Rozhovor s Ing. Evou Krtkovou, předsedkyní Družstva DLA
O devadesátých letech se v poslední době mluví díky populárnímu detektivnímu seriálu, který popisuje skutečné kriminální kauzy. Zvýšená kriminalita probíhala ve stínu ekonomického majetkového převratu, který započal v listopadu 1989 a vrcholil kuponovou privatizací. Čeští občané si mohli koupit kuponovou knížku a s tou dále nakládat. Moje babička a děda v době kuponové privatizace vložili své kuponové knížky do investičního fondu, jehož vznik aktivně podporovali členové KSČM. Později z tohoto fondu vzniklo Družstvo DLA. Podíl v tomto družstvu mi babička odkázala ještě před svou smrtí. Léta běžela a já sledoval, jak družstvo se svým střadateli jedná slušně a velkoryse, a to i v době kdy vedlo soudní spor. V listopadu 2021 jsem se dostal na schůzi Družstva, kde jsem se setkal s dlouholetou předsedkyní Ing. Evou Krtkovou. Využil jsem příležitosti a požádal paní předsedkyni o rozhovor. Na přání paní předsedkyně vychází rozhovor s několika měsíčním zpožděním. Věřím, že tento rozhovor může obohatit diskuzi o českém provedení kuponové privatizace.
V listopadu 2021 ukončilo na své schůzi Družstvo DLA svou téměř 10letou likvidaci Vám, jak tento krok vnímáte jako dlouholetá předsedkyně?
S pocitem uspokojení, že se dobrá věc podařila. Za dobrou věc přitom považuji jak založení družstva v r. 1998, tak rozhodnutí o jeho likvidaci v r. 2012 a samozřejmě i možnost konečně ukončit likvidaci (po dlouhotrvajících, ale nakonec úspěšných soudních sporech).
Družstvo DLA za dobu své existence prošlo celou řadou změn. Od akciové společnosti vzniklé po kuponové privatizaci, přes podílový fond až po Družstvo. Vy jste u toho byla od začátku, co považujete za největší úspěch a co naopak za prohru?
Ta cesta byla skutečně dlouhá a s určitými oklikami. Na začátku byl investiční fond vzniklý za kupónové privatizace, tedy akciová společnost, která navíc měla určitý program – prosazování zaměstnaneckého vlastnictví ve vlastněných firmách či alespoň jejich stabilizaci. Pak, po několika letech, se příslušné zákony změnily, a ty investiční fondy, které byly tzv. samostatné (nepatřily žádné investiční společnosti, zejm. bankovní) a nevykazovaly velké obchody svých akcií, se měly automaticky změnit na tzv. podílové fondy, tj. v podstatně nesamostatné subjekty, o nichž o všem rozhoduje nadřízená investiční společnost. To pro nás bylo nepřijatelné, protože bychom ztratili jakýkoliv vliv na chování fondu a nemohli plnit co, proč k nám členové investovali. Hledání řešení nebylo jednoduché a jako nejlepší se zdála změna právní formy – družstva, protože na ně se zmíněná zákonná úprava nevztahovala. Založili jsme tedy družstvo, původní investiční fond vstoupil do likvidace a členům byly vyplaceny podíly na likvidačním zůstatku, ale současně se původní členové mohli přihlásit do tohoto nově založeného družstva a své výplaty z fondu tam převést. Této možnosti tehdy využila cca polovina původních členů, zatímco druhá se nechala řádně vyplatit.
Kdo přišel s nápadem vytvořit pro vlastníky kuponových knížek akciovou společnost. Měl tento záměr podporu KSČM?
Vytvoření investičního privatizačního fondu byla poslední možnost, kterou měl původní iniciátor, Klub samosprávného lidového podnikání. Ten se aktivně zapojil do přípravy ekonomických změn hned po listopadu 1989 a předložil vlastní plán odstátnění a privatizace, který umožňoval nedrobit státní majetek, ponechat ho ve fondu národního jmění a pronajímat ho pracovním kolektivům, pokud předloží smysluplný plán jeho užívání. S malými změnami tento návrh získal podporu české vlády, ale v konkurenci s kupónovou privatizací neuspěl. Pokud jsme tedy nechtěli úplně rezignovat na své přesvědčení, museli jsme se o něco pokusit, a v nové situaci to bylo možné jen založením investičního privatizačního fondu s určitým programem (ne jen jistotou desetinásobku pro investory, i když ten jsme rovněž splnili). Je logické, že naše zaměření bylo v souladu s politikou KSČM a řada členů s námi aktivně spolupracovala.
Jaké cesty volila akciová společnost pro oslovení střadatelů a kolik nakonec měla členů (členských podílů)?
Byly to dost bouřlivé časy: založit investiční fond nebylo úplně jednoduché (zakládala ho vždy pouze investiční společnost, a to se souhlasem orgánu, v jejímž čele stál Tomáš Ježek jako ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci). Když už se nám (se složením 1 mil. Kč) podařilo založit investiční společnost, žádali jsme o souhlas se založením fondu, což také nějakou dobu trvalo. Mezitím bujela reklama na stovky dalších fondů a naši příznivci byli netrpěliví. Nábor jsme tedy začínali se zpožděním , ale nakonec to nedopadlo nejhůř – v 1. vlně jsme měli cca 21 tisíc akcionářů, jejichž počet se po 2. vlně kupónové privatizace ještě zvýšil a prvotní majetek byl na úrovni 490 mil. Kč. V 1. vlně jsme navíc ještě zfúzovali s několika menšími fondy, které usoudily, že se jim nevyplatí fungovat samostatně.
Co bylo v době kuponové privatizace a divokých 90. let nejtěžší pro společnost jakou byla předchůdkyně družstva DLA?
Rozhodně prosazovat nějaký program. Ona se i ta pravidla kupónové privatizace v počátcích dost měnila (i náš fond se původně jmenoval Českomoravská národní investiční společnost; pak se změnil příslušný zákon a vymezil, že „společnost“ je to, co fond zakládá, zatímco subjekt, který drží akcie firem, se musí jmenovat „fond“, takže jsme se cca po roce museli přejmenovat). V počátcích rovněž nebyla stanovena pravidla, jak bude vypadat vliv držitelů akcií v privatizovaných podnicích, až následně se musely dodržovat limity % akcií jedné firmy a % majetku fondu investovaného do jedné firmy. No a ohromným problémem počátečních období, kterému osobně říkám 3. vlna kupónové privatizace, bylo chování investorů v některých firmách. Jakmile získali určité procento akcií, prosadili změnu v obsazení orgánů (a jejich odměny) a většinou i firemního vedení a jednali s vědomím, že brzy může být všechno jinak.
Jaký vztah panoval za dobu existence akciové společnosti, fondu a nakonec družstva mezi řadovými členy a vedením? Jak probíhala komunikace?
Tak na tohle vzpomínám moc ráda. Už nábor do fondu probíhal spíše zdola, roznášením letáků a jednáním s lidmi než inzeráty či bilboardy. Řada náborářů byla nesmírně aktivní a dodnes máme členy především z oblastí, kde tito náboráři fungovali. S těmi nejaktivnějšími jsme spolupracovali trvale – byli to tzv. „regionální zmocněnci“, kteří měli trvalý kontakt s členy a přes ně probíhala hlavní komunikace. Porady regionálních zmocněnců se konaly několikrát ročně a nezapomenu na jednu z počátečních. Tehdy jsme již měli akcie podniků, do nichž fond investoval (cca 400) a v těchto podnicích se měly konat ustavující valné hromady, na nichž se přijímaly nové stanovy. Náš právník na poradě regionálních zmocněnců rozdal vzorové stanovy a perfektně nás vyškolil. Protože jsme tehdy měli akcie mnoha podniků, na některé valné hromady jsme vysílali i naše zmocněnce. A ti na nich díky uvedenému proškolení tak zářili, že byli zvoleni do orgánů těchto firem, i když zastupovali třeba jen mizivé procento akcií.
Loni na listopadové schůzi bylo schváleno vyplacení členských podílů. To je zajisté úspěch po 10 letech likvidace, která byla poznamenána soudním sporem. V jaké výši a jak budou podíly vyplacené?
Když se to vezme kolem a kolem, je to úspěch. Do likvidace jsme vstupovali v r. 2012 s přesvědčením, že se podaří ji ukončit do 2 let. V létě 2014 byla skutečně svolána členská schůze k ukončení likvidace a výplatě likvidačního zůstatku – přesná částka tehdejší výplaty však byla vázána na realizaci kupní smlouvy na vlastněné nemovitosti, která byla teprve dojednávána. Těsně před termínem konání schůze však započal první ze zmíněných soudních sporů, po němž následovaly dva další. Likvidaci tak nebylo možno ukončit, ale to se v podstatě ukázalo jako výhoda. Po dva roky jsme ještě čerpali nájemné z uvedených nemovitostí a rovněž jejich následný prodej byl mnohem výhodnější, než jsme původně očekávali. No a díky výhře ve všech soudních sporech je nynější výplata členům dokonce mírně nad úrovní, která se předpokládala v r. 2017, a to přesto, že jsme museli (velmi úsporně) vést hlavní agendy a zachovávat činnost družstva po celou dobu likvidace.
Vezmeme-li v úvahu, že člen, který s námi vydržel až do konce, zaplatil na začátku za kupónovou knížku Kč 1000,- a dostal za to akcie privatizačního fondu a z nich roční výplaty dividend, poté tyto akcie vložil do družstva a na ně mu byly do vstupu družstva do likvidace každoročně vypláceny podíly na zisku a teď ve finále mu náleží podíl na likvidačním zůstatku na úrovni 125,- Kč na podíl (přičemž průměrný počet podílů na jednoho člena je kolem 90, tak to není tak špatné, že? Opět se nabízí ona „jistota desetinásobku“…
Říkáte, že nejsou známi všichni členové, resp. pozůstalí členů kteří mají právo na vyplacení členských podílů. Pokud se mezi čtenáři najde někdo kdo má nárok na výplatu členského podílů, jak se o něj má přihlásit a jaké kroky může podniknout?
Pokud se na nás obrátí do konce dubna 2022 a doloží svůj nárok, provedeme výplatu ještě z družstva. Poté předáme příslušné peníze se seznamem nevyplacených do soudní úschovy, kde bude možno žádat o výplatu do doby promlčení, tedy po 10 let. Kéž by si tento článek přečetlo těch několik set členů, kteří se přestěhovali a neoznámili nám novou adresu, či potomci zemřelých členů, kteří nám své dědictví zapomněli ohlásit.
Tvrdíte, že jednou ze slabin družstva byla nutnost vyplácet dědice vlastníků z prostředků družstva. Jak se v této souvislosti díváte na dnešní snahu o obnovení bytových družstev určených pro výstavbu bytů?
Ano, s odstupem času musím konstatovat, že družstevní podnikání finančního charakteru je vaření v děravém hrnci. Na začátku máte hrnec plný, ale kterýkoliv člen má kdykoliv možnost vystoupit, a to s výplatou podílu na majetku. A podnikejte, když nevíte, budete-li mít za rok či dva v hrnci 90, 50 nebo jen 25% majetku. To se ale týká finančního podnikání, nikoliv bytových družstev. Osobně moc nechápu snahu měnit družstva na společenství vlastníků, ale soudím, že to souvisí s celkovým vývojem. Ona se změnila spousta věcí. Nadšení a ochota pomáhat dobré věci, která se tak silně projevovala v počátcích našeho podnikání, výrazně opadla. Lidé si hledí jen svého, individualismus převažuje, zájem o spolupráci a vzájemnou podporu mizí. Navíc pociťuji i nové limity kolektivního činění – domnívala jsem se vždycky, že při nutném kolektivním rozhodování své názory lidé projeví v diskusi a přijme-li se pak společně nějaké rozhodnutí, berou ho už všichni za své. Ale v praxi stačí jeden rejpal a dokáže podlomit ochotu lidí spolupracovat a narušit i ty nejušlechtilejší záměry. A dost tomu asi nahrává i výchova ve školách, která je zaměřena spíše na individualismus než na kooperaci – ale to je problém pociťovaný v celé západní civilizaci.
Výraznou část svého profesního života jste věnovala společně s dalšími členy vedení zhodnocování původních finančních vkladů z kuponových knížek drobných střadatelů. Věřím, že vaší práci mnoho lidí ocenilo. Co byste doporučila dnešním mladým členům KSČM, kteří chtějí pomáhat lidem s nízkými příjmy? Jakou cestou se mají vydat?
Nevím. Ono i to investování v době kupónové privatizace bylo něco naprosto odlišného, než je dnešní normální obchodování s akciemi. A nemyslím si, že nějaké obchodování s akciemi nebo fond zaručených výnosů by měl být cestou, jíž by si lidé s nízkými příjmy mohli spořit na horší časy. Spíš je otázka, proč tu máme lidi s nízkými příjmy a co udělat pro to, aby tato kategorie byla co nejmenší. A družstva jsou typem spojení lidí k dosažení společného cíle, výhodnější cestou, než by to dokázali jednotlivci sami. A uvědomme si, že družstva nejsou výdobytkem minulého režimu, ale velmi úspěšně fungovala od poloviny 19. století. Určitě by bylo i dnes možné podpořit třeba družstevní a třeba i svépomocnou bytovou výstavbu pro nízkopříjmové skupiny obyvatel třeba i v menších obcí, založené na podpoře obce.
Připravil: Lukáš PAŘÍZEK, OV KSČM Litoměřice
FOTO: Wikipedia
