Co je u vás nového, když jsme už vstoupili do nového roku?
V závěru roku 2021 mi vyšla v nakladatelství Olympia knížka krimipříběhů ze současnosti pod názvem »Zakázané ovoce«. Jedná se o dvě desítky sexuálních deliktů ze současnosti a psal je sám život. Já je jen takříkajíc literárně učesal. Všechny mají reálný základ, příběhy jsem zpracovával na základě studia soudních spisů. Někdy to bylo čtení téměř nad mé síly svou surovostí, jindy až tragikomické. Vše jsem ale dotáhl do únosné, čtivé formy, takže se čtenář nemusí obávat nějakých šoků. Kniha sice asi zklame milovníky bulváru, krev v ní necrčí z každé stránky, i když ani o mordy z vášně či zvrhlosti v ní není nouze, ale jistě poučí i pobaví.
Jaká byla vaše cesta k žurnalistice? Z vašeho životopisu vím, že se novinařině věnujete od svých studií na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy zkraje sedmdesátých let, od roku 1974 jste literárně činný.
Odpověď na tuhle vaši otázku je na román (úsměv). Už jsem ve věku, kdy spisovatelé plánují svou autobiografii. Já se tou představou bavím již pár let. Čas od času si udělám nějaké poznámky, ale především se spoléhám na družná posezení s kolegy z branže, svými vrstevníky u skleničky či malého piva, kdy jedna historka stíhá druhou a paměť ožívá dávno zastrčenými a pozapomenutými událostmi.
Faktem je, že jsem odmalinka usínal za klapotu otcova psacího stroje, spisovatele Rudolfa Černého, a mou nejmilejší zábavou byla četba. Již v páté třídě jsem četl klasiky a vůbec vše, co mi přišlo do ruky. S rodiči jsme tehdy bydleli na pražských Vinohradech. Jedna ze sousedek byla vdova po slavném prvorepublikovém nakladateli, která mne s chutí zásobovala výtisky z jejich široké produkce. Nějak jí uniklo, že je mi sotva deset, a s výběrem si nedělala hlavu. Neměla v tom žádný systém, nosila mi s radostí a pravidelně klasiky domácí a světové literatury i dobrodružné tituly včetně cestopisů a podobně. Hltal jsem dva tři svazky týdně.
Knihy mi daly všechno, co znám a vím, tedy téměř všechno. Ve škole jsem nějak zvlášť vynikající žák nebyl, což se opakovalo i na Fakultě žurnalistiky UK, kterou jsem studoval, leč nedostudoval. Stalo se tak ve druhém ročníku, kdy jsem neudělal nějaké zkoušky a už se na reparát nedostavil. Vyšla mi totiž první knížka a začal jsem pracovat v deníku Práce.
Dál už si mě formovala Gorkého vysoká škola života. Faktem je, že když už pomalu bilancuji, tak jsem pracoval nebo spolupracoval za těch téměř padesát let u novin s více jak čtyřmi desítkami titulů a prošel celou mediální hierarchií, od deníků přes týdeníky až po měsíčníky, ba i čtvrtletníky. Posledních třicet let jsem působil v šéfredaktorských funkcích, mj. v Antique, World Businessu, Českém klubu nebo třeba v Hobby magazínu.
V Mozaice se věnujete speciálně kultuře…
Ano, a letos již šestým rokem. Ale výtvarnému umění a kultuře se kromě jiných oborů mého zájmu věnuji dlouhá léta. Musím říci, alespoň z mého pohledu, že je to radost, a ne práce či povinnost. Já se tím bavím, je to pro mne nevyčerpatelný zdroj zajímavostí a báječných lidí, kteří kulturu dělají, a já je díky tomuto druhu novinařiny mohu osobně poznat.
Vedl jsem kupříkladu »kulturu«, jak se říkalo našemu oddělení v tehdy populárním měsíčníku Svět práce, psal jsem pro Tvorbu i Literární měsíčník a po listopadu 1989 mj. šéfoval jedinečné tituly Antique či Art Antik. Díky Mozaice jsem ale napsal řadu knih, a v nakladatelství Grada mi před dvěma roky vyšla dle ohlasů a recenzentů jedinečná kniha Po stopách českých sklářů. Ta měla základ právě v Mozaice, kde jsme začali toto úžasné umělecké řemeslo a jeho mistry nárazově představovat našim čtenářům. Nyní pracuji na druhém svazku Za mistry křehké krásy.
Vím, že dokážete pracovat na více stavech, neříkejte, že máte »v rozpracovanosti« jedinou knihu.
Se synem Mikulášem, který je též novinářem a publicistou, máme společně rozdělaný rukopis o mé babičce, šachové mezinárodní mistryni Růženě Suché (1907-1989). Mikulášova prababička, kterou si dobře pamatuje a v jeho čtyřech letech ho tuto královskou hru naučila hrát, byla svého času nazývána první dámou československého šachu. V rodinném archivu máme spoustu dokladů o její hráčské i trenérské kariéře, včetně bohaté dobové fotodokumentace.
Povězte tedy více o vaší babičce Růženě Suché!
Naše Růženka se mimo titulu mezinárodní mistryně roku 1955 mohla ještě chlubit tituly mistryně Československa z roku 1938, 1951 a 1954 i titulem Vzorná trenérka 1965. Celkem hrála ve 24 finálových turnajích mistrovství, což je dosud nejvyšší dosažený počet účastí. Především je ale jednou z historických osobností našeho ženského šachu a spolu s ní vyrostla celá jedna generace vynikajících českých šachistek – Menčíková, Janečková, Hrušková i Bělská a další.
Dnes je zcela samozřejmé, že ženy jsou podnikatelkami, političkami i sportovkyněmi a suverénně konkurují mužům. Ještě zpočátku třicátých let minulého století tomu tak ale nebylo a tzv. ženský šach byl teprve v plenkách. Růženě Suché a ostatním jmenovaným posléze tleskal celý mužský šachový svět. Včetně takových osobností, jako byl kupříkladu ruský šachový fenomén Alexandr Aljechin, se kterým Růžena Suchá hrála na mezinárodním šachovém turnaji v Praze v roce 1943, jehož se Suchá jako jediná žena zúčastnila. Své síly změřila s dalšími hvězdami světového šachu Botvinnikem, Flohrem, Petrosjanem a mnoha dalšími.
K dispozici máme však nejenom rodinný archiv, ale i vzpomínky Růženčina šachového guru mistra Opočenského či šachového publicisty Houšky, který o ní rád ve svých článcích psal. Důležitým zdrojem informací k chystané knize jsou postřehy Josefa Čermáka, nestora historického Šachového klubu Smíchov, který spoluobnovoval v roce 1974 právě s Růženou Suchou a dlouhá léta s ní zde působil jak v roli funkcionáře klubu, tak i na trenérské pozici.
Publikace bude doplněna přílohou nejdůležitějších partií šachu Růženy Suché, což bude sloužit ke studiu teorie strategie hry. S Mikulášem předpokládáme, že by práce na knize mohla být do roka hotova a že pak tato publikace doplní stávající knihovnu věnovanou šachu.
Naši čtenáři a čtenářky některé vaše knihy znají. Kde berete – vedle novinařiny – čas na psaní knih, jež vyžaduje větší soustředění?
Jak říkal Arnošt Lustig, kterého jsem osobně poznal při mém redaktorování v tehdejších novinách Svazu protifašistických bojovníků Hlas revoluce či později mi šéfredaktoroval v Playboyi: Knížky se píší, s prominutím, zadkem. Na literaturu musíte mít klid, na romány pak především.
Já většinou píšu literaturu faktu, často krimipříběhy a jeden čas jsem pravidelně přispíval do tzv. čtení pro ženy – Doteky štěstí – jednou »zamilovanou« povídkou týdně. Všechno se zužitkovalo v magazínech, kde byl i o to zájem.
To samé s cestovním ruchem, kde jsem asi pět let šéfoval magazínu Krásy (nejen) Česka, tady jsem zase pravidelně psal literární reportáže z domova i zahraničí, které mi též časem vyšly knižně. Jediný román, který jsem napsal – »Oblíbenec smrti« – příběh českého interbrigadisty, je jiné kafe, a když jsem ho svého času psal, tak jsem dočasně novinařinu odsunul. Ostatní tituly šly ruku v ruce s žurnalistickou prací a skvěle se to doplňovalo.
Navíc často publikujete i v Národním Osvobození, periodiku ČSBS. Píšete pro ně materiály, které se váží ke druhé světové válce a boji proti fašismu. Též rozhovory s lidmi, jako třeba s badatelkou a publicistkou Milenou Městeckou, jejíž jedinečná kniha »Evropa v agonii pochodů smrti 1944-45« byla v roce 2020 oceněna prestižní cenou Unie českých spisovatelů. Proč se zabýváte i těmito protifašistickými tématy?
Tato otázka je na samostatný materiál. Svým způsobem jsem ji zodpověděl už ve velké recenzi na nedávno vydanou knihu Libora Nedorosta z nakladatelství Olympia »Zapomenout znamená zradit«, která vyšla právě ve vašich novinách (13. prosince 2021 – pozn. aut.). Nacházíme se v čase dlouhodobých snah tzv. vyvinit se ze zodpovědnosti za hrůzy druhé světové války, holokaustu a plánů na světovládu třetí říše s vyhlazením Slovanů a dalších »nekvalitních« národů z mapy světa. Za tichého souhlasu EU a s podporou SRN se začíná předělávat historie německého fašismu a veškerého zla, co zapříčinil. Už se nenosí připomínat hrdinství Rudé armády, zapomínáme na osvobození, jen je v módě vzlykání nad utrpěním »vyhnaných« Němců po válce.
Já osobně slyšel řadu vzpomínek na to strašné období jak od Arnošta Lustiga či spisovatele a koncentráčníka Mirka Moulise a mnohých dalších pamětníků v redakci Hlasu revoluce, aby můj názor nikdo nevyvrátil.
S nastupujícími generacemi je to ale jiné, většinou papouškují, co jim dnes média naservírují. Proto se též čas od času snažím psát, jak to vše bylo, a velmi si vážím všech badatelů a kronikářů, s Milenou Městeckou v čele, která organizuje vzpomínkové pochody a návštěvy po pietních místech, spolupracuje se starosty na informačních tabulích v místech událostí a vše medializuje.
Persona ministra Lipavského v nové vládě vzbuzuje obavu, že by ze své funkce umetal cestičku srazu landsmanšaftu v České republice. Jaký máte na to názor? Někteří lidé i z řad antifašistů jsou toho mínění, že je to jedno, protože jsme stejně všichni v EU.
Okolo pana Lipavského toho bylo již řečeno dost, od komentáře pana prezidenta až po kritiky jeho práce na vysoké škole. Pravda je, že jeho »cojsmesiodpusťmesi« s napřaženou pravicí k »sudeťákům« je pro naše vlastence šokující. Pravda, není první, vzpomeňme na Václava Havla či Bělobrádka.
Horké hlavy vykřikují cosi o vlastizrádcích a páté koloně. Já jen ocituji ze shora vzpomínané knihy »Zapomenout znamená zradit«, kdy Libor Nedorost připomněl tehdy ještě kancléřku Angelu Merkelovou z 20. června 2018 v Berlíně při vzpomínce na německé oběti vysídlení: »Vyhnání a útěk Němců byl především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury. To ale nic nemění na tom, že pro vyhnání neexistovaly ani morální, ani politická ospravedlnění.«
Jistě se všichni shodneme, že vysídlení bylo přijato v roce 1945 na konferenci tzv. Velké trojky v Postupimi a jeho revize není a nebude namístě, ať jsme v EU, nebo ne.
Neobáváte se eskalace napětí mezi NATO a jadernou velmocí Ruskem? Není zjevné, že je rozdmýchávání nenávisti patrné i z řady médií u nás? Jak nebezpečný je tento proces?
Samozřejmě, že to harašení zbraní děsí běžné lidi, kdo by si přál v srdci Evropy válku? Natož pak válku jadernou! Ohromující jsou toky lží, snůšky padělaných či překroucených informací, které ostatně už známe ze záminek napadení Iráku (neexistující chemické zbraně atd.), kterými nás USA a další spojenci z NATO prostřednictvím svých tajných služeb a »našich« médií zaplavují. Jde jen o to, jak dalece jim nasloucháme.
Do jaké míry jsou to »jen« politické hry, ukazování svalů atd., nejsem schopen jako laik odhadnout. Především ale bychom si měli uvědomit, že jsme Slované. Předpokládám, jako každý normální člověk, že zdravý rozum zvítězí – pokud ovšem »oni« nejsou v přesile ve vymývání našich mozků. Jen doufám, že nepřijde čas, kdy Čapkova matka opět sundá pušku ze zdi a vtiskne ji svému synovi do ruky se slovy: »Jdi…«
Monika HOŘENÍ
