Dialektikové vědí, že o všem je nutno pochybovat

124

Rozhovor Haló novin s novinářkou a členkou správního výboru Čs. ústavu zahraničního Helenou Briardovou

Na sklonku uplynulého roku jste oslavila životní jubileum, k čemuž vám naše redakce upřímně blahopřeje. Nastal pro vás již čas bilancování, nebo naopak máte mnoho profesních plánů ještě před sebou?

V pětasedmdesáti člověk skutečně asi spíš bilancuje, než plánuje. Hodně záleží na tom, kolik má ještě síly.

Žiju v Praze 6, kde téměř pětinu obyvatel tvoří senioři. A velká část z nich jsou senioři, kterým je víc než devadesát let. Tedy ti, kteří jako děti zažili druhou světovou válku a většinu svého produktivního věku prožili v systému, ve kterém hlavním úkolem státu nebylo vytvořit takové právní prostředí, ve kterém by skupiny podnikatelů, často mezinárodních společností, mohly, jako dnes, hromadit stále vyšší zisky. Senioři, o kterých mluvím, většinu svého života pracovali pro společnost, ve které stát tu byl proto, aby zajišťoval pro všechny občany důstojné životní podmínky. Ceny kvalitního bydlení, spolehlivé dopravy, či zdravých potravin nediktoval trh, ale vypočítávali je odborníci ve vedení státu podle výše nákladů, ale zejména podle finančních možností většiny občanů. Za lékařskou péči, vzdělání apod. lidé neplatili.

Za mnohými z těch seniorů chodím, informuji je o nejnovějším dění, povídám si s nimi. Je to někdy hodně poučné, když vyprávějí o tom, co prožili, jak se dokázali vypořádat s těžkými životními situacemi. Slýchám od nich, bohužel, i výčitky, že jim za uplynulých třicet let nikdo nedokázal veřejně poděkovat za to, co v Československu ve druhé polovině minulého století dokázali vytvořit. Právě oni vytvořili moderní prosperující a konkurenceschopné podniky, které nový režim v uplynulých třiceti letech za pakatel prodal zahraničním majitelům, a ti je následně většinou zlikvidovali.

Díky těmto dnešním seniorům Československo bylo ještě před pětadvaceti lety soběstačné v potravinách a bylo jejich uznávaným vývozcem. Tihle senioři jsou právem hrdí na to, že za čtyřicet let svého aktivního života vytvořili Československo vyspělé, sice bez miliardářů, ale zato se zdravou ekonomikou bez dluhů.

Ale abych se vrátila k těm plánům: pokud mi síly stačí, snažím se napomáhat tomu, aby senioři mohli prožít finále svého života důstojně.

Celý život pracujete jako novinářka. Zajímal by mě váš odborný názor na současná média, a asi bychom měli rozlišit veřejnoprávní a soukromá. Mnoho našich čtenářů nám píše své výtky vůči zpravodajství ČT i Českého rozhlasu, že není zajištěna objektivnost zpravodajství, že jsou některé názorové skupiny zcela eliminovány.

Začnu těmi soukromými médii. Známé rčení nabádá: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Novináři soukromých sdělovacích prostředků se podle toho řídí a nastavují si svou autocenzuru tak, aby svými články či výroky nepoškodili majitele nebo inzerenty. Začíná to už výběrem témat, o kterých budou informovat. A pokračuje to výkladem skutečností, ať už historických nebo současných, který je vždycky možné provést tak, aby převyšovala pozitiva nad negativy nebo naopak, něco zdůraznit, něco zamlčet, protože nikdy není dost času na to, aby se řeklo všechno.

Česká televize a Český rozhlas jsou sice tzv. veřejnoprávní, tedy pro všechny názorové skupiny ve společnosti, ale ve skutečnosti jsou poplatné politice parlamentu a vlády, které jsou v dané době u moci. Je to tak i v jiných zemích. Hlavní problém je v tom, že v současnosti je společnost názorově velmi roztříštěná, stačí podívat se do zastupitelských sborů i na nejednotnost členů v jednotlivých stranách. A nevidím, bohužel, nikde vůli najít ten nejmenší společný jmenovatel, na kterém se všichni dokážou sjednotit.

Pracovala jste v Bruselu jako zahraniční spolupracovnice deníku Právo. Kam se podle vás vyvinula Evropská unie?

Myšlenku sjednocení Evropy, otevření hranic k vytvoření všeobecně prospěšné spolupráce členských států, sjednocení zákonů s cílem odstranit sociální rozdíly mezi jednotlivými členy a také mezi jednotlivými regiony uvnitř těchto států, tak, jak se o tom v Bruselu uvažovalo a jednalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se Evropské hospodářské společenství změnilo v Evropskou unii, jsem viděla jako velmi pozitivní. Cílem bylo také vytvořit silný ekonomický celek, který by dokázal úspěšně čelit americké či začínající čínské konkurenci.

Musím připomenout, že zpočátku se neuvažovalo o přijetí států střední a východní Evropy za členy, ale o spolupráci Evropské unie s RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci), jejímž členem bylo i Československo a NDR. Jenže došlo ke sjednocení Německa, rozpadu RVHP a Sovětského svazu a plány se změnily.

Pod vlivem různých lobby se pak na myšlenku spolupráce s cílem odstranit sociální rozdíly postupně zapomínalo. Proti sjednocení sociálního zákonodárství byla kategoricky Británie a některé další státy. Tak se pak akcentovalo především vytvoření jednotného trhu. To podporovaly velké a silné nadnárodní společnosti, protože na jednotném trhu mohly snadněji likvidovat ty menší, měly přístup k levné kvalifikované pracovní síle a mohly generovat co nejvyšší zisky. A Evropská komise, aby mohla vykazovat nějaké výsledky, se soustředila na »sjednocování« a vytváření nejrůznějších právních norem v zájmu konkrétních výrobců či dovozců. Normou, podle které se v EU měly prodávat jen banány velké a rovné, byly zvýhodněny jedny dovozní společnosti na úkor ostatních, které měly dovozní smlouvy se zeměmi, odkud byly banány malé a zakřivené. A takových případů zcela nepotřebných norem by se daly uvést desítky.

Jenže na vině není jen Evropská komise, v ní má každá členská země svého zástupce a ten se proti těmto nesmyslným normám mohl ohradit. Zřejmě se neohrazovali dost důrazně.

Jak perspektivní se vám zdá Evropská unie?

Jisté je, že od současného způsobu fungování Evropské unie většina jejích obyvatel nemůže očekávat mnoho dobrého. Jisté je, že tahle Unie neslouží lidem. Vydělávají na ní vlastníci silných ekonomických celků, a tím se prohlubují rozdíly mezi pár procenty miliardářů, kteří ovládají planetu, a ostatními. Je možné, že některé členské státy budou následovat příkladu brexitu.

Osobně si myslím, že je škoda, že se nepodařilo uskutečnit tu původní myšlenku: společným úsilím a spoluprací postupně odstranit sociální rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Ale to neznamená, že bychom to měli vzdát.

Byla jste akreditovaná i u orgánů NATO, které v Bruselu sídlí.

Ano. To ale Česko ještě nebylo jeho členem. Vzpomínám si, že bývalý prezident Havel v době zrušení Varšavské smlouvy sliboval, že Československo nebude členem žádného vojenského paktu. A o několik let později jsme najednou byli členy NATO. Občanů se nikdo neptal a politici tvrdili, že kdybychom nebyli v NATO, nevzali by nás do Evropské unie. Pravdy na tom nebylo ani trochu. Ostatně Finsko, Irsko, Rakousko a Švédsko v NATO nebyly a Francie z jeho vojenské organizace vystoupila v roce 1966. A přesto byly a jsou členy EU.

Vstupem do NATO Česká republika ukázala především, že chce být spojencem USA a umožnila posunout hranice paktu blíž k Rusku. Vždyť stačí podívat se na mapu Evropy a porovnat, jak daleko byli američtí vojáci od hranic s Ruskem v roce 1999 a jak blízko jsou dnes. Není divu, že k tomu Rusko nepřihlíží s rukama v klíně.

Čeští vojáci a ministři prezentují Severoatlantický pakt jako obranný. Jak to vidíte vy?

NATO se sice verbálně prezentuje jako pakt zajišťující obranu svých členských států, ale jaké obranné důvody vedly jeho vojáky k bombardování Srbska v roce 1999? Nebo vzpomeňme rozpoutání války proti Iráku pod lživou záminkou, že Saddám Husajn má k dispozici zbraně hromadného ničení. NATO pod vedením USA zkrátka uměle vytváří obraz nepřítele, aby mohl uplatnit své zbraně a zajistil tak pohádkové zisky vojenskoprůmyslovému komplexu. Po neúspěchu v Afghánistánu vytáhlo NATO znovu jako strašáka Rusko a soustřeďuje své zbraně co nejblíže k jeho hranicím.

V září 2019 přijal Evropský parlament Usnesení EP o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy, které jako by odstartovalo masivní přepisování dějin druhé světové války, které od té doby pozorujeme. Souhlasíte? 

To bylo v rámci 80. výročí vypuknutí druhé světové války. Těch, kteří tuto válku osobně zažili a pamatují si, co se dělo před ní a jak se zachovaly západní velmoci, rychle ubývá. Stárnou a už nemohou oponovat »novým výkladům historie«, nebo je nikdo neposlouchá. Nové generace měly vždycky tendenci hodnotit historii po svém. Různé situace prožívají jejich aktéři často velmi odlišně a »oficiální« výklad toho, co se stalo, pak vytvářejí ti, kteří ze střetu vyjdou vítězně. Dialektikové ale vědí, že o všem je nutno pochybovat a »všechno je jinak«. S přibývajícím věkem člověk zjišťuje, jak je to pravdivé. Kdyby si každý dobře zjistil všechna fakta a udělal si svůj úsudek o tom, jak a proč se co stalo, pak by těžko někdo mohl černé vydávat za bílé a naopak, podle potřeby, nebo podle toho, kdo je právě u moci. Dialektický způsob vnímání by se měl učit ve škole. Pokud si jej člověk neosvojí, pak s ním může kdokoliv manipulovat. Dnes zejména na sociálních sítích, kde si každý může hlásat, co chce, i když to je od reality na míle daleko.

Byla jste zastupitelkou MČ Praha 6, na jejímž území stávala socha I. S. Koněva a tato byla rozhodnutím zastupitelstva odstraněna. Už je rozhodnuto, co bude na jejím místě a kdy?

V Zastupitelstvu Prahy 6 jsem byla několik volebních období prakticky až do konce roku 2018. Po celou tu dobu se v zastupitelstvu objevovaly požadavky na odstranění sochy maršála Koněva. Ale zastupitelé KSČM a ČSSD podporovaní řadou osobností, občanů, Svazu bojovníků za svobodu a dalších památník úspěšně bránili.

V roce, kdy jsme si připomínali 70 let od konce války, skupina bývalých zastupitelů TOP 09 ale znovu vytáhla do boje proti Koněvovi a tehdy vládnoucí koalice TOP 09, ANO, STAN, SZ a KDU-ČSL navrhla jako kompromisní řešení umístit k památníku tzv. vysvětlující tabulky sice přiznávající Rudé armádě i maršálu Koněvovi jisté zásluhy o osvobození Prahy, ale dále obsahující účelově zkreslená fakta o jeho dalších aktivitách. Tehdy ještě starosta Ondřej Kolář (TOP 09) ujišťoval, že nemá v úmyslu památník kamkoli přemisťovat.

Přes množství protestů pamětníků osvobození, ruské ambasády, společenských organizací a samozřejmě zastupitelů KSČM však v následujícím období zastupitelstvo tento návrh schválilo. Ze 45 zastupitelů jich pro hlasovalo 29. S Ivanem Hrůzou (též členem zastupitelstva za KSČM) jsme jako jediní hlasovali proti, ostatní se zdrželi. Vedení radnice Prahy 6 pak tabulky slavnostně odhalilo 21. srpna 2018. Koncem toho roku byly obecní volby, ve kterých voliči Prahy 6 poprvé nedali kandidátům KSČM ani ČSSD dost hlasů, aby mohli zasednout v zastupitelstvu.

V čistě pravicovém složení pak Zastupitelstvo Prahy 6 v září 2019 rozhodlo definitivně památník odstranit a časem jej nahradit Památníkem osvobození na konci druhé světové války. V dubnu 2020 v době nouzového stavu, který občanům zakazoval shromažďování, byla pak socha sejmuta s podstavce a odvezena, podstavec byl následně rozebrán a v uvolněném prostranství byla umístěna výstava o historii, kterou připravila instituce Post Bellum. Místostarosta J. Lacina (STAN) tehdy slíbil, že bude vypsána výtvarná soutěž na zhotovení nového památníku. Zatím jsem žádný návrh neviděla.

Ale na podzim budou volby a vše bude zřejmě posuzovat nové zastupitelstvo.

Jste členkou Správního výboru Čs. ústavu zahraničního, což je instituce, kterou ne každý zná. Prosím, přibližte čtenářům, čím se tento ústav zabývá, v čem spočívá jeho smysl?

Československý ústav zahraniční byl založen v roce 1928 jako státem podporovaná, ale nezávislá instituce s cílem pomáhat Čechůma Slovákům, kteří odešli pracovat a žít v zahraničí. Usnadňoval jim návrat do vlasti a jejich začlenění do společnosti, napomáhal spolupráci mezi domácími firmami a firmami zahraničních Čechů.

Češi a Slováci odcházeli z Rakouské monarchie už ve druhé polovině 19. století z politických, ale především ekonomických důvodů. Cílem byla zejména Amerika. Ale i v rámci monarchie se stěhovali, například do dnešního Chorvatska či Rumunska, kde dostávali půdu. Hodně jich působilo ve Vídni. Všude, kde se usadili, založili české školy a rozvíjeli čilý spolkový život. Na začátku 20. století pak před první světovou válkou utíkaly na americký kontinent mladé rodiny, které »nechtěly sloužit za kanonenfutter. Emigrační vlny Čechů a Slováků byly také po roce 1948 a 1968 a nemálo jich odešlo žít a pracovat v zahraničí v posledních třiceti letech.

Založení nevládního, neziskového ústavu inicioval prezident T. G. Masaryk a jeho členy byli politikové, vědci, spisovatelé či sportovci. Velkou roli sehrával ČSÚZ po druhé světové válce, kdy po šestileté přestávce mohl obnovit svou činnost. Spoluorganizoval repatriaci 220 tisíc Čechů z různých koutů světa.

V současné době je ČSÚZ nezávislý dobrovolný spolek, jehož posláním je péče o krajany žijící trvale v zahraničí. Usnadňuje jejich styky s původní vlastí, pomáhá jim udržovat národní povědomí, podporuje jejich spolky a v poslední době je jeho cílem především co nejkvalitnější vzdělání dětí našich krajanů. Do českých škol v Chorvatsku a ve Vídni proto pořizuje moderní technické a didaktické vybavení. Řadu let také organizoval v České republice letní kurzy češtiny pro krajany z USA a studenty bohemistiky z některých univerzit v Evropě, na které účastníci dodnes rádi vzpomínají.

Sleduji bulletin tohoto ústavu, v němž jsou podrobné informace o aktivitách ČSÚZ, mezi nimiž jsou mimo jiné besedy s různými osobnostmi. Kdo k vám přichází besedovat?

Velvyslanci, kteří vysvětlují politiku svých zemí a hodnotí vztahy své země s ČR, odborníci, kteří nás seznamují například s novými vynálezy. Ministři přicházejí informovat o plánech svých ministerstev či o ekonomické situaci Česka a krajané z nejrůznějších zemí hovoří o významných úspěších, kterých dosáhli ve své práci v zahraničí.

V rámci ČSÚZ působí také tzv. politický klub, ve kterém členové diskutují o současných problémech v ČR, v Evropě nebo jinde ve světě. Formulují svůj názor a na základě jim známých faktů zkoušejí logicky odhadnout další vývoj.

Jak tolerantní jsou představitelé a členové Čs. ústavu zahraničního k různým politickým názorům?

Členy ČSÚZ jsou lidé z nejrůznějších oborů – bývalí poslanci, senátoři, diplomaté, ministři, vědci, podnikatelé, umělci. Scházejí se a spolupracují na projektech pro krajany a ctí zásadu politické a náboženské snášenlivosti. Za patnáct let, co jsem členka správního výboru, jsem nezažila nějaké politické invektivy. V ČSÚZ totiž nejde o boj o moc, ale o nalezení nejlepšího řešení, jak uskutečnit daný projekt. To platí i o besedách, nebo politických klubech, kde účastníci mezi sebou diskutují z různých pozic. Analyzují daný problém a zkoumají opodstatněnost všech názorů.

Monika HOŘENÍ