Zapomeňte na to, co dnes čtete v mainstreamových médiích o Juliovi Fučíkovi a připomeňme si tuto mimořádnou osobnost rozhovorem s britským historikem Johnem Callowem, členem Královské společnosti umění, a odborářem, který vyšel týdeníku Naše pravda loni v březnu.
Co pro vás znamená tento antifašista, novinář a spisovatel?
Fučík je se mnou v jistém smyslu už téměř 30 let. V padlém věku, kdy bují chamtivost a vykořisťování, nám jeho hrdinství a lidskost připomínají, že jiný svět, založený na slušnosti a ekonomické, ale i čistě politické demokracii, je možný. Jeho spisy zůstávají dnes stejně čerstvé, inspirující a hodné pozornosti, jako když byly poprvé napsány.
Kdy jste se poprvé seznámil s jeho dílem, životem a odkazem?
Prvně jsem se s Fučíkem setkal v jednom článku, který napsal můj drahý přítel Ken Biggs. Na základě toho jsem našel otlučený výtisk Reportáže, psané na oprátce a vzpomínám si, jaký dopad to na mě mělo, jak jsem ji jeden páteční večer, když jsem se kodrcal po železniční trati mezi Prestonem a Crewe, četl. Cesta jako by proběhla v mžiku a já jsem dorazil do cíle s novým a intenzivním zájmem. Během měsíce jsem si vyměňoval dopisy a myšlenky o Julkovi s vaším otcem Zdeňkem Hořením a zbytek, jak se říká, je historie.
Jak známý je Julius Fučík u britské veřejnosti? A speciálně mě zajímá, jak je znám britským historikům, kteří se zabývají historií druhé světové války a odporu vůči hitlerovskému Německu.
Obávám se, že Julek není v Británii příliš známý. Reportáž, psaná na oprátce vyšla v anglickém vydání s půvabným, sympatickým překladem Stephena Jollyho v roce 1951. Byla populární mezi levicí, ale nikdy se nestala mainstreamovým dílem. Byli jsme už pohlceni studenou válkou, historie se rychle přepisovala a o oběti, kterou přinesli komunističtí odbojáři, se mluvilo jen málokdy. Nebyla v souladu s dominantním výkladem událostí, a tak na nás padla jakási historická amnézie. Je pozoruhodné, že kulturní historici, píšící o českém modernismu, nyní Fučíkovo dílo a odkaz zkoumají. Političtí historici, pokrývající toto období, bohužel ne.
Británie nebyla zemí okupovanou nacistickým Německem, takže nezažila peklo genocidy, kterou Němci páchali na českém a vůbec slovanském obyvatelstvu. Ale Británie má také své válečné hrdiny. Existoval v Británii »britský Fučík«?
Je pravda, že Británie nebyla, díkybohu, během druhé světové války okupována. Nicméně její velká města byla během Blitzu (kontinuální bombardování britských měst německou Luftwaffe – pozn. aut.) silně bombardována a vážně poškozena a my jsme jen tak tak přežili bitvu o Británii, v níž nám pomohly eskadry Svobodné Francie, Polska a Československa. Rád bych si myslel, že všichni muži a ženy, kteří nás bezpečně provedli tímto bojem o přežití – ti, kteří prolomili blokády ponorek bránících konvojům přes Atlantik, do Středomoří a do Sovětského svazu; ti, kteří bojovali v infernu Blitzu; a ti, kteří osvobozovali koncentrační tábory – byli s Fučíkem zajedno. Henry Fair – neuvěřitelně skromný muž, který zemřel teprve nedávno – byl těmito ideály jistě nadšen. Jako odborář pomáhal organizovat transporty dětí a bezpečně přivezl k britským břehům české děti, jejichž rodiče byli Židé, odboráři a komunisté, těsně před pádem Československa, když unikal gestapu a jeho přisluhovačům.
Řekněte mi, prosím, čím se ve své vlasti zabýváte? Jaká je vaše profese?
Jsem odborový referent u GMB, třetí největší a převážně dělnické odborové organizace v Británii. Jsem také vedoucím pracovníkem na Univerzitě v Suffolku, kde přednáším studentům, zejména historii 17. století, což je má specializace. Píšu také hojně o historii a politice. Je to rušné bytí!
Jak silné je odborové hnutí v Británii? Jaká je organizovanost, tedy kolik mají odbory členů?
V současné době je organizováno v odborech ve Velké Británii více než 6,5 milionu lidí. GMB, má vlastní organizace, má kolem 600 000 členů a stále roste. Poslední rok byl svědkem vlny stávek – v železničním průmyslu a zdravotnictví, stejně jako v sektoru školství – a radikalizace a nárůstu militantnosti v důsledku hospodářské recese, palivové krize, vládou řízených rozpočtových škrtů, úsporných opatření a snižování mezd, které jsou do značné míry ideologické. Mnohé rodiny jsou nuceny žít z darů potravinových bank, zatímco úzká vrstva jednotlivců z finančního sektoru a velkých korporací odčerpává (často nezdaněné) obrovské zisky. Je proto rozumné a správné, aby se zaměstnanci organizovali.
Jak se o odborech píše v britských médiích?
Britská média obvykle o odborech nebo jejich členech mnoho dobrého neřeknou. »Rudé strašáky« a mýtus o »zimě nespokojenosti« z roku 1979 (série stávek ve Velké Británii probíhající od listopadu 1978 do února 1979 – pozn. aut.) ovládají zpravodajství o sporech v průmyslu již více než jednu generaci.
Letos v zimě se však situace změnila. Veřejnost se setkala se zdravotními sestrami, posádkami sanitek, mladými lékaři či právníky, kteří všichni jdou do stávky společně s železničními dělníky, učiteli a vysokoškolskými přednášejícími. To je něco zcela nového a sympatie veřejnosti do značné míry zůstaly na straně stávkujících tváří v tvář neústupné a nekompetentní vládě, které se v rozpočtu na rok 2023 zhroutily státní finance. Stávky stále pokračují.
Jsem hrdý na to, že mohu říci, že jsem v listopadu stál na demonstracích v Aintree v Liverpoolu, když naši členové, jedineční muži a ženy, zvítězili nad platovými a pracovními podmínkami v továrně vyrábějící sušenky Jacobs Biscuit Factory.
Četla jsem, že patříte ke spolku, pečujícímu o hrob Karla Marxe v Londýně. Je to tak? Jak tato péče vypadá? A jaký je zájem Londýňanů, obecně Britů či zahraničních turistů o Marxův hrob? Přicházejí k němu lidé?
O Marxův hrob se hodně stará Marx Memorial Library (Marxova knihovna) se sídlem v Clerkenwellu v Londýně. Památník byl v letech 1954-56 přepracován, kombinuje původní náhrobek s monumentálním bronzovým portrétem, který vymodeloval britský sochař Laurence Bradshaw (1899-1978). Popel Eleanor Marxové byl znovu pohřben po boku jejích rodičů Karla Marxe a Jenny von Westphalen a nápis na náhrobku je převzat jak z Komunistického manifestu – »Proletáři všech zemí, spojte se!«, tak z Marxovy jedenácté teze o Feuerbachovi: »Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.« (Karel Marx, 1845, Teze o Feuerbachovi)
Marxův hrob je velká turistická atrakce severního Londýna a domnívám se, že peníze vybrané od návštěvníků jsou podstatnou podporou údržby hřbitova Highgate.
V naší zemi je Marxův odkaz spíše dehonestován a udržují ho jen lidé levicově zaměření a někteří solidní historici či filosofové. Jakou pozici v dějinách Británie či v současné britské společnosti zaujímá Karel Marx?
Marx žil v Londýně od roku 1848 až do své smrti v roce 1883. Kapitál je produktem jeho angažmá ve městě průmyslové revoluce a v první průmyslové společnosti. V důsledku toho je neuvěřitelně důležitý, ať už je vaše ideologické stanovisko jakékoli, ve vývoji myšlení a participativní politiky od viktoriánského věku až po současnost. Naši vládci vám samozřejmě, jak se říká, nedají nástroje, které potřebujete k jejich svržení. Takže Marxe buď ignorují, hanobí, nebo se k němu chovají povýšeně.
A učí se o Marxovi také žáci ve vašich školách?
V britských školách se Karel Marx nevyučuje, i když se nakrátko objevil v učebních osnovách během pokusu tehdejšího premiéra Gordona Browna zavést pojem občanství do našich škol. Rozhodně si pamatuji na jedovaté poznámky, kterými mě častovali kantoři, když mě přistihli, že jako třináctiletý čtu Marxe. Sice vám to nepřineslo popularitu, ale otevřelo vám to oči.
V jedné debatě u nás jsem zaznamenala názor, že v britském národním muzeu jsou odstraňovány z expozic památky spojené s britským kolonialismem. Je to tak?
Botanik a sběratel Hans Sloane (1660-1753), zakladatel Britského muzea, byl majitelem otroků. V důsledku toho byla jeho socha z galerií v tichosti odstraněna. Rozsáhlé debaty zuří o tzv. Beninských bronzech (hmotné památky někdejšího Beninského království z 15. až 17. století, které byly vyvezeny Brity; dnes se jedná o území Nigérie – pozn. aut.) a o dalších předmětech odvezených kolonialisty z Číny a Afriky do Británie, zejména v souvislosti s hnutím Black Lives Matter. Vášně jsou na vzestupu a socha jiného obchodníka s otroky byla v červnu 2020 v Bristolu stržena a v tomto přístavním městě hozena do vody. Na druhou stranu socha velkého imperialisty Cecila Rhodese se stále tyčí nad oxfordskou kolejí nesoucí jeho jméno!
Svým způsobem jsou však muzea a sochy snadným terčem. Neočekávám, že by se monarchie či londýnské společnosti, které byly symbolem imperialismu a měly z něj největší prospěch, v blízké době pokusily o smysluplné odčinění svých skutků, či se měly rozpadnout.
Jak využijete své cesty do České republiky, kde se více seznámíte s místy spojenými s Juliem Fučíkem? A jak pozdravíte účastníky panelové diskuse a besedy v Praze a Českých Budějovicích na téma Poselství pro dnešek ryzího humanisty a antifašisty Julia Fučíka?
Česká republika je mi velmi drahá. Je to již deset let od mé poslední návštěvy, takže je co dohánět. Těším se s přáteli ze Společnosti Julia Fučíka na návštěvu domku v Chotiměři (okres Klatovy), jenž patřil Fučíkově rodině (zde v roce 1940 napsal esej Božena Němcová bojující – pozn. aut.), a položíme květiny u hrobu Fučíkových rodičů v Plzni, to vše je pro mě moc důležité. Těším se také, že uvidím Fučíkovu obnovenou sochu v Praze, která stávala kdysi před parkem pojmenovaným na jeho počest.
To je předivo jeho minulosti. Panelová diskuse, které se zúčastním, je však podstatou jeho budoucnosti – jako symbolu protifašistického odboje, trvalé české kultury, síly psaného slova a naděje na lepší svět, založený na sociální spravedlnosti a rovnosti.
Monika HOŘENÍ
s přispěním Vojtěcha MICHALA
