Profesor Jeffrey SACHS je z vědecké extraligy. Po letech na Harvardu přednáší na newyorské Columbia University. Vede tam Earth Institute. Je speciálním poradcem generálního tajemníka OSN. Na prahu 90. let radil několika východoevropským vládám, jak zvládnout »ekonomickou transformaci«. Teď patří ke špičkovým kritikům politiky posedlé americkým prvenstvím. Zdobí to i rozhovor, který s ním natočil ředitel Institutu české levice Josef Skála pro Petr Bureš TV. Tam je k dispozici celý – s českými titulky. My z hodinového pořadu nabízíme alespoň to hlavní.
Na téma oné »transformace« jiskří rozhovor i polemikou. Český HDP se, řekl tu Skála, vrátil na úroveň 80. let až v roce 2004. Dřív jsme, namítl profesorovi, patřili do průmyslové Champions League (ligy mistrů). Hodnota přidaná českou invencí a rukama živila masový růst životní úrovně i svébytný rozvoj země. Dnes nám z kapacit, které to uměly, zůstala jen rozdrobená tříšť. A cizí kapitál nás dojí měrou, mrzačící životní úroveň i každý rozvoj. Rozladěním nad politikou, jež nestaví na našich tradičních devizách, se netají ani Jeffrey Sachs: »Být pouze dodavatelem pro německý průmysl přece nestačí.« Za »kolosální chybu, již dělá celá Evropa«, má »válku a zpřetrhané vztahy s Ruskem – a naprostou podřízenost politice USA«.
Kudy k nedělitelné bezpečnosti
Skála poté obrátil list a zeptal se: »Co soudíš, Jeffe, o názoru, že to chce novou bezpečnostní architekturu, která zaručí rovnou a nedělitelnou bezpečnost všem mocnostem a zdaleka ne jen jim? Dá se zkoncipovat a uvést do života?« Profesor ji má za jediné schůdné řešení. V podobě skutečně kolektivní bezpečnosti, protože bezpečnost žádné země nelze stavět na úkor kterékoli jiné země. To se však totálně příčí mentalitě Spojených států. Ta podle něj říká: »My proti nim«. »To my jsme ti správní hoši a oni jsou nepřátelé. A proto musí expandovat náš blok.«
A Sachs dodal: »Když v listopadu 1989 padla Berlínská zeď a Kohl si přál sjednotit znovu Německo, dva z tehdejších vedoucích ministrů zahraničí, náš James Baker III. a německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, slíbili Gorbačovovi jednoznačně a opakovaně, že NATO se směrem na východ neposune ani o píď.« A když přišel k moci Jelcin, »řekl mu Clinton to samé. Od Ameriky to však byla lež. Na rozšíření NATO pracovala ve skrytu od roku 1992.« Clinton je podepsal už v polovině 90. let. Česká republika byla jednou ze tří zemí, jež byly na řadě jako první – už v roce 1999 spolu s Polskem a Maďarskem. A »Bush Jr. pak v roce 2004 rozšířil NATO o dalších sedm zemí. Tentokrát už o tři pobaltské státy, Litvu, Lotyšsko a Estonsko, dvě země u Černého moře, Bulharsko a Rumunsko, a dvě balkánské země a také Slovensko.«
Seriál lží a podvodů
Teprve pak, řekl dále Jeffrey Sachs, Putin na bezpečnostní konferenci v Mnichově prohlásil: »Podváděli jste, lhali jste, slíbili jste nám, že dál expandovat nebudete. A už toho nechte.« Jenže »George W. Bush Jr. nepatřil mezi naše nejchytřejší prezidenty. A jeho viceprezident Dick Cheney byl jedním z vůbec nejhorších politiků, které kdy Spojené státy měly. V roce 2008 rozhodli o další expanzi NATO, jež do ní vtáhne i Ukrajinu a Gruzii. Je to prastarý nápad. Sahá až k Palmerstonovi v 50. letech 19. století. K plánu obklíčit Rusko z Černého moře. Brzezinski přišel s tím samým v 90. letech minulého století. A tak se rozhodli rozehrát scénář, jejž řídí americký security state.«
A ten má podle Sachse za to, že »dráždit Rusko si můžeme dovolit. Je to přece už jenom druhořadá země a dost možná se dokonce rozpadne. I to bylo totiž součástí plánu Deep State. Rozpadl-li se Sovětský svaz, může se rozpadnout i Rusko. A tihle politici ve Washingtonu mluvili už zcela bez zábran i o Evropském, Sibiřském a Dálněvýchodním Rusku jako o třech samostatných entitách. Nezdá se mi, že by to Rusům imponovalo. Vzali to jako přímou hrozbu své bezpečnosti. Spojené státy už v roce 2002 vypověděly smlouvu o protiraketové obraně. A od roku 2010 začaly rozmísťovat antibalistické rakety NATO Aegis v Polsku a Rumunsku. Rusko kontrovalo, že ty přece do Moskvy doletí za pár minut. A ptalo se, co to proboha vyvádíte, vždyť vy nás ohrožujete«.
Profesor z New Yorku říká nahlas i to, zač u nás hrozí paragraf: »V roce 2014 pak USA spojily síly s pravičáckými paravojenskými silami na Ukrajině s cílem svrhnout tamní vládu. Byl to státní převrat za bílého dne – pod záštitou a za aktivní podpory Spojených států. A to už ruskou bezpečnost ohrožuje totálně. Takže my se Rusku pošklebujeme: Hoříme přece láskou k míru. Jenže Spojené státy planou láskou k moci, a ne k míru. A když se rozhodnou, že má NATO expandovat, svrhávají vlády a rozšiřují svou vojenskou přítomnost. Tohle je přece NATO. Ne žádná aliance, ale vojenská operace pod velením USA. A Rusko řeklo NE a začala válka s Ukrajinou. Trvá už deset let, eskaluje už odtehdy a je extrémně nebezpečná.«
Riskantní sebeklam »prvenství«
Skála čte s velkým zájmem i Sachsovy články o podobném nebezpečí, narůstajícím ve vztahu k Číně. A zeptal se ho: »Můžeš s námi sdílet i tyto své postřehy?«
Vládu USA, citujeme Sachse, pohání »mánie amerického prvenství. Honby za mocí nad celým světem. Neomezené nadvlády: V Evropě nad Ruskem. A v Asii zase nad Čínou.« Jenže Čína má přece 1,4 miliardy obyvatel. »Je to společnost velmi sofistikovaná – a jakkoli to někomu nevoní, o podřízenost Spojeným státům nestojí ani náhodou. Vzpomínek na cizí nadvládu má víc než dost. Británie se k Číně chovala otřesně. A Čína vidí v Americe tu samou anglosaskou mentalitu. Připomeňme, že Británie do Číny vtrhla v roce 1839, aby ji donutila otevřít brány opiu. Je to až k nevíře. Asi jako kdyby Spojené státy okupoval kolumbijský kokainový kartel a oznámil jim, že musí jejich kokainu otevřít své trhy.«
I profesora šokuje, když se mluvčí americké strategie nechávají slyšet, že »čínský růst je pro USA hrozbou«. I on dobře ví, že »Spojené státy nemají na blokování čínského růstu sebemenší právo«. Přesto dělají přesně to. Arbitrárními importními cly, blokujícími čínský export do USA, zákazy amerických investic v Číně. Stupidními kroky typu nedávného hlasování amerického Kongresu. Tik Tok podle něj musí své operace v USA buď ukončit, nebo je prodat americké společnosti. Spojené státy šly po krku Huawei, což je špičková společnost, velice inovativní a dynamická. A právě proto ji Spojené státy napadly. Byla až příliš úspěšná. Spojené státy zarazily prodej polovodičů posledních generací do Číny. A mají i to za normální.«
Vrcholem avanturismu, pokračoval americký profesor, je, že Spojené státy »podnikají i na Tchaj-wanu to samé, co udělaly na Ukrajině. Když Amerika říká, že chce na Ukrajině rozmístit svá vojska, jde o přímou a bezprostřední hrozbu ruské bezpečnosti. Tchaj-wan je stejnou bezpečnostní hrozbou pro Čínu. Tím spíš po éře let 1839–1949, kdy byla Čína vystavena invazím imperiálních mocností ohrožujících jednotu země a ukrajujících kusy Číny do japonské říše.« Že existuje jen jedna Čína, připomíná Jeffrey Sachs, stojí přitom už v zakládajícím dokumentu z Tchaj-peje. Vlády ČLR a Tchaj-wanu »se sice neshodnou, kdo ji má řídit; v tom, že je jen jedna Čína, však ano«. Když to Washington porušuje i harašením zbraněmi, profesor »neví, jak zdůraznit ještě více, jak stupidní jsou členové Kongresu. Ti lidé jsou naprosto nezodpovědní. O historii nevědí zhola nic. Pocházejí odkudsi z Ameriky tisíce mil daleko od Číny. V Číně jaktěživ nebyli, ale prý o ní vědí úplně vše. Že když budou Tchaj-wanu posílat zbraně, bude to na jeho obranu. Svými kroky nás ovšem tlačí jen čím dál blíž k válce. A otázka války s Čínou se ve Spojených státech podává tak, jako by šlo o cosi docela normálního. Ty články vycházejí skoro den co den. S Čínou prý možná vypukne válka. Jako by nešlo o jedno z největších šílenství, jaké si lze představit. Může zahubit celý svět. Americký mediální mainstream dodává zdání čehosi normálního válce s Ruskem i válce s Čínou. Líčí je jako ordinérní nezbytnost. Neb USA přece musí být ve světě jedničkou. A aby jí byly, mají právo spáchat cokoli. To vede k chaosu napříč světem.«
Lekce Karibské krize
Tak daleko to nezašlo ještě nikdy, navázal Skála: »I ty si jistě vzpomínáš na Karibskou krizi, kdy se vedení ve Washingtonu i v Moskvě dovtípila, že dospěla k červené čáře, kterou nelze překročit – za žádnou cenu. A měla dost rozumu, aby se z obou stran zastavila včas. Lekce, kterou to vydalo, nabyla klíčové váhy pro řadu následujících desetiletí. Dnes ale jako by byla tabu.«
Jeffrey Sachs: »Já kubánskou raketovou krizi studoval docela dlouho. Abych jí co možná porozuměl. Měli jsme popravdě enormní štěstí, že jsme z ní vyvázli živí. V USA chtěla jít do války většina poradců J. F. Kennedyho. A tak to byl vlastně jen Kennedy sám a hrstka lidí z jeho okruhu, Adlai Stevenson a pár dalších, kdo tehdy řekli: Ne, ne, my potřebujeme diplomatické východisko. Na sovětské straně se obezřetnosti našlo víc. Nemyslím si, že do války chtěl Gromyko. A Nikita Chruščov ji nechtěl garantovaně. Když v roce 1962 rozmístil rakety na Kubě, ozval se Gromyko: Co to má znamenat? Chceme snad do války? A Chruščov sám na to: Ne, my žádnou válku nechceme. My budeme Ameriku jen školit jejich vlastní medicínou, protože má rakety v Turecku. A my jí teď předvedeme, jaké to je. Byla to ovšem špatná kalkulace. Vedla až na práh konce světa. Jenže Chruščov i Kennedy byli s to zařadit zpátečku.«
Tím víc i profesor pochybuje, zda to dokáží i dnešní politici. »Přísahám Bohu, že je až k nevíře, kolik hloupých a nezodpovědných politiků má Amerika teď. Těm je, zda bude válka, úplně jedno. Mluví o ní jako o čemsi normálním. Chtějí poslat na smrt spousty Ukrajinců. A o ukrajinské válce dokonce řeční, jak prý je báječná, neb žádný Američan v ní přece neumírá. Jako by bylo málo i pět set tisíc Ukrajinců, které už zahubila. O riziku jaderné války ani nemluvě. Takže mám opravdu strach. Ve Spojených státech je obrovská moc soustředěna v rukou prezidenta. A my měli v posledních 20 letech sérii prezidentů velmi průměrných, ba ubohých i nebezpečných. K nárokům, které ten post klade, nedorostl jediný. A to je krajně znepokojivé. Náš politický systém je zlomený a zkorumpovaný. Neposouvá do čela ty nejlepší, jak to ilustrují i oba nynější vedoucí kandidáti. Biden podle mne jako prezident selhal, diplomacii totiž ani nerozumí. Je mu 81 let a na svůj post je příliš starý. A Trump je zase člověk krajně labilní. A tohle jsou naši dva vedoucí kandidáti. Pro svět je to hrůza. A spousta vedoucích představitelů evropských zemí, podle mne včetně České republiky, přitom deklamuje: Ó ano, musíme následovat Spojené státy, je to náš velký spojenec. A my proto musíme dělat to, co on. Copak těm lidem nedochází, že právě to dělat nemají, že to chce větší obezřetnost? Evropa potřebuje svou vlastní strategii. Strategii míru, a ne války.«
Zpoždění zdravého rozumu
»Pověz mi jako Američan,« zeptal se v rozhovoru svého hosta Skála, »kde leží onen bod zlomu, který přivede vaši politickou třídu či elitu k pochopení, že politika nutkavé honby za prvenstvím není realistická. Že jediným realistickým přístupem je to, čemu u vás říkáte win-win, a právě z toho budou mít prospěch i samy Spojené státy? Kdy a jak dostane ten obrat šanci?«
Jeffrey Sachs: »Že by to zvládli Biden nebo Trump, si popravdě představit neumím. Realistické porozumění světu i vize, kudy dál, chybí oběma. Že svět by se měl sjednotit v míru, aby dokázal řešit aktuální problémy, nechápe žádný z nich. Jednomu ani druhému nedochází, že Spojené státy a Čína mají spolupracovat právě proto, že jde o dvě nejmocnější země – a válka mezi nimi by byla nejhorší ze všech variant. Dokonce i válka studená – a válka horká se vymyká všem rozumným představám. Takže jak a kdy k tomu dojde, je skutečně velkou hádankou. Sám jsem přesvědčen, že Spojené státy z toho vyjdou bez násilí, jen začnou-li naslouchat názoru veřejnosti. Pracuji v Organizaci spojených národů den co den. A tam je jako na dlani, že velká většina lidí chce mír a spolupráci, a ne muset volit mezi USA a Čínou nebo USA a Ruskem. Nechtějí sankce proti Rusku. Nestojí o válku s Ruskem proto, že jim to říkají USA. A tak se snažím vysvětlit americké veřejnosti i politikům, že míří proti vůli celého světa.«
Evropa ve slepé ulici
Přitom právě »Spojené státy začínají být čím dál izolovanější. A jeden z problémů tkví v tom, že velká část Evropy je slepě následuje. A to je pro mě záhadou, protože Evropa je chytřejší než USA. A má i mnohem víc špatných zkušeností s válkou. Měla by proto pochopit, že je to slepá ulice. Evropa by se měla dovtípit, že jí americká hegemonie či prvenství nic dobrého nepřinesou. Že bude mít prospěch z multipolárního světa, v němž bude Evropa jedním z pólů moci, kreativity, porozumění a diplomacie, a ne vazalským státem NATO. Dnešní Evropa má však velice špatné vůdce. Taková von der Leyenová není než americkou byrokratkou. Pro mne to je krajně smutná podívaná. A evropská zahraniční politika se scvrkla na to, že se má dělat, co řeknou USA. A když USA vyhodí do povětří plynovod Nordstream a ohrozí tím evropskou ekonomiku, všichni se tváří, jakoby se to ani nestalo. Nebo že si svůj plynovod zničilo samo Rusko či ve vleku jiné ztřeštěné verze.«
Skála měl i další specifický dotaz: »Ve Spojených státech máte zákon FARA, tedy o regulaci zahraničních agentů. Podobné zákony mají Rusko, Izrael i jiné země. Zájem o podobné řešení roste i v České republice. Protože domněle nevládní organizace vedené lidmi typu George Sorose si pohrávají i s námi. Nehledě na všechny zákony a demokratické procedury. A v jiných zemích, dnes třeba v Gruzii, zase běží ostrý spor, zda i tam smí mít zákon, regulující podobná seskupení. Jaký na to máš názor ty?«
Sachs: »Naprosto jasný. Spojené státy by se měly přestat vměšovat do politiky jiných zemí. Nejde jen o neziskové organizace. Je to o politice. O amerických penězích, oficiálních i těch soukromých jen naoko, protože na vládu USA jsou napojeny i neziskové organizace. Je to o amerických penězích, zasahujících do politiky jiných zemí. Vyvolávají i nepokoje typu ukrajinského Majdanu, což byla operace placená Amerikou. Jak že to vím? Protože mi to řekli sami. Protože jsem to viděl na vlastní oči. Byl to nelegitimní zásah Spojených států do dění, vedoucí ke státnímu převratu. Viděl jsem to na vlastní oči a bylo mi z toho nanic. A musím říci, že právě to se odehrává i v Gruzii. USA mluví o porušování gruzínského práva. Gruzínské právo však porušují samy USA, vměšující se do gruzínské politiky. USA by si zasahování do gruzínské politiky měly odpustit. A ani Gruzie by se logicky, při vší úctě, neměla plést do politiky USA. V tom spočívá to hlavní.«
Monopol dvojího metru
I profesor je názoru, že »cílem zákonů typu FARA je zamezit cizímu vměšování«. A v rozhovoru to dál rozvedl: »Měli jsme senátory, kteří vyrazili na Majdan a hecovali tam lidi: Jsme s vámi, stojíme na vaší straně a tak podobně. Představ si, že by čínští politici přišli na mítink Donalda Trumpa 6. ledna 2021. Co myslíš, řekli by jim Američané: No není to skvělé, že i jiné země se podílejí na našich pouličních střetech, našich demonstracích nebo protestech? Spojeným státům by se to tutově nezamlouvalo. Naše politiky by to vytočilo do běla. Vytočila je i zcela falešná obvinění Ruska, že se vměšuje do americké politiky. Jde-li o impérium typu Spojených států, řídí se bez zábran dvojím metrem. Samo nemusí dodržovat zhola nic. A dělá si, co zakazuje všem ostatním. USA se vměšují všude po světě rukama National Endowment for Democracy, National Democratic Institute, USAID i neziskových organizací. Vídám to na vlastní oči. Dobrého a prospěšného na tom není ani za nehet.«
Skála: »A co s obrazy nepřítele? Jsou nástrojem dirty games, které svět tlačí do kritických, ba krajně nebezpečných situací. Čím tomu můžeme čelit my, Jeffe? Dá se v tom spolupracovat i přes Atlantik?«
Společně proti šílenství
Sachs: »My potřebujeme spolupracovat globálně. Zapojit čínské kolegy, ruské kolegy, africké i latinskoamerické kolegy. Falešných hlasů znějí kvanta. Já už od vlády USA neslyším pravdivého skoro nic. To, co se děje napříč světem, znám na vlastní oči. Mou prací je být v cizině, angažovat se v diskusích s vládami po celém světě. V tom tkví má činnost pro OSN a mezinárodní projekty. Mnoho věcí tak vidím na vlastní oči a slyším na vlastní uši. A vidím tak, že Spojené státy po většinu času lžou. O mainstreamových mediích pak obecně platí, že ty lži reprodukují. Veřejnost je tak hříčkou falešných výkladů. O Evropě to platí jakbysmet. Řekneš-li od doby, kdy vypukla ukrajinská válka, že začala z určitých důvodů, má historické pozadí a v něm figuruje NATO, čeká tě nálepka Putinova apologeta. Udělají z tebe hlupáka. Octneš se na černé listině ukrajinské nenávisti a neminou tě ani jiné věci.«
Cílem je, ví i americký profesor, »všechny diskuse utnout. Teď i o dění v Izraeli. Izrael páchá hrůzný válečný zločin. A podle mne dokonce genocidu. Pokud to ale řekneš nahlas, porušíš tím prý všechny zásady a normy. Z pravdy se stala svatokrádež. A proto je tak důležité, co děláš, alternativní stanoviska. A digitální věk to asi opravdu usnadňuje. Má i řadu záporů. Nabízí ale přístup k širšímu spektru. Člověk v něm sice musí hledat, v mainstreamových médiích to však nenajde. Když Tucker Carlson natočil interview s prezidentem Putinem, obořila se na něj všechna hlavní americká média. Prý jak se vůbec opovažuješ? Stamiliony lidí však interview viděly, a to je úžasné. Protože lidé stojí o informace z první ruky, a ne přes cedník vládní propagandy. Právě na tom je potřeba pracovat. Je to těžké a nebezpečí narůstá. Vězíme uprostřed velice vážné krize. A na všem, z čeho vyrůstá, mají lví podíl Spojené státy. My potřebujeme diplomacii už proto, abychom zůstali naživu. A pokud se to podaří a vyhneme se nejhoršímu, můžeme o to víc pracovat na tom, aby dostala slovo pravda.«
Skála: »Veliké díky, Jeffe. Dej mi, prosím, i zelenou, abychom co možná těžili z tvých skvělých článků a komentářů, které publikuješ na svém webu i v jiných zdrojích. Když ta fakta a vysvětlení lidem nabízí prominentní americký profesor, má to svou váhu. A nám to tím víc pomůže v boji za pravdivé porozumění věcem kolem nás. Díky moc!«
Sachs: »Díky tobě. Užil jsem si to i já.«
Ti dva si očividně padli do oka. Závěrem divákům slíbili, že se budou na kameru setkávat pravidelně. I profesor se těší na setkání v Praze. Jeho žena Sonia má české kořeny. Tím větší šanci má i toto přání.
(ála, mh)
