v přírodě či sportovat. Jejich psychické problémy se mohou projevovat například sebepoškozováním.
Pak je tu enormní tlak kapitalistické tržní ekonomiky na výkon. Uvědomme si také, jak ve společnosti stoupá agrese. U nás stoupl počet vražd – o 40 procent! To je klima, které přece nemůže vést k tomu, aby lidé, včetně dětí, žili spokojeně.
Četla jsem citát tohoto znění: »Ke zničení jakéhokoli státu není třeba atomových bomb ani raket dlouhého doletu. Stačí snížit kvalitu vzdělávání a nechat studenty podvádět při zkouškách. Pacienti umírají rukama takových lékařů. Budovy se hroutí rukama takových inženýrů a architektů. Peníze se ztrácejí vinou takových ekonomů. Spravedlnost mizí v rukou takových právníků a soudců. Úpadek vzdělání je úpadkem národa.« Nedochází u nás k úpadku vzdělání, a tedy i národa?
Dochází. Víte, je to celkový rozkladný proces společnosti. Televizní vysílání je nekvalitní, kriminálky, krváky, show. Mnozí rodiče se bojí, aby si udrželi práci, proto hodně pracují. Děti však chtějí upoutat pozornost. A když ji nedostanou, tak si najdou jinou »zábavu«. Mobily a elektronické hračky ji nabízejí měrou vrchovatou. Pak je tu únik od reality, drogy…
Všude na světě vládne konzum. Společnost je konzumní a nemá duchovní základ. Vytratila se stabilita. Negativní tendence se prohloubily. To je zdrcující zjištění, které jistě potvrdí i další občané, nejen pedagogové. Školství nefunguje tak, jak by podle mě mělo. Ke každé odučené hodině přibývají i přípravy. Zvyšují se pracovní úvazky pro učitele, pro lékaře a kdoví, kde ještě. Víte, to je jedno s druhým.
A hloupost lidí také vede k tomu, že se lidé nechají pod různými záminkami vtáhnout třeba i do války!
Slyšela jsem označení pro současnou mladou generaci »ztracená generace«, Lenka Procházková hovoří o »duchovním bezdomovectví«. Jak školství prochází v posledních letech řadou anomálií, není pochyb, že generace dětí se stává nešťastným nástrojem účelové manipulace vládnoucích elit. Jak tomu čelit?
Opravdu netuším. Neotřásla by mnou byť sebehorší situace, kdybych měla naději. Dnes nevidím žádné vzory, které by lidi z marasmu vyvedly. Nespokojení lidé se mohou radikalizovat a do čela se jim může postavit »silná osobnost«, jako se už i stalo. Pamatujete na druhou světovou válku a kdo ji rozpoutal?
Na druhou stranu se ale může najít někdo, kdo bude mít dobrý kurz, ale média ho zničí. Naději vidím ve spojení humánně zaměřených lidí. Lékaři se nespojili s učiteli a to nemluvím o tom, že nikdo nemluví za 10 procent dětí, které nedokončí základní školu (!), za milion lidí, kteří byli u voleb a jejich hlasy propadly, za tři miliony lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby a těsně nad ní… To demokratickým intelektuálům nevadí? Pro změnu se ptám já, paní redaktorko.
Domnívám se, že za tyto neprivilegované se snaží mluvit autentická levice.
Monika HOŘENÍ
