Jak se nebát negativních emocí a najít sám sebe

Jak vnímá současný svět nová generace mladých autorů? Poměrně netradičně na tuto otázku svou tvorbou odpovídá Jiří Maršálek (1991) žijící v Brně. Svým rokem narození spadá do „pohodové“ generace mileniálů, jeho texty ale mluví o čemkoliv jiném než o pohodě. Nedávno mu v nakladatelství Host vyšel román s všeříkajícím názvem Lenost, čtenářům se ale již dříve představil povídkou Opravdový zbabělec a novelou Večerní sláva Wiederhausera. Rozpracovaná má i další díla, nejblíže dokončení je román výmluvně nazvaný Travič.

Já sama jsem právě přečetla Lenost a neřekla bych, že to je dílo, které zrovna jiskří optimismem, navzdory tomu, že se odehrává v prosluněném Řecku. Spíš naopak. Proč tomu tak je?

Ten předěl mezi optimismem a negativním smýšlením je z mého pohledu dost subjektivní a záleží na interpretaci každého čtenáře i na přístupu, s jakým je on sám zvyklý svoje zážitky zpracovávat. Pravdou ale je, že můj pohled na život je asi spíše pesimistický, proto tak mohou působit i témata, o kterých píšu.

Proč vám přijde důležité nebo zásadní právě tohle? Podobně laděná jsou i vaše další dvě díla, která již vyšla dříve, a zřejmě hodláte v této linii pokračovat i nadále.

Ano. Přijde mi, že člověk sám sebe poznává nejvíc právě tím, že rozebírá ty negativní vlivy, i když je mu to nepříjemné. Ten poznatek, který je spjatý s reflexí bolestných a nelichotivých zážitků, v sobě nese daleko větší míru jakési pravdy a upřímnosti. A pokud jde člověku o poznání a pochopení podstaty, pak je důležité se s pokorou rýpat právě v těchto věcech.

Do jaké míry vaši hrdinové odrážejí vaše vlastní já? S hrdinou Lenosti jste téměř stejně staří, děj knihy začíná, když v sedmadvaceti letech ovdoví a končí o přibližně pět let později.

Hlavní postava samozřejmě vychází do jisté míry ze mě, z mých zkušeností. Ale stejně tak tomu je i skoro u všech ostatních postav, které se v mojí tvorbě vyskytují, i u těch vedlejších. Jde o to, že jejich okolnosti jsou odlišné, a proto jsou ty postavy pokaždé formovány výrazně jinak. Krom toho se snažím si příliš nevymýšlet, spíše se naladit na danou notu a nechat to volně plynout. A především nad knihou přemýšlet jako nad textem, ne jako nad návazností různých situací a popisů osob.

V kolika letech jste začal psát?

Tou mojí první prózou, povídkou, je Opravdový zbabělec a vznikla, když mi bylo 22–23 let.

Jaké čtenáře chcete oslovit, nejen Leností, ale vůbec?

Za každého, s kým si prostřednictvím textu porozumíme, budu rád.

Vydání Lenosti se shodou okolností trefilo zrovna do doby, kterou by jako šťastnou asi charakterizoval málokdo. Covid, ekonomická krize, válka na Ukrajině. Myslíte, že si i tak najde své čtenáře?

Popravdě nevidím přímou souvislost mezi současným děním ve světě a literaturou, kterou se zabývám. Nemám ambice psát se zaměřením na společenskou, potažmo politickou problematiku, jde mi spíše o psychologii a filozofii. Tedy o okolnosti, které by měly být neměnné a pokud jsou uchopeny správně, pak by si měly svoji hodnotu udržet v jakémkoli období. Zároveň nevyvracím, že právě tato náročná doba některé lidi možná přiměje k tomu, aby otevřeli knížky, po kterých by třeba jinak nesáhli.

Mně osobně přijde příběh popsaný v Lenosti chvílemi až kafkovský.

Myslíte? Vidíte, a právě Kafka je autor, kterého mi je až nepříjemné číst. Oslovují mě autoři jako Dostojevskij, s tím jsem prakticky denně, Tolstoj, Kuprin, Turgeněv, nebo Balzac, Zola, Stendhal…

Jako většina našich autorů máte psaní jako koníčka a hledáte si na něj čas vedle práce i vašeho rodinného života. Vnímáte svou tvorbu třeba jako relax nebo úlevu?

Relax ani úleva to většinou není, naopak je pro mě psaní velmi náročné a často ubíjející. Mám ale v sobě potřebu se touto činností zabývat a už jsem v sobě objevil, že je to něco, co mi jednoduše stojí za to dělat. Snad si to tak vyhodnotí i čtenář, i když nemám žádné konkrétní nároky na to, co by si z toho měl vzít, odnést. Možná ale, že se takto dokáže odpoutat od současné reality a že přečíst si pochmurnou knihu v pochmurné době, nemusí být nutně kontraproduktivní.

Třeba by si o tom vaši čtenáři s vámi také rádi popovídali jako já teď. Plánujete nějakou autogramiádu nebo autorské čtení?

Nic takového ve spojitosti s touto knihou v plánu není. Pokud mi ale bude chtít nějaký čtenář napsat, třeba e-mail, tak budu za takovou zpětnou vazbu rád a určitě mu odpovím.

Rozhovor připravila: Jitka Lenková