Každá země se může pochlubit několika místními kulinářskými specialitami, které stojí minimálně za ochutnání. Vybrali jsme pro vás 10 tradičních jídel, jež patří k těm nejvyhlášenějším v deseti různých státech. Ovšem pozor! Některá jsou jen pro silné nátury!
Keftedes (Řecko)
Masové kuličky keftedes patří mezi starobylá jídla. Připravovaly se zásadně z mletého hovězího masa, ale časem do nich kuchařky začaly přidávat také vepřové. Zjistily, že bývají poté o něco šťavnatější, ovšem někde jsou kuchtíci stále věrni »klasice«. Výhodou je nenáročná příprava, navíc je milují děti, zejména v kombinaci s rajskou omáčkou a z Itálie »importovanými« špagetami. Původně se keftedes podávaly s brambory nebo kaší.
Fanesca (Ekvádor)
Vyhlášená ekvádorská polévka se vaří pouze v průběhu tzv. Svatého týdne, který předchází Velikonocům. Příprava začíná obvykle už předchozí večer, je složitá i náročná na čas. Základem je sušená treska, představuje Krista. Nezbytné je mléko, fanesca obsahuje i dýni, tykev, různé druhy fazolí, vlčí bob, hrách, rýži, cibuli, kmín, česnek, arašídy, kukuřici, smetanu i sýr. Podává se na horkém talíři, aby nevystydla.
Mamaliga (Rumunsko)
Mamaliga je rumunský národní pokrm, po němž se někteří mohou doslova utlouct, zatímco jiným se při pohledu na něj dělá poněkud nevolno. Jedná se o kukuřičnou kaši podobnou italské polentě a balkánskému kačamaku. Původně šlo o jídlo chudých rolníků, které často nahrazovalo chleba. Nejlépe chutná domácí mamaliga podávaná s brynzou a kysanou smetanou. Další možností je rozmačkat kaši do mísy s horkým mlékem. Receptů jsou však spousty, pokrm se konzumuje jako příloha i jako hlavní jídlo.
Frittata (Itálie)
Jestliže zavítáte do slunné Itálie, v jídelním lístku řady tamějších restaurací najdete pojem frittata. Jedná se o vaječnou omeletu plnou zeleniny a sýra. Nutno podotknout, že vajíčka musejí být čerstvá, maximálně týden stará. Zkušené kuchařky vědí, že není třeba je důkladně vyšlehávat a že nejsou na škodu ani kousky žloutku. Dobrá frittata se pozná podle toho, že je propečená i ve svém středu. Podává se teplá i studená. Někdo k ní s oblibou zakusuje pečivo, nejlépe však chutná samostatně.
Vídeňský řízek (Rakousko)
Wiener Schnitzel je v gastronomii pojmem. U rakouských sousedů takovým, že je zákonem chráněný název, příprava i skutečnost, že smí být připraven jen ze speciálně naříznuté části telecí kýty neboli ořechu. Kdyby ho restauratér zkusil udělat z – třeba i kvalitního – vepřového, čekala by ho nejen pokuta, ale i ztráta pověsti a odliv hostů. Kouzlo pokrmu netkví jen v tom, v čem je maso obaleno, ale i v úpravě. Každý, kdo si ho v Rakousku dal, ví, že se s bídou vejde na normální talíř a příloha musí být zvlášť.
Colcannon (Irsko)
Tradiční irský pokrm colcannon působí svěže a pozitivně. Aby ne, když kromě brambor obsahuje i kapustu, jarní cibulku, pórek a pažitku. Dále se do této speciality přidává mléko a máslo. Existuje však spousta regionálních variant. Kapustu často nahrazují hlávkovým zelím, jarní cibulku zase klasickou cibulí. Někde se colcannon servíruje rovněž s vařenou šunkou nebo irskou slaninou. Podle staré irské tradice by na jídelním stole neměl chybět během Halloweenu.
Hutspot (Nizozemsko)
Vše začalo ve městě Leiden. Během tzv. osmdesátileté války (1568–1648) zde probíhaly boje za nezávislost proti španělské nadvládě, a to za aktivní vojenské pomoci Anglie a Francie. Blokádu Španěly ukončila armáda Viléma I. Oranžského dne 3. října 1574. Vítězství nad útočníky oslavili leidenští občané značným množstvím bílého chleba, sleďů a klobás. Pro tuto příležitost poprvé v životě připravili do oranžova zbarvenou bramborovou kaši – hutspot. Tehdy ji kuchaři obarvili pomocí pomerančů. Od 17. století se barví mrkví a používá se jako příloha k masu.
Gazpacho (Španělsko)
Tato zeleninová polévka z Andalusie je servírována za studena – nejlépe vychlazená. Pro přípravu »české verze« potřebujeme půl kila rajčat, 150 ml olivového oleje, 1 cibuli, 150 gramů bílého chleba, 1 zelenou papriku, 3 stroužky česneku, 1 salátovou okurku, červený vinný ocet, mletý bílý pepř, mořskou sůl, tmavý třtinový cukr a bylinky na ozdobení. Zeleninu nakrájíme na kousky a vložíme do velké nádoby. Přidáme rozmočený chléb, prolisovaný česnek, cibuli, sůl, pepř a trochu cukru. Zalijeme olejem a nahrubo rozmixujeme ponorným mixérem. Poté dochutíme octem a mixujeme dohladka.
Žabí stehýnka (Francie)
Žabí stehýnka rozdělují strávníky obvykle na dvě kategorie – první je považuje za delikatesu, druhá za nepoživatelný pokrm. Jsou historicky svázána s Francouzi, kterým proto jiné národy (hlavně věční rivalové Angličané) hanlivě říkají žabožrouti. I když je fakt, že žabím stehýnkům, patřícím hlavně do gastronomie galského kohouta, dodnes uznávané za nejlepší na světě, propadli také jinde – v Číně, Vietnamu, Indonésii, Thajsku, ale i v části Itálie, Portugalska či Španělska.
Chicons au gratin (Belgie)
Jedná se o jedno z nejznámějších belgických jídel, konkrétně o čekanku v šunkovém kabátku, gratinovanou v bešamelové omáčce se sýrem. Pokrm se vyrábí z čekanky bílé (witloof), která má nasládle hořkou chuť a bíložluté listy. Pěstuje se za naprosté absence světla, aby se zabránilo jejímu zezelenání. Prodejci ji obvykle balí do tmavomodrého papíru, aby ji chránili před světlem a zachovali tím její bledou barvu a jemnou chuť. Čím je čekanka světlejší, tím méně je hořká. Zejména muže potěší skutečnost, že v Belgii pokrm chicons au gratin alias gratinovanou čekanku obvykle zapíjejí pivem…
Stránku připravila Marcela ŠPIČKOVÁ
FOTO – wikipedia.org/archiv
