Musíme v našem boji vydržet s vědomím, že zítřek patří nám

151

Rozhovor s Vincenzem Colapricem, členem Strany komunistické obnovy

Zdravím Tě soudruhu, mohl by ses pár slovy představit našim čtenářům?

Ano jistě! Jmenuji se Vincenzo Colaprice, jsem historik a doktorand v oboru digitálních humanitních věd na univerzitě v Bari. Od roku 2012 jsem členem Giovani Comunisti (Mladí komunisté), mládežnické organizace Partito della Rifondazione Comunista – Strany komunistické obnovy. V letech 2014 až 2017 jsem byl místním mluvčím Mladých komunistů. Od roku 2015 jsem členem Národní komise mladých komunistů a vedoucím Mezinárodního oddělení od roku 2019. Loni v listopadu jsem byl zvolen koordinátorem Evropské sítě levicové mládeže (ELYN – známe i z působení českých mladých komunistů, především s. Luboše Petříčka. Pozn. autorky)

S jakými problémy se dnes Itálie potýká? Existují nějaké specifické problémy, kterým čelí mladá generace? V České republice máme například problémy s dostupným bydlením.

Právě teď máme v Itálii k řešení spoustu problémů. Životní náklady a nárůst cen nájmů jsou v Itálii velmi vážným problémem, zejména ve světle pandemie Covid-19. V posledních dvou letech byl vlastně Covid hlavním protagonistou politického boje u nás. Od začátku jsme žádali, aby pomoc těm nejzranitelnějším zaplatili ze svých peněz ti nejbohatší, kteří rány hospodářské a sociální krize přežijí bez újmy. Hlavním problémem souvisejícím s pandemií jsou samozřejmě podmínky pracujících. Rok 2021 byl poznamenán několika případy masivního propouštění, které si vyžádalo silnou odborovou a politickou reakci. Mladí lidé se potýkají se sociálními problémy vyplývajícími z omezeních souvisejících s Covidem, ale také ztrácí vizi stabilní budoucnosti v klidu a blahobytu. Jejich jediným horizontem je nejistota. Covid obnažil všechny problémy nashromážděné v posledním desetiletí.

Zajímají se u vás mladí lidé o politiku nebo sociální/ekologické hnutí jako takové?

Generace narozená v první dekádě 21. století má v sobě jistě schopnost politizovat se a aktivně se účastnit politických bojů např. Za pracující. Rozhodně se ale mladí více angažují v otázkách boje proti změně klimatu, to je teď populárnější. Můžeme v tom vidět naději do budoucna, ale míra účasti mládeže na politickém životě je stále velmi nízká.

Jaké je postavení komunistické strany v zemi? Existují nějaké další levicové strany nebo silné organizace? Odbory? A spolupracují?

Před pár dny jsme obdrželi zprávu, že naše komunistická strana byla v roce 2021 čtvrtou nejčastěji volenou stranou, které občané poukázali určité procento ze svých daní. Toto je jediný veřejný ukazatel – vedle výsledků voleb, který v Itálii pomáhá pochopit míru zakořeněnosti politických stran. Naše strana se umístila na čtvrtém místě, přestože je mimo parlament od roku 2008. V posledních letech se k podpoře naší strany přidali někteří nezávislí poslanci. Samozřejmě existují i jiné levicové síly. Radikální levice jako celek ale nepřesahuje 3 % hlasů. Pak je tu Demokratická strana (Partito Democratico), středolevá liberální strana, která je někde na pomezí mezi levicí dvacátého století a progresivním katolicismem. Na levici obecně ale panuje obrovská roztříštěnost a tím i značné oslabení akceschopnosti k systémovým změnám v naší společnosti. Existuje také mnoho levicových odborových organizací. Největší odborový svaz v Itálii je CGIL (Confederazione Generale Italiana del Lavoro), spojený po celé dvacáté století se starou italskou komunistickou stranou (PCI – Partito Communista Italiano – rozpuštěna 1991). Dnes má CGIL reformní pozice, ale zachovává si svou povahu jako odborový svaz, který sdružuje síly levice a je otevřeně antifašistický. Pak jsou tu menší nezávislé odbory napojené na radikální levici.

Itálie nemá zkušenosti se socialismem jako většina východní Evropy. V České republice lidé scvrkávají komunistické ideje na “Stalin byl masový vrah”, “kolektivizace zničila vztah lidí k půdě”, “normalizace zabila ducha národa”… a proto komunismus nenávidí. Čelíte antikomunismu jako my?
V Itálii jsme nikdy nezažili skutečný socialismus, to je pravda. Itálie je ale zemí Antonia Gramsciho, jehož reflexe inspirovala strategii demokratického dobytí moci komunisty v letech po druhé světové válce. Italská komunistická strana byla architektem a protagonistou protifašistického odboje v letech 1943-1945, a proto měla silnou lidovou legitimitu. PCI byla nejsilnější komunistickou stranou na Západě, která v 70. a 80. letech dosáhla 30 % hlasů. Ale Itálie byla také zemí, která vynalezla fašismus. Jsme velmi rozporuplná a obecně rozdělená země. Rozdělení nás provází již od středověku, kdy jsme byli rozděleni mezi Guelfy a Ghibelliny. Itálie je zemí, která kvůli svým rozporům často vyžadovala vládu pevné ruky. Antikomunismus u nás byl oficiální doktrínou státu za fašismu a poté stálicí italské politiky za studené války. Ale jak jsem řekl dříve, silná lidová legitimita daná antifašistickým bojem a hluboké zakořenění mezi dělnickou třídou zanechaly v Itálii rozsáhlé kulturní, politické a sociální dědictví komunistické strany. Dnes není antikomunismus na pořadu dne. Byl až do začátku nového tisíciletí, kdy se po konci reálného socialismu zdálo, že pro alternativu ke kapitalismu už není místo, a proto byli komunisté považováni za staré železo, které je potřeba uložit k ledu, spolu s „miliony“ mrtvých Stalinovy éry.

V celé Evropě sílí fašistické tendence. Evropský parlament je dokonce podpořil Usnesením ze dne 19. září 2019 o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy. V České republice již vidíme první reálné dopady – pomníky Rudé armády jsou demontovány, na školách se vyučuje, že komunismus je stejný jako nacismus…
V Itálii toto usnesení příliš nerezonovalo. Demokratická strana, která je pokračovatelem sociálně demokratických stran založených většinou na základech staré italské komunistické strany, hlasovala převážně proti rezoluci. Proti rezoluci se postavilo také Národní sdružení italských partyzánů (Associazione Nazionale Partigiani d’Italia) a také tehdejší předseda Evropského parlamentu David Sassoli, který před několika dny zemřel. Ta rezoluce je samozřejmě nehorázné překroucení historické pravdy, ale naštěstí tady v Itálii jsou pomníky a ulice věnované Gramscimu, Togliattimu, Berlinguerovi a dokonce Leninovi všechny pořád na svém místě.

Jsi aktivním členem ELYN, mohl bys nám představit myšlenku, strukturu, cíle a aktivity této organizace?
ELYN je mládežnická síť Strany evropské levice. Síť proto, protože sdružuje mládežnické organizace, které jsou součástí Strany evropské levice i dalších levicových stran, které mají zájem spolupracovat. Myslíme si, že tváří v tvář choulostivé mezinárodní situaci a ekonomickým potížím, které zažíváme, je nutné udržet jednotu mládežnických levicových sil a vytvořit společný prostor pro diskusi i konfrontaci.

Mohl bys nám představit některé osobnosti italského dělnického hnutí, které ty sám považuješ za inspirativní?
Jistě bych zmínil Antonia Gramsciho, který byl zakladatelem Italské komunistické strany, ale především byl výjimečným teoretikem, schopným spojit otázku revoluce s otázkou konsensu mezi lidovými masami. Jeho pojetí kulturní hegemonie je paradigmatem italských komunistů. A pak bych zmínil Giuseppe Di Vittoria, pologramotného farmáře, kterému se po druhé světové válce podařilo znovu založit CGIL, již zmiňovaný hlavní italský odborový svaz, a dokonce se stal prezidentem Světové odborové federace.

Jak tráví svůj volný čas mladí levicově orientovaní Italové? Mohl bys nám doporučit nějaké skvělé místo, kam jít na pivo, párty, koncert, koupit knihy atd.? Italské kapely Los Fastidios a Banda Bassottii jsou v České republice vcelku známé, existují ještě nějaké další?
Společně s Banda Bassotti jsme v minulosti zorganizovali různé projekty, jako jsou solidární koncerty s Venezuelou nebo solidární cesty na Donbas. Pak jsou tu další levicové kapely jako Talco z Benátek nebo 99 Posse z Neapole. Italská levicově orientovaná mládež má obvykle vlastní místa setkávání, ve větších městech jsou to tzv. „sociální centra“. Většinou se jedná o nelegálně obsazené prostory, ve kterých se provozuje politická, kulturní a hudební činnost. Kromě toho je na celém území stále rozšířená ARCI (Associazione Ricreativa Culturale Italiana), nezisková rekreační a kulturní organizace založená starou komunistickou stranou v roce 1957. V jejích centrech se můžete setkávat se soudruhy, pořádat politické a společenské debaty, ale také jíst, bavit se a poslouchat hudbu a koncerty všeho druhu.

Pár slov na závěr?

Mohu jen říci, že prožíváme těžké časy, na které budeme my komunisté ještě dlouho vzpomínat. Musíme vydržet s vědomím, že zítřek patří nám. Musíme studovat, bojovat a agitovat – jak řekl Gramsci –, aby se tato budoucnost stala realitou.

Připravila: Petra PROKŠANOVÁ

FOTO: archiv Vincenza Colaprice