Rozhovor s Antoniem Guerrerem, jedním z Kubánské pětice hrdinů, kteří byli ve Spojených státech amerických nespravedlivě vězněni a souzeni za špionáž.
Jsem moc vděčná za to, že jste navštívil Prahu a našel si čas popovídat si se svými příznivci a přáteli tady na Kubánské ambasádě. Při jaké příležitosti jste do našeho hlavního města přijel?
Do Prahy jsem jel na akci pořádanou světovou organizací inženýrů, respektive Světovou federací inženýrských organizací, která se konala od 13. do 15. října. Byl jsem na tuto akci pozván, protože jsem členem National Union of Architects and Construction Engineers of Cuba (UNAICC), což je naše kubánská organizace, která je členskou organizací Světové federace.
O vašem příběhu jsme v novinách informovali mnohokrát. Přesto, mohl byste ho popsat vlastními slovy a připomenout ho našim čtenářům? Jak začala vaše mise a jak se na ni díváte dnes s odstupem času?
Začátek našeho poslání, mise nás pěti se dá představit celkem snadno. Kuba to velice jasně vysvětlovala, a přátelé ve světě to také dobře chápali. Já to jen stručně shrnu.
Za prvé, terorismus proti Kubě se vlastně datuje od samého začátku kubánské revoluce. Od jejího začátku existovala snaha o její likvidaci. A ve Spojených státech Amerických byla vytvořena řada organizací, které měly za cíl likvidaci Kuby. A tyto organizace byly teroristické povahy. Byly to kubánské exilové teroristické skupiny, jako jsou Alpha 66, Kubánsko-americká národní nadace a Bratři k záchraně. Historie jejich akcí by byla velmi dlouhá. Jedna z velmi krutých epizod se stala 6. října 1976, kdy do letu z Barbadosu umístili bombu a při výbuchu zemřeli všichni na palubě letadla – Kubánci, Korejci, lidé z Barbadosu. A mezi Kubánci bylo celé šermířské kubánské družstvo. Celkem 73 osob. Orlando Bosch Avila, Luis Posada Carriles a další strůjci zůstali nepotrestáni a volně působili dál na půdě Spojených států.
Potom v devadesátých letech, když se rozpadl socialistický tábor, což jste i vy zažili na vlastní kůži, Spojené státy i teroristé tam působící předpokládali, že to přinese konec kubánské revoluce. A to z toho důvodu, že kubánská ekonomika byla velmi úzce provázána a závisela na ekonomice zemí socialistického tábora. Tehdejšího Československa, Bulharska, Sovětského svazu. Odtamtud přicházela spousta věcí. Kubánská ekonomika zažila obrovský propad, strašné problémy. Kuba potřebovala najednou nakupovat za tržní ceny v jiných zemích naftu, náhradní díly a další a další věci. Promítlo se to do hlubokého propadu, který je na Kubě známý jako speciální období »Periodo especial«. A jak na to Kuba reagovala? Řekla si, že aby se dokázala dostat z tohoto propadu a získala peníze na nákup toho, co potřebuje, vsadila na rozvoj turismu. Postavila hotely, začala opravovat historická centra, začala připravovat celé zázemí pro turismus.
A co udělali Američané? Řekli, že to zkusí zastavit. Když budou položeny bomby do řady turistických zařízení a center na Kubě, tak tím vznikne velmi nejistá situace a turismus nebude obor, který by prosperoval. To jsou věci, které jsou zdokumentované. Ne, že by si to Kuba vymýšlela. Dokonce v jednom z těch hotelů během pumových útoků v Copacabaně zemřel i italský turista.
Tedy tyto teroristické skupiny se zaměřily na kubánskou ekonomiku a její poškozování. Kuba se potřebovala bránit, a přitom neměla jak zjistit, jaké další akce se proti ní chystají. Takže jak to zpravidla dělají mnohé státy, i Kuba sáhla k postupu, který je běžný. Vyslala své lidi, aby se nějakým způsobem pokusili zapojit na území nepřítele. Americká vláda nikdy nebyla ochotná Kubě předat nějaké informace, co se připravuje v těchto oblastech. Ty teroristické organizace působily volně a zcela beztrestně. A z toho důvodu právě v letech 1990 a 91 byla různými cestami vyslána skupina lidí, jejímž úkolem bylo zjistit, co se chystá. A Kubě pak nějakým způsobem informace o tom, co je proti ní připravováno, předat.
Tam naprosto nešlo o nějaké agresivní úmysly či o zájem cokoliv poškodit na straně Spojených států, ale pouze získat informace pro Kubu, pro její ochranu. Že se jednalo o ochranu, je zřejmé, protože o život při nějakém pumovém útoku mohl přijít i americký turista. Dnes můžete v literatuře najít mnoho informací a dlouhou historii těchto různých organizací, které se věnovaly teroristickým akcím proti Kubě.
A jak došlo k vašemu zatčení?
V roce 1998 dostala Kuba informace, že ze strany těchto teroristických skupin se připravuje pumový útok na letadlo. Do Spojených států jel spisovatel Gabriel Márcia Marquéz a ty informace o připravovaném atentátu předal americké straně, aby se dostaly k americkému prezidentovi, což byl v té době Bill Clinton. Spojené státy poslaly komisi FBI do Havany a tato komise obdržela od Kuby celý spis s informacemi o tom, co je známo kubánské straně. Byla tam uvedena i všechna jména. A co udělaly USA? Dne 12. září 1998 zatkly těch pět Kubánců působících na území Spojených států, zatímco všichni ti účastníci teroristických organizací zůstali mimo, nikdo se o ně nezajímal, a působili volně dál. Nešlo o to, že by kubánská strana v té informaci sdělila jména svých lidí. O to nešlo. Ale měli informace o tom, jaká akce se připravuje, a místo toho, aby zakročili proti účastníkům chystajícím tuto akci, zakročili proti těm, kdo informace proti nim zjišťovali.
A místo toho, jak by se očekávalo, když už nás zatkli, že nás podstaví před soud a dostaneme tresty ve formě vypovězení a opustíme USA, tak nás zatkli a obvinili ze špionáže proti Spojeným státům. A začal celý proces. Ten soudní probíhal na Miami. My jsme se pokoušeli přenést ho někam jinam, protože je dobře známo, že na Miami se soudy velmi ostře vymezují proti Kubě. Nicméně nepodařilo se.
Oni předpokládali, že podmínky, za jakých jsme byli drženi, povedou k tomu, že to nevydržíme.
O jakých podmínkách hovoříte?
Byli jsme umístěni na izolaci. To jsou cely, kam se umísťují vězni za trest, bez jakéhokoliv spojení s okolním světem. A takto jsme tam byli zavřeni sedmnáct měsíců. Já o nich mluvím ve své knize, ve které jsou i akvarely, které jsem tam vytvořil a které tak trochu ilustrují, v čem jsme žili.
Podle amerických zákonů vězeň, který se dopustil nějakého vážného zločinu, někoho zranil či zabil, může být za trest umístěn do této izolace, ale maximálně na dva měsíce. Nás tam čekalo sedmnáct měsíců. Napřed proti nám vznesli obvinění ze špionáže proti USA, Gerardu Hernándezovi potom přidali ještě další obvinění.
Naprostá většina zatčených, zadržených se snaží dospět k nějaké dohodě s americkými úřady. Ta americká mentalita je nastavena tak, že oni očekávají, že půjdete na nějakou dohodu, že to nevydržíte. Počítali s tím, že někdo, ať už je obviněn z čehokoliv, co se třeba ani nezakládá na pravdě, aby něčeho dosáhl, tak se přizná. V našem případě se ale nedočkali. My jsme se necítili vinni z toho, z čeho jsme byli obžalováni. Tam už je to i věc morálky. Jestliže nějakou máte, proč byste se měla přiznávat k tomu, že jste něco spáchala, pokud tomu tak není. Pokud se jedná o špionáž, tak byste musela obstarávat informace, které jsou nějakým způsobem na té protistraně chráněné. Ničím takovým jsme se my ale vůbec nezabývali. To nebyl náš cíl. Navíc bylo jasné, že cílem toho všeho je eskalovat tlak na Kubu. Dostat Kubu do situace, která nikdy před tím nenastala. Tedy obvinit jí, že se zabývá něčím, jako je špionáž proti jiným státům.
Tady byly ve hře dvě věci, jednak morální stránka té věci, ale za druhé také fakt, že oni neměli a nemohli mít v ruce žádné důkazy na podporu našeho obvinění. K tomu se navíc připojilo široké hnutí solidarity. Oni nemohli dostat Kubu do situace, o kterou usilovali.
Ale nakonec jste ale stejně byl odsouzen.
Ano, přesto nás nakonec odsoudili. Už proto, že se celý ten soudní proces odehrával na Miami. To celé bylo divadelní představení. Obvinili nás ze špionáže, a my jsme zase ve svých řečech obviňovali Ameriku z terorismu. Nicméně ten tribunál jediné, co znal, byl trest odnětí svobody. Když člověk zpětně prochází dokumenty, tak je to tam zřejmé. Soudkyně nás nakonec musela odsoudit k co nejvyšším trestům. My jsme sice vyhráli jedno přímé odvolání, ale oni ho stejně vrátili. Každopádně nás ale nemohla pustit na svobodu, protože bylo ve hře příliš mnoho faktorů.
Vnímal jste, že za vámi stojí svět, že se i v České republice demonstrovalo za vaše osvobození a vznikly zde organizace na vaši podporu? Dostával jste tyto informace?
My jsme stále dostávali informace. Ještě před tím, než byly vyneseny rozsudky, Fidel Castro tehdy na otevřeném shromáždění v Kotoru (čtvrť v Havaně, pozn. red.) řekl: »Já vám můžu říct jen jedno – oni se vrátí.« Začalo obrovské hnutí, aby lidé chápali, co se děje. Naše velvyslanectví, naši přátelé, kteří měli spojení s Institutem přátelství mezi národy, dostávali informace. Když došlo k vyhlášení rozsudků, což bylo v prosinci 2001, rozpoutalo se ve světě obrovské hnutí. Lidé nám psali na naši podporu.
Člověk ve světě si někde sedl, sešlo se pár přátel, pár Kubánců někde doma a povídali si o nás a někdo z nich čistě z lidského hlediska měl potřebu napsat někomu z nás. Troufám si říci, že když jsme byli ve vězení, tak jsme dostali tolik dopisů, jako nikdo v historii vězeňství. Ne snad proto, že bychom byli nejznámější vězňi, ale proto, že to byl velmi citlivý případ. A vlastně samotné americké zákony nedovolují zadržovat poštu.
My jsme tedy dostávali informace tedy prostřednictvím těchto dopisů i prostřednictvím našich rodin, které také dopisy dostávaly a o kterých nám psaly. Pak jsme dostávali i dopisy z Kubánské zájmové kanceláře ve Spojených státech, která tehdy suplovala ambasádu. Takže jsme zpoza mříží sledovali, jak obrovsky narůstá vlna solidarity. Když jste zavření v cele, tak sami nemůžete udělat nic, abyste takovou vlnu podpory vyvolali. Přitom jste se najednou probudili a ten den vám přišla stovka dopisů od dětí, pionýrů. Ty dopisy nám tak dodávaly sílu. Současně i respekt uprostřed toho vězení. Tam jsou poměrně napjaté poměry, vězňové o sobě ledacos vědí. Ale když jsme dostávali tolik dopisů, ostatní se ptali, co jsme vlastně zač. A získávalo nám to respekt. A na druhou stranu nám to skýtalo i určitou ochranu.
Nakonec jste ale byli po třinácti letech propuštěni…
V tom, že nás nakonec propustili, byl velmi důležitý faktor. Obamova administrativa si byla vědoma, že jsme americké vládě nezpůsobili žádnou škodu, a od soudu proběhla již spousta let, kdy jsme byli nespravedlivě věznění. I Gerardo Hernández, který byl odsouzen na dvojnásobné doživotí, byl přece jenom nakonec osvobozen. A v momentě, kdy k tomuto rozhodnutí došlo, byl v jeden den propuštěn a druhý den již letěl na Kubu. Gerardo věděl, že se mu může stát, že ve vězení zemře za něco, co nespáchal. Ale nakonec to všechno dobře dopadlo.
Přesto, jaké byly vaše pocity, když vás 17. prosince 2014 propustili, a kam vedla vaše první cesta?
Ono v té úplně v první chvíli člověk nemůže být ani příliš velkým optimistou ani pesimistou. V té první chvíli si musíte být vědoma, že je tu nějaký rozsudek proti vám, který něco obnáší, vcházíte do určitého prostředí. My jsme v té uplynulé době si nemohli dovolit být pesimisty. Věděli jsme, že něco budeme muset vydržet. Během toho vězení ale nemůžete být ani příliš velký optimista, protože představa, že ono to dobře dopadne, by ve vás vyvolávala příliš velké napětí.
Toho 17. prosince jsme zažili velmi rychlý odchod. Byla spousta náznaků, že se něco stane. Já osobně jsem se snažil zachovat klid. Když to dopadne dobře, bude to skvělé, když ne, nic se nestane. My jsme se dostali ven rychle a za chvilku jsme byli na Kubě. Splnilo se to, co říkal Fidel, byť ne tak úplně, protože spravedlnosti jsme nedosáhli. Ale skončila taková noční můra nejen pro nás, ale pro celý svět.
Je to bezpochyby takový okamžik, který na vás udělá obrovský dojem. A uvědomíte si vlastně až později, co všechno se stalo. Jak už tak člověk dlouhodobě žije v rozporu, při kterém nesmí propadat příliš pesimismu, ale nemůže ztratit ani naději. Když pak nastane ten zlom, tak si uvědomíte, že začíná úplně nová etapa života. Najednou se prostě věnujete plnění dalších úkolů. Ono to všechno plyne velmi přirozeně, vznikne proud lidí, kteří vás chtějí vidět, chtějí s vámi něco sdílet. I když třeba mizerně zpíváte, najednou si připadáte jako slavný zpěvák. Člověk se najednou začne střetávat s novou realitou, se kterou musí žít od té chvíle dál. Vlastně vycházíte ze situace, která se kolem vás vytvořila a na kterou jste neměla žádný vlastní vliv. V té situaci se najednou stáváte velmi známým člověkem, a přitom máte pocit, že jste pro to nic zásadního neprovedla.
Rozumím. Ale ve vězení jste strávil svá, řekněme, nejlepší léta
Já myslím, že můj nejlepší rok je tento rok. I proto, že jsem hrdým otcem šestiměsíční Mariany.
Ale vedle malování jste skládal i básně a jedna vaše sbírka poezie vyšla i u nás v českém jazyce. Jste tedy i známý umělec. Ale protože ne všichni čtenáři se k těmto básním dostali, přiblížíte nám, o čem jsou?
Co se týče básní, já jsem nikdy nebyl mladík či student, který by měl nějaké vztahy k literatuře. Ta poezie se ve mně narodila od toho dne, kdy mě zatkli. Dokonce ani neumím říct, jestli to byla skutečná poezie. Proto se mi i těžko něco o tom říká. Prostě jsem jen skládal slova, jak jsem je cítil.
Obecně moje poezie má mnoho odstínů. Jeden faktor má společný – většinu jsem toho napsal během těch sedmnácti měsíců. Kupodivu v těch celách, kde jsem byl zavřený za trest, jsem psal každý den. Je v tom taková snaha, jak překlenout čas, zabavit se, vyjádřit se, aniž bych o sobě uvažoval jako o básníkovi. Proto říkám, že to neumím ani vysvětlit. Prostě se to ve mně rodilo, cítil jsem potřebu psát. Až později jsem hledal v literatuře a snažil se poučit, jak na to. Ale nikdy mi nepřišlo na mysl, že by to bylo určeno k vydání. O tom jsem vůbec neuvažoval. I vzhledem k tomu, že jsme vůbec nemohli předpokládat, co se stane v dalších měsících a letech, co se stane v roce 2001. Byla to taková forma překlenutí času, zabavení se, oslovení přátel, těch ostatních z pěti, oslovení rodiny. Hodně opatrně jsem už z důvodu bezpečnosti musel zacházet se slovy a informacemi, aby nebyly zneužity proti Kubě. Přitom obsahují spoustu informací souvisejících s Kubou.
Všechna ta poezie má ale i další společný faktor, v žádném okamžiku není nikde ani stopa po nenávisti, po poraženectví či pesimismu. Všechno je klid, harmonie a láska.
To svědčí o velikosti vaší osobnosti…
Ona to ani nebyla ani tak moje osobnost, ale nás pěti..
A co děláte a čím se živíte teď?
Mám dvojí takovou významnou zodpovědnost. Dvě práce. Jsem prezidentem jedné cestovní agentury. Máme na starosti všechny osoby, které na Kubě přijímají turisty. Takových agentur je na Kubě osm. Ta moje patří pod hlavního historika města Havana. Založil ji v roce 1996 Eusebio Leal, tehdejší hlavní historik. Jmenuje se cestovní kancelář San Cristobal. A pak jsem předseda UNAICC. To jsou moje dvě práce vedle toho, že se zúčastňuji akcí, které se týkají solidarity s Kubou. Já se velice rád setkávám na Kubě se studenty. Někdy mluvím příliš dlouze, ale někdy je to nutné, aby čtenáři a posluchači pochopili, protože někdy je ten kontext složitý. Už Fidel Castro dokázal vysvětlovat dlouhé hodiny, aby všichni pochopili a chápali, protože někdy věci nebývají jednoduché. Mnoho věcí se odehrává na pozadí a snaze překrucovat historii.
A jak se vám líbilo v Praze?
Rád bych poděkoval naší velvyslankyni a jejím kolegům, díky kterým jsem se podíval alespoň na něco z Prahy, byť má cesta sem vedla hlavně na fórum. Vzhledem k tomu, že pracuji i v cestovní agentuře, tak jsem se snažil si to honem zapamatovat a zpracovat. Na druhé straně mě trochu upoutalo, že lidé tolik nejezdí do Lidic. V centru jsou davy, což je správné, ale já jsem cítil, že na mě Lidice silně zapůsobily. Ale říkal jsem si, kde jsou autobusy lidí? Ti by také měli zažít a cítit to co já. Jsou prostě věci, které dodávají té které zemi historickou hodnotu. Ale člověk si pak uvědomí, že důležitou roli zde hraje to, jakým způsobem se udržuje a kultivuje myšlení lidí. Když jsem byl ve vězení, tak jsem začal číst o buddhismu. A některé věci mě zaujaly. Třeba jak buddhismus vysvětluje lidské myšlení. Já jsem si to vždycky představoval, že to je jako úrodné pole v hlavě, kde můžete zasít něco prospěšného, ale vzejde to jen tam, kde to zaléváte. A pouze tam to také roste. Takže můžete zalévat semínka hrdosti, ale také nenávisti, egoismu či povrchnosti.
Helena KOČOVÁ
