Za jídlo neděkujte, p

Ano, s Velikonocemi je spojena řada pověr a mystických událostí, které naše babičky uznávaly a respektovaly. Tak třeba tzv. Velký pátek, který je letos již pošesté v České republice státním svátkem. Bude 15. dubna. Babičky nepotřebovaly »požehnání« poslanců k tomu, aby si tohoto předvelikonočního dne vážily.

Věděly totiž, že v tento den mohou společně s dětmi či vnoučaty při procházce najít poklad. Přičemž jim bylo jasné, že největším pokladem jsou právě děti… Ale (podle tradice) respektovaly, že v tento den se nemělo nic půjčovat, protože, jak praví tradice, půjčená věc by mohla být očarována. Nesmělo se prát, ba ani hýbat zemí, tedy rýt, kopat a okopávat. Babičky tuto tradici ctily. Křesťané by v tento den neměli jíst maso a měli by držet tzv. půst újmy. To znamená, že dosyta se jedlo jen jednou za den a tenhle jediný velký pokrm musel být samozřejmě bezmasý. Podle některých tradic babičky v poledne navařily nemastné a neslané kroupy, jídlem dne mohla být třeba i polévka z toho, co dům dal, například bílá zelňačka s bramborami.

Zázračnou moc Velkého pátku poslanci v zákoně nezmiňují. Ale bábinky ji dobře znaly. Lidové pověsti ji totiž Velkému pátku přisuzují.    Otevírají se hory a skály, aby vydaly své poklady. Místo, kde se cennosti nacházejí, se pozná podle kvetoucího kapradí nebo modravého plamínku. V Erbenově baladě Poklad ze sbírky Kytice se vypráví, že pokud se někdo nechá bohatstvím okouzlit tak, že zapomene na čas, skála se za ním zavře a nešťastník v ní zůstane na celý rok uvězněn. Asi tomu babičky nevěřily, přesto při hledání pokladů byly opatrné.

Další zvyky a pověry: Kouzelná moc vody a kapradí
Mnoho různých praktik se na Velký pátek provádělo k očištění těla a domu od nečistých sil a nemocí. Společnou podmínkou bylo, aby se rituál stihnul před východem slunce. Babičky vyprávěly, že kdysi
bylo zvykem koupání nebo smáčení se v proudící vodě. Ta měla hojivou moc až do okamžiku, než se jí dotkly sluneční paprsky. Nemocní i zdraví chodili nejen k potokům a řekám, ale také k lesním studánkám. Věřilo se totiž, že je jejich voda zbaví nebo ochrání před svrabem, různými boláky, lišeji i vnitřními nemocemi. Vodou si lidé také potírali oči, aby je nebolely, tři polknutí vody pak měly  zabránit bolestem v krku. Dívkám mělo mytí před východem slunce dodat krásu, svěžest a zbavit je pih.

A ještě o jedné pověře babičky rády vyprávěly. Na Velký pátek od tří do devíti ráno má kvést kapradí. V tu dobu se hledá, trhá a suší a připravují se z něho léky proti všem nemocem. Zda je to pravda, těžko říci, ale babičky mají pravdu vždy, pravděpodobně i v tomto případě. A ještě vzpomeňme, že Velký pátek je součástí tzv. svatého týdne během Velikonoc, kdy byl podle křesťanské tradice v tento den ukřižován Ježíš Kristus. 

A hned poté následuje Bílá sobota. Dívky ještě před svítáním se v tekoucí vodě (ano, v čisté potoční) oplachovaly, aby jim nenaskákaly pihy, »dospělci« pak opláchnutím vodou si zajišťovali pevné zdraví pro celý rok. Jinak to býval a je den pracovní, byť veskrze sváteční. Pekli se velikonoční mazance a beránci, domy se vymetaly novými košťaty a leckde se i bílilo, aby všude bylo čisto celý rok. Věřící ještě drželi půst, a tak k obědu měli mít jen polévku z jarních bylinek. Teprve po západu slunce přišlo na řadu i maso.

Tak to vyprávěly babičky (nám) dětem a vnoučatům, a my jsme je s otevřenými ústy nadšeně poslouchali. Tak jako i jiné příběhy, kterých měly pohromadě spoustu.  

Od nepaměti byla a mnohde i je kuchyně srdcem domova i centrem řízení chodu domácnosti. Nejen proto, že nabízela a nabízí pokrmy všelikých chutí a vůní, ale i proto, že v ní byly a jsou vedeny řeči často velmi zásadní. Věříme, že i ve vašich vzpomínkách je kuchyně středem rodinného tepla provázeného lehkou konverzací. A tomu ani coronavirus, ba ani jiné nemoci, nemůže zabránit, byť opatrnost je samozřejmě namístě. Všichni na sebe u stolu dobře vidí…

Také jste se všimli, tak jako naše babičky, že v kuchyni se až na výjimky nehádáme, zvláště ne při vaření? Okouzlené sledování domácí alchymie vybírání koření, přípravy masa či zeleniny, ochutnávání, ale i poskakující pokličky na hrncích a kastrolech. Navíc se v kuchyni můžeme leccos naučit…

Například to, že na jídelním stole má být vždy čistý lněný nebo bavlněný ubrus, a to bez ohledu na to, zda kolem něj jsou i děti, jejichž všetečné ručky ho brzy upatlají? A pamatujete – ať přišel, kdo přišel, a to i bez ohlášení, vždy se po chvilce objevilo na stole nějaké pohoštění. Třeba zlatavě osmažené topinky s tvarohovou pomazánkou či potřené česnekem a taveným sýrem, posypané jemně pokrájenou pažitkou. Ta rostla běžně na parapetu kuchyňského okna, stejně jako jiné kuchyňské bylinky. Aby topinky byly křehké a nenasákly příliš tuku, babičky je těsně před smažením postříkaly trochou vlažné vody.

Ve spíži, na suchém a tmavém místě, býval zavěšený suchý či polosuchý salám potřený slabou vrstvou oleje, aby tzv. dozrál a nevysychal. Prkénko, ostrý nůž a výzva »ukrojte si« jen málokoho zanechala v klidu.

A ta báječná vůně čerstvě zalité kávy! Babičky do ní přidávaly špetku soli nebo trochu kakaového prášku či kousek čokolády. I méně kvalitní, levnější druhy kávy tak získaly lepší chuť.

I to bylo součástí domácí velikonoční alchymie dobré nálady, podobně jako oloupaná a pokrájená jablka, nastrouhaná mrkev zakápnutá octovou vodou nebo citronem, smíchaná s trochou cukru a několika prolisovanými stroužky česneku, či na plátky pokrájená okurka, jen mírně osolená a jen tak »k chuti« podaná. I díky tomu jsme se naučili jíst ovoce a zeleninu.

I odchod od kuchyňského stolu měl svoje pravidla. Za jídlo se neděkuje, jen se pochválí – říkávaly bábinky. A při odchodu nestačí se zvednout, odšoupnout židli a jít. Je třeba ji zasunout na své místo jako projev toho, že vám ve společnosti bylo dobře a že se do ní znovu a rádi vrátíte. Tak praví babičky.

Kolem jídelního stolu v kuchyni (tak to především na venkově bývalo), se vedly moudré řeči, vyprávěly se příběhy a pohádky. Děti babičky od stolu neodháněly, ba naopak. Zvláště o prázdninách, kdy bylo času na pozdější vstávání dost a dost. I když, co si budeme povídat, klasická černá hodinka, kdy na stole svítí jen jedna či dvě svíčky, stojí »za hřích«. Jen třeba k ní najít odvahu a přesvědčit dospělé, aby byli dětem příkladem. A společně s nimi zpívali, vyprávěli jim, vzpomínali… A nekoukali pořád do mobilu…

Věřte nevěřte, ale již děti z mateřské školy znají bezpočet lidových písniček a kolem spoře svíčkami osvíceného stolu je rády zpívají. Dvě z našich vnuček rády tančí. Jedna tak říkajíc klasiku, druhá irské tance. Skvělá zábava! I když letos jsme o setkání s nimi ochuzeni, natáčejí pro nás krátká vystoupení mobilem a kontrolují, zda na našem kuchyňském stole hoří svíčka. A na podnět babičky společně i zpíváme. Babičky ani dnešní doba od rodinných setkání, byť nuceně vzdálených, neodradí… O Velikonocích pak už vůbec ne.

(jan)

FOTO – archiv