Velikonoce, svátky jara

163

Velikonoční příběh z mrtvých vstání Krista sebou nese mnoho otazníků. Počínaje například tím, že jde o svátek pohyblivý. Jednou jsou Velikonoce v mrazivých dnech předjaří, jindy, tak jako letos, v dubnu, kdy lze (snad) očekávat teplé dny. Tento křesťanský svátek čerpá z nepřeberného množství pohanských zvyků pocházejících ze života zemědělců, kteří ctili především probouzející se přírodu. Ano, nový život…

I proto jsou dnešní »babské« rady delší než obvykle… Pro babičky to byly a jsou především svátky jara. Příroda se po dlouhé zimě probouzí k životu a všelikými obřady se rolníci snažili zajistit si budoucí úrodu. Jsou to i svátky radosti, počátku budoucí úrody a také naděje. Tak se na Velikonoce dívaly naše babičky, možná že spíše prababičky. 

Všechny výklady Velikonoc spojuje společné téma smrti a zrodu nového života. Křesťané je »obohatili« smrtí Krista. Kdy vlastně Kristus zemřel?Mohlo to být 7. dubna roku 30, nebo 3. dubna roku 33, či snad 23. dubna roku 34? Desítky let se o tomto datu vedou spory. A jeho z mrtvých vstání? Záhada sama.

Všichni jeho předchůdci i následníci dříve či později zemřeli, ale nikdy již žádný z nich nevstal z hrobu. I jemu, totiž Kristu, se to více než pravděpodobně nepodařilo. To tvrdím, aniž bych věřícím bral jejich víru.

O původu Velikonoc, obecně pak svátků jara, se vedou více či méně učené diskuse, je však více než zřejmé že již primitivní národy (budiž mi odpuštěno, že je tak nazývám) v době dávno předkřesťanské, oslavovali příchod jara a plodnosti, což při tehdejším způsobu obživy znamenalo klíčovou životní otázku. A o tom především Velikonoce jsou. O jaru a probouzející se přírodě.

Podle některých historiků používali křesťané pro usnadnění christianizace pohanských národů metodu, při které překryly stávající svátky svými vlastními oslavami. Proto dnes prakticky všechny křesťanské svátky, se kryjí se svátky pohanskými.

Slunce a měsíc. V katolické tradici jsou Velikonoce vyvrcholením čtyřicetidenního postního období. Jejich termín je pohyblivý a určuje se podle prvního jarního úplňku, jelikož slunce a měsíc měly od pradávna rozhodující vliv na určování času. I z toho lze dovodit, že těžko spojovat Velikonoce s problematickým a mytickým vzkříšením Krista. Propojení se Sluncem a Měsícem, jejichž cykly, což je i o pro nás, ateisty, přijatelné a srozumitelné, je dobrým řešením. Křesťanské Velikonoce připadají na první neděli po jarním úplňku po rovnodennosti. Mohou tedy proběhnout kdykoli mezi 22. březnem a 25. dubnem. Křesťanským svátečním velikonočním dnům předchází šest postních týdnů a každá ze šesti nedělí má své jméno podle dříve udržovaných specifických rituálů příchodu jara.

Myslím si, že ani ateistům, k nimž se hlásím, neuškodí připomenout pojmy a některé tradice, které věřícím předkládá především katolická církev.

Babičky věděly a ví, že Velikonoce jsou mnohem delší, než se na první pohled zdá. U nás se tak nejčastěji označujeme období od Velkého pátku do Velikonočního pondělí. Vše ale začíná už Květnou nedělí. Pašijový týden potom tradičně končí takzvanou velikonoční vigilií, tedy nocí ze soboty na Velikonoční neděli. Křesťané věří, že právě během této noci došlo ke vzkříšení Ježíše Krista. Ke každému z velikonočních dnů se samozřejmě pojí několik tradic, zvyků a pověr. Snad neuškodí, když si některé připomeneme. Babičky o nich věděly a ví, tak proč jejich moudra nevyužít.

Květná (též smrtná) neděle, letos byla 10. dubna. Křesťanům tento den připomíná příchod Ježíše Krista do Jeruzaléma, v kostelech se četly Pašije a světily se kočičky (větve vrby jívy), které měly mít ochrannou moc. Při bohoslužbách se předčítá zpráva (tzv. pašije) o jeho umučení. Název svátku je odvozen od květů, jimiž bývají kostely vyzdobeny a jež mají připomínat palmové větve, jimiž lid údajně vítal Ježíše.

Modré pondělí, letos 11. dubna, si leckde přisvojili někteří řemeslníci na celý rok a v pondělí pracovali, pokud vůbec pracovali, »opatrně«. V tento den totiž lidé podle tradic neměli vykonávat žádnou práci. Ano, nepracovat, o žlutém (též šedivém) úterý, letos bylo 12. dubna, se muselo naopak výhradně, tedy jen a jen uklízet (pracovat). A babičky se činily.

Škaredá, též popeleční středa, letos byla 13. dubna,vznikla také v lidové pranostice. V tuto středu se údajně mračil Jidáš na Ježíše, kterého poté zradil. Proto by se prý lidé neměli v tuto středu mračit, aby jim to náhodou nezůstalo a nemračili se na všechny lidi kolem sebe každou další středu v roce. Tradičně byly vymetány komíny od sazí, proto sazometná. 

Zelený čtvrtek byl letos 14. dubna. Babičky nám v tento den moc »nepodstrojovaly«, špenát, zelí, hrách nebo jiné zelené jídlo. Křesťané mají tento den spojený s poslední večeří Ježíše Krista.  V tento den také »odletí« zvony do Říma pro papežovo požehnání. Podle pověsti, kterou nám bábinky tak rády vyprávěly, v jejich čele letěly nejstarší zvony, které znají cestu, na konci pak ty malé, aby se cestou neztratily. Pokud by snad některý zvon neodlétl (tedy zvonil i v tomto čase), přineslo by to údajně obci neštěstí. Nikam samozřejmě neletěly, jen se na ně nesmělo zvonit. V tento den všichni, mladí i staří, velmi časně vstávali, a ještě jednou dům či byt pečlivě uklízeli. Údajně totiž nastávala doba řádění zlých mocností (jak pohanské!). Zlo bylo vyháněno také hlukem. Vesnicemi rachotily řehtačky, hrkačky a trakaře. Někde se tvrdí, že zvony odlétají do Říma proto, že se bojí velikonočních řehtaček. V tento den se v chalupách vařilo z toho, co nabídla probouzející se příroda (například jarní polévky z mladých kopřiv) a také polévky z luštěnin či kořenové zeleniny. Pekly se preclíky, pletence nebo škvarkové placky, které se přikusovaly k jarním polévkám. Mezi zvyky o zeleném čtvrtku patří vedle brzkého vstávání také omytí rosou (to prý zabrání nemocem), nebo si ještě před východem slunce opláchnout tvář v potoce (též to chrání před nemocemi).

A ještě vzpomeňme magie velkého pátku! Připomíná den Kristova ukřižování. V Bibli je psáno, že Ježíš byl v tento den souzen, odsouzen a ukřižován. Křesťané mají držet přísný půst. V lidových pověrách je však Velký pátek (letos 15. dubna) spojován s magickými silami. Ano to bylo včera. Snad jste nezapomněli vyrazit hledat poklady. Na Velký pátek pomáhá vrbový proutek otevřít zemi i skálu a ukázat tak skryté poklady. Možná proto se naši zákonodárci rozhodli tento den »světit«. Poklad označuje světýlko, kvetoucí nebo zářící kapradí, či otvor ve skále, ze kterého vychází záře. Údajně se v tento den otevírají hory, aby vydaly svoje poklady. Prý se otvírá se  dokonce i hora Blaník a je v ní možné spatřit spící (jak jinak) blanické rytíře. Pokud se vám snad včera Blaník otevřel, a vy jste viděli spící rytíře, udělali jste správně, že jste je nechali spát. Stejně by vám s neschopností směsky pětikoalice nepomohli.

Na souš údajně vycházejí vodníci a prohánějí se na koních. U nás, v Praze, kolem Hostivařské nádrže jste je mohli zahlédnout.

Lidová pranostika praví (s církevní nemá vůbec nic společného, za to s pohanskou ano), že si nikdo nemá na Velký pátek nic půjčovat (půjčená věc prý může být očarována), nesmí se hýbat se zemí (rýt, obdělávat půdu, kopat), ba ani prát prádlo. Pokud jste něco ztratili, v tento den to prý zaručeně najdete, a k tomu ještě mnohem více. Poklad, který najdete, nemusí mít podobu »materiální«, může mít podobu duchovní, pro potěchu mysli či jen tak, pro radost.

Na Velký pátek se leckde držel půst. V některých krajích se toto pravidlo dodržovalo velmi striktně. Někde, jak vzpomínají babičky, se připravovalo jediné jídlo dne, zpravidla jím bývala sytá hustá polévka z toho, co dům dal. Například z kysaného zelí, špenátu, brambor, fazolí, hrachu a kořenové zeleniny. Což je dobré, a zdravé, věřte mi! 

A dnes, 16. dubna, je Bílá sobota. Měli byste plést pomlázku, barvit vajíčka, a začít s pečením mazanců a beránků. To už však jistě máte za sebou. Věřící by podle babiček měli rozjímat. Blíží se Velikonoční noc a s ní údajné Kristovo vzkříšení. Bílá sobota byla posledním dnem půstu. »Vrátily« se zvony z Říma a zvoněním zvaly věřící k noční bohoslužbě. Jejich zvonění má prý kouzelnou moc. Když při něm hospodyně zametla dům, po celý rok se v něm nedrželi švábi a jiná »havěť«. Pokud se při něm člověk umyl v pramenité vodě, byl celý rok zdráv. V zahradě se třáslo ovocnými stromy, aby se probudily, byla na ně stříkána voda, což jim mělo dodat celoroční sílu. Zajímavé propojení pohanské mystiky s křesťanskou vírou.

Konaly se i slavnosti ohně. Ano, tradiční pohanská »klasika«. Každý rok z jara, první sobotu po jarní rovnodennosti měli lidé ve zvyku setkávat se mimo své osady, sbírali dřevo, pokládali je v blízkosti významného dubu či jiného stromu, a zapalovali je. Stáli okolo ohně, klekali a prosili Sunnu, bohyni soumraku, o návrat vytoužených jarních dní.

Katolická církev ji »šikovně« převzala pod svoji ochrannou ruku v podobě vysoké velikonoční svíce, označovaná též jako paškál, která symbolizuje vzkříšení Krista. Zapaluje se v noci, od ohně v blízkosti kostela. Hlavním pokrmem v tento den bývala velikonoční nádivka (říká se jí všelijak – hlavička, velikonoční buchta, sekanice, sekanina, nebo velikonoční svítek). Na stole nesměl chybět mazanec. V domácnosti hospodyně nechávaly vyhasnout oheň, aby mohl vzplanout nový, očistný a ochranný.

A ještě zítřejší Velikonoční neděle, Boží hod velikonoční, 17. dubna, oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V tento den se tradičně pekly a následně nechávaly posvětit pokrmy spojené se svátky jara. 

Velikonoční nedělí svátky Velikonoc vrcholí. V časech našich babiček a prababiček se v každém stavení slavnostně prostřel stůl, z kuchyně bylo cítit lahodné vůně. Na stole nesměl chybět beránek (ať z masa nebo z těsta). Babičky se snažily, aby kromě relativně snadno dostupného drůbežího či králičího masa bylo na stole i maso kůzlečí.

V časech dávných otec oloupal vařené vejce a rozdělil ho na tolik dílů, kolik bylo u stolu osob. Každý ze stolovníků svůj kousek vejce snědl, což symbolizovalo bezpečný návrat domů v případě, kdyby snad někdo z rodiny zabloudil. Stačilo si vzpomenout na to, s kým kousek vajíčka snědl a našel cestu domů. V některých místech věnoval hospodář kus mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Nelze přehlédnout, že nedělní »zábava« začínala již při východu slunce. Pokud se slunce objevilo na bezmračném nebi, věštilo to dobrou úrodu a pěkné léto.

Velikonoční (též červené) pondělí (letos 18. dubna) je dnem lidových oslav a hodování, svátkem jara, znovu se probouzející přírody, nadějí na dobrý rok, dobrou úrodu, zdravý a šťastný život. Poslední den Velikonoc, který je spojený především s oslavami, koledováním a pomlázkou. O Velikonočním pondělí převažovaly v kuchyni pokrmy z vajec. Samozřejmě. Vždyť vajíčko je velikonoční symbol a považuje se za symbol nového života a znovuzrození. Dělala se vejce plněná, smažená, dávala se do omáček, salátů, k masu, a pokud se pekla další várka velikonoční nádivky, vejce v ní nesměla chybět. Oblíbené byly i různé vaječné pomazánky. Muži a chlapci vyrazili vyšlehat ženy, aby »neuschly«. Proč jen ženy byly vystaveny těmto ne vždy zcela příjemným »radostem« netuším. Ale věřte nevěřte, dodnes se na ně těší a mají z nich na Velikonoce radost…

Jaro je tady! Lidový obyčej vynášení smrtky, tedy zimy ze vsi, je veskrze nekřesťanský. Smrtná neděle, letos byla 3.dubna, je ve slovanské mytologii spojena s Morénou (Moranou) bohyní zimy, noci a smrti. Konečný odchod zimního období se oslavuje jejím utopením, aby spolu s ní ve vlnách zmizela zima, nemoci a nečisté síly. Vynášení smrtky bylo hlavním motivem jarních slavností. Lidé se přitom smrti vysmívají, že už jim nemůže škodit, protože byla z jejich kraje nadobro vyhnána…

Tento lidový zvyk byl zakazován, rozhodně neměl a nemá přízeň církve, a to již od 14. století. Někde vynášení smrtky nechávali a nechávají k nelibosti církve až na poslední postní neděli, kterou je již zmíněnákvětná (též pašijová) neděle.

A jsou tu i Velikonoce! Slavnost Zmrtvýchvstání Páně (též Velikonoční neděle nebo Boží hod velikonoční), největší slavnost křesťanského církevního roku, při níž se slaví Kristovo zmrtvýchvstání a vítězství nad smrtí, symbolicky pak vykoupení celého lidstva.

Neděli předchází Velikonoční vigilie, bohoslužba noci z Bílé soboty na neděli, v níž byl údajně Ježíš vzkříšen. Velikonoční období končí (podle církve) až na tzv. letnice (letos až 5.června). Letnice se slaví padesátý den po Velikonocích. Jsou vyvrcholením, naplněním Velikonoc.

Velikonoce i letnice mají prapůvod v pohanských oslavách přírody. Velikonoce byly původně svátky jara, letnice oslavou začátku sklizně.

Ano, babičky byly a jsou moudré, věděly a vědí leccos z toho, co jsme již dávno zapomněli.

(jan)

FOTO – archiv