Helena Grofová: Každého toulavého psa jsem chtěla mít doma!

200

Helenu Grofovou netřeba našim čtenářům zevrubněji představovat. Její práce je všudypřítomná. Vedoucí Mediálního úseku ÚV KSČM však není jen pilnou včeličkou a zkušenou znalkyní masmédií a všeho, co s nimi souvisí, ale také milovnicí zvířat či cestování v soukromém životě. A ctěný čtenář se o tom záhy přesvědčí naplno…

Pravidelní čtenáři si jistě vzpomenou, že jste přispívala do sobotní přílohy Haló novin Bonus Pro Vás materiály o zvířátcích, navíc jste organizovala charitu pro psí útulky. Řekla byste, že jsou právě čtyřnozí miláčkové a péče o ně vaším největším koníčkem?

Ano! Zvířata jsem milovala od malička. Možná to způsobila moje maminka, která mě téměř každé odpoledne vozila nejprve v kočárku, později vodila do zoo. Bydleli jsme totiž v Liberci, pár minut od zoologické zahrady, a tak to byl logicky nejčastější cíl našich procházek. Pokladní už mamku znaly, tak ji pouštěly do zahrady zdarma. O zebrách, slonech, opicích i šelmách jsem toho od dětských let věděla mnoho. V mém pokojíčku byli samí plyšáci, jen jedna jediná panenka. »Nány« jsem neměla ráda, byly tvrdé a nedalo se s nimi mazlit (smích) . Zato na každého toulavého psa jsem se vrhala s láskou a chtěla si ho vzít domů. Nikdy jsem se psů, ani jiných zvířat, nebála. Nemám strach ani z šelem, rozhodně bych v lese neutíkala před vlkem.

Máte momentálně doma nějakého mazlíčka?

Život bez psa si neumím představit. Strašně moc jsem si ho přála, snad ještě v tom kočárku. Mamka dlouho odolávala, nakonec jsem se ve svých dvanácti letech dočkala! Dostala jsem ho pod stromeček a byl to v mém životě asi nejkrásnější dárek. Od té doby neuplynul jediný měsíc, kdy bych neměla psího parťáka. A to už je 40 let! Jejda!

Teď mám už třináctým rokem jorkšírku Booginku – celým jménem Boogie Woogie Mini Mystery – je to můj nikoli »malý zázrak«, ale »velký«. V mládí jsme ji vodili po výstavách, párkrát uspěla – však má taky šlechtický původ! Její otec získal titul Interšampión, což je nejvyšší ocenění. Ve dvou a v šesti letech měla štěnda. To bylo krásné období! Nepotřebujete televizi, celé večery máte zábavu se štěňátky.

Ráda vzpomínám na hry i zápasy dvouměsíčních chlupatých kuliček, jejich »strašlivé« vrčení i pištění, stejně jako pohled na spokojená spící štěňátka, přitulená k sobě navzájem.

Booginka, to je dnes už v podstatě seniorka, že…?

Ano, je to tak. Chodíme na procházky, a když ji bolí nožičky, vezmu ji do tašky, a to je spokojená. Může se všeho, co dělám, účastnit, a přitom nestrádá. Tašku má zimní – s kožíškem uvnitř a v létě zase vzdušnou, ze síťoviny, aby jí proudil všude vzduch. A o garderobě ani nemluvím! V létě nosí šatičky, s puntíky nebo golfové, na zimu má spoustu bundiček: s kapucí lemovanou kožešinou, péřovou vestu, kožíšek s límcem, spoustu svetrů a mikin, několik overalů, pláštěnku do deště… – zkrátka je to parádnice, taková moje panenka.

Jorkšírský teriér nemá srst, ale vlasy, takže ho chlupy nehřejí, a proto se musí chránit před chladem. Kdysi jsem to nevěděla, smála jsem se každé »potrhlé« paničce s psíkem v oblečku. Dnes už vím, že každá rasa má nějaké limity a potřeby a pro zdraví pejska je nutné se s nimi seznámit a dopřát mu, co potřebuje.

Co byste označila za své další velké životní hobby?

Můj životní koníček se mi stal profesí. A to je také dar. Když jsem začala chodit do první třídy, maminka chtěla, abych měla kromě školy také jiné povinnosti a »neflákala« se jen tak venku kolem domu. Přišla jednou z práce a řekla: »Na plakátech jsou vyvěšené zápisy do kurzů a kroužků. Je tam výuka angličtiny a baletní škola.« Bylo to jasné – žádné další učení kromě školy pro mě nepřipadalo v úvahu. Balet byl jasná volba. Kromě toho jsem si stále poskakovala a tančila na každou melodii, kterou jsem kde zaslechla… Netušila jsem ale, že mám obrovský talent. V sedmnácti letech jsem – ve 3. ročníku gymnázia – nastoupila do angažmá v baletním souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Gympl jsem dostudovala v individuálním studijním režimu, jako to mají třeba sportovci, a pak vystudovala balet na Akademii múzických umění v Praze.

Po studiích jsem se vrátila nakrátko do libereckého divadla.

Sbírala jste někdy něco? Třeba jako malá holka?

Na základní škole jsem sbírala »céčka«, tomu se tehdy nevyhnul snad žádný můj vrstevník. A pak také pohledy. Těch jsem měla spoustu – i z exotických zemí. Nejoblíbenější byl pohled, na kterém bylo římské Collosseum. Pořád jsem se na něj dívala a toužila ho jednou vidět na vlastní oči. Když jsem před ním pak v roce 2015 stála, vůbec jsem nebyla zklamaná. Úplně mi učarovalo. Stejně jako celý Řím. A jako celá Itálie. Miluju tuhle krásnou a temperamentní zemi, má všechno: má čtyři moře – Tyrhénské, Ligurské, Jónské a Jaderské, i vysoké hory, vyspělý průmysl i absolutně tradiční zemědělství, má úžasnou módu a skvělou gastronomii, nejlepší designéry na světě a v neposlední řadě nejmelodičtější řeč na světě! Našla bych ještě spoustu »nej«, ale nevejdou se (smích).

Jak jste na tom s vařením? Baví vás?

Tak to je tedy zákeřná otázka (smích). Vůbec mě nebaví. A nikdy nebavilo. Nesnáším vaření, ale zároveň ráda jím. Jsem asi ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Byla jsem dvakrát vdaná (zatím) a oba moji partneři vařili rádi – a dobře. První manžel říkal, že ho to baví, protože je to svým způsobem tvůrčí, rád experimentoval, objevoval nové chutě. A prý si u toho psychicky odpočinul. Můj druhý muž byl velký gurmán, znal spoustu zajímavostí z oblasti gastronomie, učil mě poznat, co se k sobě hodí a co ne, naučil mě vyznat se ve víně. Když jsme cestovali, rádi jsme spolu objevovali místní gastronomii.

Zvládla byste jako žena i nějaké typicky mužské práce?

Otázka je, co je typicky mužské. Řezat pilou, štípat dříví, zatopit v kamnech, kopat jámu…? Toto bych určitě nezvládla a ani bych nechtěla. V čem jsem opravdu velmi dobrá, je řízení auta. Dá-li se to nazvat ne mužskou prací, ale spíš určitou dovedností, ve které »prý« vynikají muži (úsměv) . Najezdila jsem statisíce kilometrů, ráda riskuji. A moc ráda jezdím rychle. Nikdy ale ne tak, abych ohrozila někoho jiného.

Co ráda čtete?

Nečtu. Poslední období, kdy jsem ve vojlném čase četla, bylo na střední škole. Pak už jsem jen tančila…. A později mě to nebavilo. Ani dnes nemám potřebu číst. Maximálně nějaké články v časopisech pro ženy, typu Harper´s Bazaar, Vogue, Elle, apod. Zajímají mě novinky ze světa módy, v péči o pleť, myslím si, že každá žena by měla o sebe pečovat.

Nezkoušela jste někdy vlastní literární tvorbu?

V době, kdy jsem studovala moderátorskou školu, učila nás psát texty scénáristka a dramaturgyně Mirka Besserová. Ta mi stále říkala, že mám talent na psaní, že bych měla psát. Tehdy jsem na to neměla čas, ale teď jsem se – v době covidu – odhodlala a píšu příležitostně blog. Je to příběh jedné ženy. Má název: Život vzhůru nohama. Přispívám tam nepravidelně. A jak jste už zmínil, před třemi lety jsem přispívala každé dva týdny do Haló novin články o zvířecích miláčcích stranických funkcionářů pod názvem: Zvířecí celebrita.

Jedna z našich příloh se jmenuje Cestujeme, a my tak trochu jednou otázkou zabrousíme do jejích stránek. Cestujete ráda?

Ano, a jak už jsem naznačila, především Itálie je můj ráj na Zemi: Neapol, Řím, Benátky, Miláno, Turín, Fucine (oblast Trentino), Lamezia Terme, Tropea, Diano Marina… Ale líbilo se mi i v New Yorku, v Dubaji, v Ras Al Khaimah ve Spojených arabských emirátech, v Larnace na Kypru, v tuniském Port El Kantoui, běloruském Minsku, ruském Petrohradě, Novgorodě, v německém Wurzburgu, britském Bathu, na Floridě, v Dominikánské republice i na Kubě, a velmi se mi líbilo na Zanzibaru. Procestovala jsem opravdu kus světa a zjistila, že každé místo má své neopakovatelné kouzlo, svoji atmosféru, která se nedá přenést nikam jinam. Vzpomínky samozřejmě umocňují zážitky, takže ty nejkrásnější mám z míst, kde jsem byla opravdu šťastná. 

Máte dospělou dceru. Jaké koníčky má ona? Prozradíte?

Kromě toho, že Claudia chodí skoro každý den do fitness a posiluje, strašně ráda vaří! To je ironie osudu. A jaká je vynikající kuchařka! Nejen, že to výborně chutná, ale nádherně to vypadá, je to úplné umělecké dílo. Máme krásnou tradici: každou neděli trávíme spolu, jednou jdu já k ní a příště ona ke mně. Vypijeme spolu dopoledne kávu, pak hostitelka uvaří a po obědě jdeme někam ven – na procházku s Boogie, nebo na nějaký výlet. Jsem šťastná, že moje dcera se mnou chce ještě trávit čas, i když je jí 25 let a má už svůj vlastní život. Hýčkám si tyhle chvíle a doufám, že nám to ještě dlouho vydrží.

Co především byste na závěr popřála našim čtenářům a čtenářkám?

Především říkat a dělat to, co opravdu chtějí, a nikoli to, co se od nich očekává. Jenom tak totiž mohou být šťastní. A pokud se třeba ukáže, že to či ono nebyla dobrá volba, nikdy nebudou litovat, že to aspoň nezkusili. Chybovat je lidské. Ale něco si přát, toužit po něčem a nepokusit se o to, vyvolává později smutek nebo lítost. Přeju jim hodně štěstí v dosahování a plnění si svých snů.

Petr KOJZAR

FOTO – archiv Heleny GROFOVÉ