Energetici očekávají sociální podporu od státu

150

Rozhovor Haló novin s předsedkyní Českého odborového svazu energetiků (ČOSE) Martou Ctiborovou

V současné době se v rámci EU, a přirozeně i u nás, hovoří o nové koncepci tzv. Green Dealu neboli Zelené dohody pro Evropu, jejímž cílem je dosažení bezuhlíkaté ekonomiky v roce 2050. Jak tuto problematiku konkrétně vidí Český odborový svaz energetiků?

Víte, v současné době existuje mnoho způsobů, jak řešit výrobu elektrické energie v budoucnosti. Mohu k tomu říci, že všechny nové technologie, nové objevy, přinesly lidstvu ulehčení, úsporu práce, ale na druhé straně určitým způsobem i pokles pracovních příležitostí a snížení možností obživy mnoha lidí. V našem odborovém svazu, který mimo jiné zastupuje zájmy pracovníků uhelných elektráren a tepláren, jsme toho názoru, že tato situace nastává dnes i u nás. Přirozeně, že to velmi výrazně souvisí s myšlenkou ochrany životního prostředí, jak ji v současné době prosazuje Evropská unie formou Zelené dohody pro Evropu. Tato skutečnost se dotýká zejména zaměstnanců v energetice, a to nejen v celé EU, ale zejména těch, kteří pracují v uhelných elektrárnách a v teplárnách v České republice.

Musím konstatovat, že naši energetici po několik desetiletí zajišťovali dostatek energie pro naši zemi, pro naši společnost. Za to měli záruku stabilní hodnotné práce. Jenže současné technologické, a zejména politické změny přinášejí určité ohrožení životních jistot a osobních perspektiv těchto zaměstnanců. Proto náš odborový svaz nyní hledá a snaží se vymyslet určitá řešení, která by zaměstnancům v energetice pomohla tento propad a vážné hrozby snížení jejich životní úrovně kvůli možné ztrátě zaměstnání omezit.

Podle koncepce Green Dealu jsou ale tyto změny nevyhnutelné s tím, že cestou vpřed jsou obnovitelné zdroje energie…

Máte pravdu. Tento názor v EU zesílil zejména na konci minulého desetiletí. Musím k tomu podotknout, že v roce 2018 vznikla v sousedním Německu tzv. uhelná komise, která se nakonec dohodla na tom, že v roce 2038 nastane v Německu konec těžby a spalování uhlí s tím, že tento termín může být přehodnocen a termín posunout o pět let dříve.

Také v České republice, kdy jsme byli inspirováni sousedním Německem, jsme rovněž založili, v roce 2019, uhelnou komisi. Ta rokovala další dva roky o tom, jaký způsobem bude ochotna naše země odstoupit od výroby elektrické energie z uhelných zdrojů. Výsledkem tohoto dvouletého jednání nakonec bylo, že v roce 2038 skončíme i u nás s těžbou a spalováním uhlí. Tento termín potvrdila v květnu loňského roku i vláda expremiéra Andreje Babiše. Ovšem nová vláda premiéra Petra Fialy jej však posunuje o pár let dříve.

Celý problém ale spočívá v tom, že sice byl stanoven termín ukončení těžby a spalování uhlí, ale přitom není nikterak řešen sociální aspekt útlumu uhlí v České republice. České energetiky se ale také velmi výrazně dotkne i to, že v roce 2021 nová německá vláda rozhodla o ukončení spalování uhlí již v roce 2030, to znamená, že u našich německých sousedů došlo k výraznému posunu původního termínu, tj. roku 2038.

Do ekonomické úvahy je nutné vzít i tato fakta. Cena emisních povolenek se v současné době vyšplhala na úroveň 90 euro, dále cena elektřiny na burze činí 135 euro za 1 megawatthodinu, přičemž dvě třetiny z této ceny tvoří právě cena emisních povolenek, což se přirozeně odráží v nákladech na výrobu elektřiny. Potom je zřejmé, že výroba elektrické energie z uhelných elektráren bude i u nás ohrožena mnohem dříve.

Ale tím budou nakonec ohrožena i pracovní místa v těchto elektrárnách…

Samozřejmě, máte pravdu. Jestliže například u uhelné elektrárny o výkonu 800 MGW její obsluhu tvoří cca 250 zaměstnanců, u obdobné paroplynové elektrárny bude pracovat 50, maximálně 80 zaměstnanců. Zatímco v případě její náhrady fotovoltaikou stačí na obsluhu a údržbu jen 25 zaměstnanců. V jedné lokalitě tak dojde až k desetinásobnému poklesu pracovních příležitostí pro konkrétní zaměstnance.

Ještě musím dodat, že v uhelných elektrárnách a teplárnách pracuje u nás cca 2000 zaměstnanců, kteří mohou přijít o práci. Přitom každý z nich má v uhelných elektrárnách odpracováno 20 a více let. Často se jedná o velmi specifické profese. Zejména uhelné elektrárny jsou totiž vybaveny velmi složitou technologií s velkým rozsahem obsluhovaného zařízení, které se navíc vyznačuje mnoha speciálními parametry a technickými odlišnostmi. Zaměstnanci uhelných elektráren se musejí poměrně dlouho a detailně vzdělávat a výrazně delší dobu poznávat dané zařízení, které obsluhují. Navíc pracují v těžkém a náročném pracovním prostředí, v prachu a hluku. Setkávají se se zvýšenou tepelnou zátěží. Působí na ně vibrace a stres. Jejich životní biorytmus výrazně ovlivňuje rotace směn a zejména noční práce.

Jak tuto situaci hodnotí samotní zaměstnanci, když jim hrozí, že ztratí práci?

Náš odborový svaz v roce 2020 uskutečnil mezi zaměstnanci energetiky průzkum, abychom poznali jejich názory a postoje k již probíhajícímu útlumu těžby a zpracování uhlí. Z tohoto průzkumu vyplynulo, že většina z nich, tj. více než 75 procent, se obává o své budoucí uplatnění. Na druhé straně se však naši zaměstnanci nebrání dalšímu vzdělávání, aby našli nové uplatnění. O něco nižší už je ochota dojíždět do nového zaměstnání. Myslím si ale, že tady jde o totožný přístup jako i v jiných zaměstnáních v celé České republice. K tomu však musím dodat, že energetici jsou ochotni úplně změnit svůj obor, ale zároveň očekávají, že případné dopady na jejich životy bude dorovnávat stát s tím, že by jim mohl přispět i na jejich rekvalifikace.

Ovšem nyní hrozí, že proces zániku pracovních míst se zrychlí. Vždyť zatímco uhelná komise rozhodla o konkrétním datu útlumu těžby a spalování uhlí, tj. rok 2038, tak vůbec neřešila sociální aspekty tohoto útlumu. Celou tuto problematiku nasměrovala do pracovní skupiny, která má za úkol identifikovat sociální a ekonomické dopady útlumu těžby uhlí. Tato pracovní skupina sice pracuje již dva roky, ale dosud z ní nevzešly žádné konkrétní návrhy nebo podněty k řešení situace. Zatím se spíše zabývá teoretickými predikcemi a analýzami daného stavu.

Útlum těžby uhlí a jeho využití v průmyslu se výrazně dotkne některých krajů. Jaké jsou jejich ohlasy na tuto situaci?

Samozřejmě, že se to prakticky dotkne všech krajů, ale přirozeně nejvíce Ústeckého, Moravskoslezského a Karlovarského kraje. Tyto kraje se danou otázkou zabývají s tím, že jejich pracovní skupiny či uhelné platformy řeší spíše otázku dalších investic v kraji, tj. po útlumu těžby a zpracování uhlí, než sociální problém možné ztráty zaměstnání zaměstnanců uhelných elektráren a tepláren. Tedy konkrétně neřeší, jak postupovat dále v situaci, kdy začnou být zaměstnanci elektráren propouštěni. Dá se říci, že tuto sociální oblast více méně zploštili na řešení všech sociálních problémů na svém území. Přitom, z našeho pohledu, poněkud zapomínají na nejohroženější skupinu zaměstnanců – na energetiky, na které útlum těžby a zpracování uhlí dopadne přímo.

Na rozdíl od krajských samospráv se otázkou, co dál, jak postupovat v následujícím období, mnohem více zabývají samotné firmy a podniky, které v této sféře hospodářství působí. Je to dáno i tím, že v energetických firmách jsou funkční odbory a jsou v nich dojednány dobré kolektivní smlouvy. Ve většině z nich jsou zaměstnanci ošetřeni přinejmenším navýšeným odstupným, což jim v případě ztráty zaměstnání může pomoci překlenout alespoň tu nejproblematičtější dobu bezprostředně poté, co mohou být propuštěni z práce.

Jaké vlastně existuje řešení této situace, podle vás?

Jako energetické odbory požadujeme, aby odklon od uhlí byl opravdu sociálně spravedlivý. Proto, podle nás, by bylo vhodné využít několik variant řešení. Jedním z nich by mohly být určité kompenzace, to je tzv. výsluhový příspěvek. Dalším možným řešením by bylo zvážit i dřívější odchod do starobního důchodu. Odbory by rozhodně rády podpořily vznik určitého programu dotovaných rekvalifikací a zvyšování vzdělávání zaměstnanců v energetice. Také očekávají podporu vzniku nových pracovních příležitostí pro zaměstnance, kteří budou a jsou dotčeni útlumem uhlí.

K tomu chci podotknout, že zmiňovaný výsluhový příspěvek je v dnešní době již definovaná částka nařízením vlády, která pomáhá ke zmírnění sociálních dopadů při útlumu hornictví. Podle odpracovaných let jde konkrétně o 2000 až 5300 Kč měsíčně. Na tento příspěvek má v současné době nárok zhruba 14 tisíc zaměstnanců ze 17 těžebních společnosti a firem. Proto, podle nás, by tento příspěvek mohli dostávat i zaměstnanci z uhelných elektráren a tepláren.

Ještě musím dodat, že zaměstnanci uhelných elektráren a tepláren nechtějí čekat na tyto podpory s nataženou rukou. Proto bychom uvítali, kdyby zde byla i možnost nových pracovních příležitostí. Ale zatím se tyto možnosti pohybují jen na úrovni určitých teoretických predikcí a odhadů. Například Svaz moderní energetiky odhaduje, že v budoucnu vznikne až 100 tisíc nových pracovních míst, a to zejména v oblasti stavebnictví, konkrétně v oblasti řešení energetických úspor při renovaci budov, nebo při instalaci a údržbě nových obnovitelných zdrojů. Zatím je to ale spíše otázka výhledu než momentální reality.

Pokud jde o nové pracovní příležitosti, jaké jsou v tomto směru záměry českého státu?

Zde musím uvést, že jakýmsi druhým zdrojem, který pro zaměstnance uhelného průmyslu představil určité možnosti nových pracovních příležitostí, je studie ministerstva práce a sociálních věcí. V ní je zpracován určitý predikační model jevů v souvislosti s ukončováním těžby a zpracování uhlí v České republice. Ovšem chybou je, že tato studie je zpracována pouze pro roky 2020 až 2025, což je, podle nás, poměrně nedostatečný výhled. Nicméně jednou ze stěžejních informací, kterou jsme z tohoto materiálu získali, je to, že pokud zaměstnanci z energetiky přejdou do jakýchkoliv jiných oborů, je reálný předpoklad, že jim poklesnou mzdy a příjmy o jednu třetinu až jednu polovinu.

K této studili bych ještě dodala tu skutečnost, že průměrný věk pracujících v oboru těžba a zpracování uhlí je 50 a více let. To znamená, že se zde potvrzuje i náš argument, že zaměstnanci z uhelné energetiky budou obtížně uplatnitelní na trhu práce.

Zmínila jste se také o možnosti využití rekvalifikačních kurzů. Jak konkrétně?

Ceny rekvalifikačních kurzů se v současné době pohybují na úrovni jednotek až desítek tisíc korun za jejich absolvování. Podle nás je to přímo impuls k tomu, aby zde vznikl určitý program rekvalifikací pro energetiky, který by mohl být hrazen buď ze státního rozpočtu, nebo z Fondu spravedlivé transformace.

Jako energetické odbory k tomu dále říkáme, že pro současné zaměstnance energetiky je rovněž důležité vědět a znát, jaké budou přírůstky nových pracovních míst v následujících několika letech. Jinými slovy, jde nám o to, aby zaměstnanci uhelných elektráren a tepláren nalezli uplatnění v jiných oborech hospodářské činnosti, prostě v jiných profesích. Opět se dostávám k tomu, že současná nabídka nových pracovních příležitostí je spíše z oblasti méně finančně ohodnocených profesí. Tím se také potvrzuje i určité riziko poklesu příjmů a životní úrovně energetiků.

Co byste ještě dodala závěrem?

Řekla bych, že v České republice se aktuálně neřeší, zda dojde k útlumu těžby a zpracování uhlí. Tento odklon od uhlí již probíhá, a to poněkud živelně. To je bez jakéhokoliv koncepčního sociálního plánu ze strany vlády, krajů a dalších institucí. Ano, musím k tomu dodat, že energetici jsou ochotni nastávající změny přijmout. Očekávají však určitou formu podpory a pomoci, a to v podobě určitého sociálního zabezpečení, a zároveň i podporu jejich dalšího vzdělávání. Vždyť oni chtějí být i nadále dobrými zaměstnanci, kteří pracují ve prospěch všech našich občanů.

Miroslav SVOBODA