Martu Semelovou netřeba našim čtenářům podrobněji představovat. Znají ji z aktivní politiky v hlavním městě Praze, z Poslanecké sněmovny, řady článků nejen o školské problematice i z osobních setkání, kde rozdává jeden úsměv za druhým, přesto umí být neústupná vůči všem nešvarům současné doby. Z následujícího úhlu pohledu ji však bude znát jen málokdo. Příloha Hobby je především o koníčcích a pořádných koních…
Co byste označila za svůj největší koníček?
Abych pravdu řekla, je toho víc, takže nevím, co vybrat. Ráda se toulám s rodinou po naší zemi – miluji Český ráj, Šumavu, Orlické hory a každé roční období má přitom své kouzlo. Když vyrazíme do neznáma nebo podle mapy jen s dcerou, nachodíme díky našemu orientačnímu talentu mnohem víc kilometrů, než jsme původně měly v úmyslu. Celým mým životem mě také provází láska ke zvířátkům, potom se věnuji houbaření, cestování, moderování našich akcí, no a v posledních letech jsem se zabrala do španělštiny, tedy jako samouk. Už více než deset let každý den vstávám dřív a učím se prostřednictvím různých internetových kurzů či učebnic, šprtám slovíčka a fráze, čtu knihy, sleduji seriály a filmy ve španělštině. Loni a letos jsem se zapsala do Institutu Cervantes na kurzy konverzace.
Co vás nejvíce bavilo jako malou holku v době základní školy?
Jako malá jsem závodně dělala sportovní gymnastiku. Ta mě moc bavila, ale musela jsem ji nechat kvůli zraku. Měla jsem tenkrát dost dioptrií, navíc při doskocích a cvicích na nářadích hrozilo utržení sítnice. Ze stejného důvodu jsem přestala chodit na judo. Zůstala mi tak hra na klavír a na kytaru, zpívání ve sboru a recitace. S tou jsem vystupovala nejen na recitačních soutěžích, ale také na veřejných a stranických schůzích.
A jaký koníček pak zvítězil v době střední školy a na vysoké?
Byla jsem blázen do společenského tance. Vymetla jsem všelijaké taneční kurzy a pochopitelně nedělní čaje a zábavy. Zůstalo mi také nadšení pro recitaci, ale také jsem chodila do přírody malovat lesy, louky, potoky, staré venkovské chalupy. Pak jsem ještě vedla oddíly jiskřiček a pionýrů a ráda jsem poseděla u táborového ohně s kytarou a trampskými písničkami.
Souhlasíte s tím, že ideál je, když se koníček spojí s prací? Máte to tak i vy?
Já myslím, že ano, hlavně ve školství. Téměř všechno jsem využila jako učitelka ve škole i mimo vyučování. Vedla jsem zájmový kroužek společenského tance pro děti od první do deváté třídy, dále kroužek recitační a pěvecký.
Jaká jste kuchařka?
Celá moje rodina žije, je zdravá a nestěžuje si. Manžel Honzík se těší, kdy budu mít den volna, to vždy vymyslím nějakou speciální ňamku. Takže snad v pohodě.
Prozradíte tedy nějaký originální recept z kuchyně Marty Semelové?
Letos jsme v létě v Perlovicích na Prachaticku nasbírali spoustu hub, a takové závitky na liškách, ty nemají chybu. Plátky vepřového masa potřeme hořčicí, poklademe šunkou a srolujeme do závitků (upevníme jehlou nebo párátkem). Na oleji zpěníme cibulku, na ní ze všech stran opečeme závitky. Potom maso vyjmeme, výpek zaprášíme paprikou a moukou a krátce osmahneme. Vrátíme tam závitky, podlijeme vývarem, zakryjeme a dusíme do poloměkka. Potom vmícháme očištěné lišky a vše dodusíme doměkka. Nakonec dochutíme solí a pepřem a zjemníme smetanou, kterou jen krátce prohřejeme (už nevařit). Já k tomu dávám rýži, ale možné jsou i knedlíky nebo něco jiného podle chuti.
Která domácí práce vás baví nejvíce a která nejméně?
Ať baví, nebo nebaví, udělat se musí všechno, co je potřeba…
Sbíráte něco?
Životní zkušenosti (smích).
Dobrá… A co vy a domácí zvířata?
Bez zvířat si neumím život představit. Jako dítě jsem si přála lva a koně – bohužel ani jednoho z nich jsem nikdy nedostala. Zato jsem měla psa vlčáka, později boxera, kočičku Lucku a kocoura Honzu, dva kanárky, morčata, rybičky. Teď jsme už léta rodina kočičí. První náš kocourek byl milovaný Sulika, toho jsme dostali od našeho bývalého poslance Vaška Franka. K němu časem přibyl černobílý Rarášek s velikým srdíčkem a následoval malinkatý mourovatý Cipísek. Oba byli z útulku a bohužel si už všichni tři spolu hrají někde v dalekém kočičím ráji. Teď nám dělá radost černý moudrý Baghíra a zrzavý lumpík Čiko, jsou to velcí kamarádi.
Máte v bytě nebo na balkoně květiny? A pokud ano, kdo o ně v rodině nejvíce pečuje?
Náš malý, kvůli našim kočičím skokanům, zasíťovaný balkónek, je zároveň velkou zahradou, o kterou se s chutí starám já. Od jara do podzimu tam všichni čtyři – Honzík, Baghíra, Čiko a já – trávíme každou volnou chvilku. Kolem nás kvetou muškáty, petunky, milionbels, v ošatce voní zasazené bylinky včetně mateřídoušky, kterou milovala moje maminka. Pak tam ještě máme jahody, dva keříky rajčat, malý jehličnatý stromek a dva větší truhlíky se zasazenou trávou. Ty slouží jako vyhlídka pro naše kluky kočičí. Ti tam mají ještě vysoké šplhadlo s odpočívadly, odkud mají patřičný rozhled do ulice.
Jak jste na tom momentálně se sportem a aktivním pohybem?
Ačkoliv už se aktivně žádnému sportu nevěnuji, bývám většinou v jednom letu. Ze sportu mi tak zůstala především chůze, té se věnuji denně. Také si čas od času, jak už jsem prozradila, s dcerou vymyslíme nějaký výlet-pochoďák na celý den. Každý rok spolu chodíme i pochod Praha-Lidice.
Dovolte prosbu na závěr. Rok 2022 se rozběhl raketovým tempem, máme bezmála půlku ledna, přesto vás poprosím o nějaké přání našim čtenářům…
Všem přeji hlavně zdraví a mír. Přeji nám všem, aby na prvním místě bylo skutečně zdraví, a ne byznys vykuků z firem zaštiťujících se zdravím populace. Přeji nám všem, aby zvítězil lidský rozum a slušnost a ne nenávistí zaslepení fanatici, kteří svými hloupými výlevy zhoršují napětí a přispívají k ohrožení míru.
Petr KOJZAR
FOTO – archiv Marty SEMELOVÉ
