Lidé mívají nejrůznější koníčky, mnohdy lámající rekordy. Své by o tom mohl vyprávět, a koneckonců i vypráví, jak záhy zjistíte, Miroslav Marek, prezident pelhřimovské agentury Dobrý den, která české rekordy spravuje se vším všudy. Pojďme se tedy vydat za koníčky, jež jsou opravdovými koňmi…
Rekordy, které schraňujete a zapisujete, jsou do značné míry i vaším koníčkem. Souhlasíte?
Souhlasím. Je fajn a štěstí, když člověk může dělat to, co ho baví, byť by jiný způsob obživy byl nejspíš mnohem jednodušší.
Jak a proč to vlastně celé začalo?
To, že existuje Agentura Dobrý den Pelhřimov – že je správcem České databanky rekordů, provozovatelem Muzea rekordů a kuriozit, autorem a vydavatelem České knihy rekordů a Czech Book of Records, pořadatelem festivalu Pelhřimov – město rekordů a strůjcem mnoha nápadů a námětů směřujících do rekordmanských tabulek – má počátek na konci 80. let minulého století. V roce 1986 jsem založil klub středoškoláků Dobrý den, který dělal zprvu zábavu sám pro sebe, později začal připravovat své členy na práci vedoucích letních táborů, zájmových kroužků či jako organizátory čehokoliv. Převládala legrace, recese, ale i snaha zažít dobrodružství a dokázat sami sobě, že člověk vydrží třikrát víc, než si myslí, a sedmkrát víc, než si myslí jeho maminka. Někteří členové klubu jsou dodnes našimi spolupracovníky. Souběžně jsme s pár nadšenci včetně Luboše Rafaje (dnes obchodní ředitel agentury) připravovali každý měsíc oblíbené klubové večery pod názvem Houpačka. Už tam se leccos začalo splétat do sebe. No a v září 1990 jsme v Pelhřimově vytvořili první světový rekord: 12 členů klubu Dobrý den za pomoci rozsáhlého doprovodného štábu klubu zdolal cestou necestou dvanáctikilometrovou vzdálenost z Křemešníka do Pelhřimova kotrmelcovým způsobem pohybu. Říkáme tomu »ruské kolo«. Řetězec lidí se během osmi hodin ani jednou nerozpojil, bylo vykonáno 10 684 kotrmelců a 12 zúčastněných přišlo v průběhu pokusu průměrně o 5 kg své váhy. Na základě tohoto výkonu byl klub Dobrý den pozván na festival rekordů do belgického Pepinsteru v roce 1991. V témže roce proběhl v Pelhřimově první – zprvu velmi komorní festival Pelhřimov -město rekordů a v roce 1994 otevřel klub Dobrý den po dvouletém úsilí o získání prostorů Muzeum rekordů a kuriozit. V roce 1995 započala nekonečná práce na České databance rekordů. Na dosud amatérské sdružení začal velmi intenzivně působit tlak všech »rekorduchtivých«, který způsobuje nutnost rozhodnout: buď se stáhnout, nebo opustit svá jistá zaměstnání a zkusit se profesionalizovat. Výsledek? Vznikla Agentura Dobrý den Pelhřimov. Založili jsme obor, kterým se tady nikdy nikdo neživil. Zprvu amatérské nadšení bylo postupem času přetaveno v uznávanou instituci, která má svůj malinký podíl třeba i na prezentaci ČR na Světové výstavě EXPO 2020 v Dubaji.
Česká databanka rekordů, obsahující tisíce a tisíce údajů mapujících ty, kteří jsou JEDNIČKAMI ve svých oborech, dala vzniknout již osmi publikacím pod názvem Česká kniha rekordů. To vše je i zásluhou vstřícného přístupu pelhřimovské radnice, která naše aktivity pravidelně podporuje.
V naší příloze se hodně ptáme na kutilské dovednosti. Který kutilský rekordní zápis vám připadá nejvíce úctyhodný?
Vybírat NEJ… ze všech těch NEJ…, která jsou v České knize rekordů zapsaná v kapitole Zručnost (nebo například Dřevo), to je hodně těžké. Tomáš Korda slepil ze sirek kytary či mandolíny, na které lze plnohodnotně hrát, v našem muzeu rekordů od něj máme i funkční housle (celkem 90 unikátů z více než 820 tisíc sirek a zápalkových hlaviček), Jiří Halouzka z Jiříkova vyřezal několik stovek soch v životní velikosti (mezi nimi i 72 andělů, které řezbář vyřezal z dubového a lipového dřeva, a to výhradně motorovou pilou a vždy z jediného kusu dřeva). A viděli jste třeba motorku vysokou jako láhev od piva, která by jela padesátikilometrovou rychlostí, nebo jízdní kolo kompletně vytvořené ze dřeva? V Pelhřimově vystavujeme i obrazy namalované loutkou, sošky vyřezané ze špejlí nebo krásné výjevy s desítkami postaviček vytvořených z pivních uzávěrů (čemuž ovšem nikdo nechce moc věřit). Zatočit si můžete i dvoumetrovým krasohledem.
A který zápis – napříč celou Českou knihou rekordů – pokládáte za nekurióznější?
Jan Jiří Rathsam namaloval pro naši expozici Zlaté české ručičky zcela ojedinělé dílo. Jde o Muchovu slovanskou epopej, která je ovšem 222krát zmenšená. Vrcholná malířská práce, na které oproti gigantickým plátnům Alfonse Muchy nic nechybí. Najdete tam přes 500 postav, z nichž většina se šířkou vejde do milimetru.
Který z rekordmanů vám přišel nejvšestrannější?
Chtělo by se říci, že by to mohl být Jaroslav Bohdal, který dokázal v čase 12.19.58 h uskutečnit nevídaný kulturně-sportovní čtyřboj, jenž zahájil interpretací svých skladeb pro housle (31.15 min). Následně za 5.48.43 h uběhl 60 409 m (193 venkovních okruhů o délce 313 m), absolvoval výdrž v planku – čistý čas strávený v pozici na napnutých pažích činil 1:35:11 h. A na závěr provedl 1255 shybů na hrazdě v čase 2.58.24 h.
Ale nakonec si říkám, že titul »nejvšestrannější rekordman« by měl obdržet pan Jiří Suchý, kterého jsme loni uvedli do Rekordmanské síně slávy. Vždyť on už 62 let je autorem, ředitelem, hercem, zpěvákem, skladatelem, výtvarníkem, textařem a režisérem stále téhož autorského divadla!
Kolem vás se to rovněž hemží řadou sběratelů. Která rekordní sbírka vám přišla vskutku ojedinělá, jedinečná?
Srovnáváme nesrovnatelné. Jsou lidé, kteří sbírají kamna! Ale například paní Zdeňka Markovičová z Vyškova vlastní sbírku 280 slabikářů ze 47 zemí všech pěti kontinentů. Nejstarší exemplář je z roku 1865, nejcennější pochází z Japonska a kuriozitou je slabikář z Austrálie, ale také slabikář z 2. světové války – v hlavní roli Adolf Hitler.
A který z rekordmanů vám nejvíce přirostl k srdci, že jste se stali přáteli?
Rychlokarikaturista Lubomír Vaněk. On dokázal na festivalu Pelhřimov – město rekordů za tři hodiny vypodobnit 382 návštěvníků této akce. To je 21 vteřin na jeden portrét. Pro naše Muzeum rekordů a kuriozit vytvořil miniaturní sochu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka o rozměrech 9×9 mm, která byla po zapsání do České knihy rekordů slavnostně instalována na Masarykově náměstí v Pelhřimově, kde je k vidění doteď. S Lubošem jsme postupem času byli na řadě akcí, projeli kus světa a zažili spoustu legrace. Kamarádíme se už přes čtvrtstoletí.
Poprosil bych o nějakou specifickou historku z vašich akcí. Určitě jich je celá řada. Ale kterou byste vyprávěl v televizi, kdybyste byl v nějaké vtipné talk show?
Svého času po nás jakési Obchodní centrum chtělo, abychom u nich vystavili naši největší čajovou konvičku na světě – ona je z nerezové oceli, váží skoro metrák a i s podstavcem má na výšku kolem dvou metrů. Volal jsem tedy jistému dopravci a chtěl objednat Avii. Pán řekl, že má různě velká vozidla, ať mu tedy povím, co povezeme, a podle toho, že vybere náklaďák. Řekl jsem tedy popravdě, že nepovezeme nic než konvičku na čaj. Než jsem ale stačil vysvětlit okolnosti, dispečer mě poslal do pr…. a ať si prý ten svůj »dobrej den« dělám z někoho jinýho. A prásknul telefonem. Podobně jsme celníkům, když nám přišel balík z Francie, nemohli vysvětlit, že v té obrovské kartónové krabici je jen jedno jediné tričko (má na délku šest metrů – český rekord!). Nemohli pochopit, že když deklarujeme tričko, tak že jich tam nejsou stovky. Chtěli, abychom zaplatili clo – tehdy běžná záležitost – protože to přece musí být na kšeft. Takže jsme museli jet do Prahy na celnici a tam procedurálně balík otevřít a roztáhnout to obrovské rekordní triko přes celou služebnu (a pak bez proclení si ho odvézt domů). A víte, co řekl jeden z těch celníků? »Vždyť oni jsou z toho Pelhřimova! To nás to mohlo napadnout.«
Kdyby náš rozhovor četl nějaký zájemce, který by rovněž chtěl svoji dovednost zaregistrovat, jak má pak postupovat?
Nejdůležitější je předem se kontaktovat. Nejlépe přes www.dobryden.cz a v nezávazném formuláři stručně popsat svůj záměr. Nebo to jde i emailem (agentura@dobryden.cz) či telefonicky. A pak už se vše rozjede…
Sám jste rovněž součástí rekordních zápisů. Mohl byste čtenářům prozradit více?
Jsem držitelem letitého českého rekordu v hodu kartou do dálky – 31,11 metru.
Jaké další koníčky máte vy osobně?
Rád fotím, neuměle, jen tak podle sebe, ale dokonce jsem měl i pár výstav. Hraju ping-pong, pořádám s přáteli letní dětské tábory (letos to bude můj už 45. rok – nepřetržitě), zajímají mě lidové zvyky a obyčeje a vše o starých časech – mám na toto téma už asi 15 let pořad na Českém rozhlase Vysočina. Cestování, sport. No a vnučky! To je radost…
Mohl byste na závěr pozvat čtenáře na jakoukoli z akcí, jež letos pořádáte, nebo k účasti na jakémkoli projektu?
První pozvánka je každodenní. Doporučuji načerpat inspiraci: Muzeum rekordů a kuriozit je v Pelhřimově otevřeno každý den (a při běžné prohlídce nepotřebujete nic jiného, než respirátor). Ovšem, v sobotu 11. června proběhne na pelhřimovském náměstí tradiční festival Pelhřimov – město rekordů. Vstup je zdarma a od oběda až do pozdního večera se dají očekávat desítky rekordních pokusů. A pro přátele dobré muziky máme také dobrou pecku v podobě legendární kapely Stromboli.
Petr KOJZAR
FOTO – archiv Miroslava MARKA
