V minulém volebním období zastávala funkci předsedkyně rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny, tudíž jí na koníčky příliš času nezbývalo. Ani nyní se pracovně nenudí, přesto přiznává, že konečně našla prostor pro některé činnosti, jež má ráda. Miloslava Vostrá rozdělila svá hobby hlavně do třech »škatulek«…
Naše nová příloha se jmenuje Hobby. Takže první otázka je nasnadě: Co je největší hobby Miloslavy Vostré?
Miloslava Vostrá má několik koníčků. První, ke kterému jsem se teď vrátila – a moc se mi líbí, že na to mám teď dost času – je čtení knížek. A druhým je vaření. Sbírám recepty všude, kde je vidím. Mám je napsané různě na lístečkách a neměla jsem nikdy čas je utřídit a přepsat, takže na to se chystám teď. No a třetí koníček je úplně jasný – to jsou moji domácí mazlíčci a samozřejmě rodina. Ta vede!
Tak začněme oněmi mazlíčky. Kolik jich máte?
Mazlíčků chováme relativně hodně, tedy na náš malý baráček. Máme, já jim říkám psí důchodce – dva velké psy, což jsou kříženci border kolie a slovenského čuvače. Jednomu bude 12 let a druhému deset. A pak jsme si před více než sedmi lety vzali z útulku čivavu Tamarku, takže v tuto chvíli se její věk odhaduje už taky na nějakých 11 let. Má různé zdravotní handicapy, nicméně je to rodinný miláček. Pak chováme kocourka Matýska, kterému je sedm let. Toho zachránili starší manželé z Kutné Hory a dcera si pro něj dojela. A kromě něj máme ještě kočičku Lízinku, taky zachráněnou. Je nejmladší, bude jí zhruba rok a půl. Tenkrát někdo vyhodil koťátka u Davle, jedna paní se jich ujala a my jsme si vzali jednu kočičku…
To je poměrně slušný zvěřinec…
A to nesmím zapomenout zmínit, že máme taky dvě slepičky a jednoho kohouta.
A jak spolu všichni chlupáči vycházejí?
Chlupáči spolu vycházejí tak jako psi. Když jsme si přivezli Beníka, pejsek, který je o dva roky starší, se o něj staral. Ale jsou to dva psi, tak si občas vyměňují názory, kdo má větší autoritu. Znáte přece rčení, že se perou jako dva psi. Tak přesně takhle to je u nás. Ti, kteří to neznají, jsou vyvedení z rovnováhy, nicméně pejskové, i když mají dvě boudy vedle sebe, tak když je bouřka, klidně si zalezou do jedné. Vycházejí velice dobře, s Tamarkou samozřejmě také, a dokonce ani kočky jim nevadí. Jsme prostě taková pospolitá rodina, kde i zvířátka spolu, obrazně řečeno, táhnou za jeden provaz.
Zmínila jste i knihy. Co tedy nejraději čtete? Případně co čtete právě teď?
To je dobrá otázka. Preferuji detektivky, hlavně severské, ale i české. Mám ráda i romantické knížky, to je taková pohádka pro dospělé. A právě teď jsem si koupila knihu od spisovatele Vlastimila Vondrušky, který píše historické detektivky, a na tu se moc těším. Historický žánr je mi také blízký, dokážu si u něj odpočinout. Mám některá díla i jako audioknihy. A také jsem měla konečně čas zhlédnout na Netflixu seriál Koruna, který se mi velmi líbil, a jsem ráda, že jsem stihla vidět všechny čtyři série.
A sledujete i takové klasické detektivky, jako jsou případy Hercula Poirota, Sherlocka Holmese nebo Vraždy v Midsomeru?
Samozřejmě. Třeba Vraždy v Midsomeru jsem viděla mnohokrát a vždycky tam objevím něco nového, co jsem předtím neviděla. Co se týče Sherlocka Holmese, mám i velké knihy v kůži vázané, které jsem dostala od rodiny. A Hercule Poirot? To je můj oblíbenec. V televizi se to točí pořád dokola, ale je pravda, že je dobré si tyto příběhy i přečíst, protože já ráda čtu a v televizi to spíš sleduju jako doprovodný program – třeba při žehlení.
A co to vaření? Říkala jste, že je to váš koníček, že sbíráte recepty. Nicméně, stane se vám, že se vám nějaké jídlo nepovede?
No, stane se. Třeba když si já myslím, že se povedlo, ale rodina ho odmítá jíst. Například před pár dny jsem objevila jednoduchý recept na vepřové výpečky, kdy se tam místo zelí dává červená řepa. Dělá se to všechno v jednom hrnci, tak jsem zajásala, že je to jednoduché vaření, navíc se tam přidávají brusinky, takže jde o samé dobroty. Jenže když jsem to dala na talíř, tak na to rodina koukala a ptala se: »To je červená řepa?« Hrdě jsem prohlásila, že ano, a výsledek byl, že z toho vyzobali to maso a brambory a řekli, že červenou řepu jedí jedině nakládanou, ale rozhodně ne vařenou. Mně to tedy chutnalo, ale byla jsem jediná. Takže ano, stane se, že rodina nezaplesá, když matka zase něco zkusí.
A co je naopak oblíbený recept vašich blízkých?
Nevím, jestli jde o oblíbený recept, ale u nás je to poměrně vzácné, takže vždycky, když tohle jídlo udělám, uslyším »jéé – bramborové placky«. Ano, klasické bramborové placky! Dělám je nasucho, potřu máslem – a k tomu bílé kafe. Můžu vám říct, že za to sklidím největší ocenění rodiny. Jinak je ale těch oblíbených jídel celá řada, jen ty placky zkrátka nedělám často, protože vařím tak, že mi málokdy zbude tolik vařených brambor, abych je použila, a vařit brambory extra jenom pro placky se mi nechce. Takže je to u nás jídlo vzácné v tom smyslu, že tedy maminka si řekne: dobře, zbyly brambory, tak já vám ty placky udělám. Jsme prostě skromná rodina.
Teď máte nepochybně více času, než když jste byla předsedkyní rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny nebo místopředsedkyní strany. Ale jak tomu bylo tehdy? To jste asi příliš nevařila, nebo mně opravíte…?
Vaření a pečení šlo samozřejmě stranou, maximálně jsem se k němu dostala o víkendu. Ale to jsem v sobotu dělala velký týdenní nákup, takže jsem k vaření využívala spíš neděli. V týdnu to opravdu nebyla žádná kulinářská sláva, šlo o velmi rychlé recepty, když už jsem tedy večer přijela. Třeba kuskus s kuřecím masem, rizoto nebo podobné rychlovky. Myslela jsem si, že teď toho času bude více, ale není to úplně tak, jak jsem si představovala. Ovšem je pravda, že i v týdnu se dostávám ke klasickému vaření. Takže vždycky vzpomínám, které jídlo jsme dlouho neměli, a to se snažím udělat. V sobotu a v neděli určitě vařím. To pozvu i dceru na oběd a ještě jí nabalím spoustu toho s sebou, protože jako správná česká máma neumím odhadnout množství jídla (úsměv). Jen pečení jde trochu stranou, což je dáno i tím, že nedávno byly Vánoce a nějaké to kilo potřebujeme shodit…
Zkoušíte také nějaké cizokrajné, například orientální recepty?
Zkouším všechno, co mě zaujme, ale hlavně vařím to, co není příliš náročné na práci, abych šetřila čas. Když nám to zachutná, pak se k tomu rádi vrátíme. Třeba vietnamské nudle. Zkoušela jsem udělat i ty domácí a docela se povedly. Také vařím thajskou kuchyni, která nám všem moc chutná – jsme docela na pálivá jídla. Přiznám se ale, že mi občas ulítnou feferonky. Jednou se stalo, že se to skoro nedalo jíst, ale jídlo se nevyhazuje, a proto jsme to dojedli. Jen nám při tom skoro tekly slzy…
Pojďme zpátky ke koníčkům. K těm patří nepochybně i sběratelství. Sbírala jste někdy něco? Nebo pořád sbíráte?
Při odpovědi na tuhle otázku se musím vrátit do věku nějakých šesti či sedmi let. Starší generace si to bude pamatovat – tehdy se prodávaly žvýkačky Donald a u nich byly přibalené obrázky. A ty obrázky jsem sbírala. Měla jsem jich asi 250, takže to byla pořádná sběratelská vášeň v dětském věku…! A když jsem byla starší, to mi mohlo být deset a více let, začala jsem sbírat pohledy. Těch jsem měla, jak se hezky česky říká, »neúrekom«, jenže pak v pubertální době při velkém úklidu tato sbírka bohužel vzala zasvé, což mě teď s odstupem doby mrzí. Jinak jsem ale moc sběratelský typ nebyla. Moje dcera sbírá turistické známky, ale pouze z míst, kam se opravdu vypravíme a kam dorazíme. Koupila jsem jí na ně velké album, a teď je sbíráme společně.
»Konkurenční« příloha v Haló novinách se jmenuje Cestujeme, a když už jsme na to narazili, nedá mi to, abych vám nepoložil otázku, kam nejraději cestujete?
Nejsem velký příznivec cestování jako takového, ale kratší výlety po Čechách si určitě děláme. Musím se přiznat, že existuje jeden tematický pořad České televize, kterému nebudu dělat reklamu, ale když ho občas, právě u nedělního vaření poslouchám a oni přiblíží některá místa České republiky, tak si kolikrát řeknu: »Aha, tam jsme nebyli a mohli bychom jet.« Hned si to poznamenám na kousek papírku a pak řeknu – mám tip na výlet. Spoustu míst v České republice jsem nestihla navštívit, tak ať už jsou to výlety půldenní nebo na celý den, z časového hlediska nám to vyhovuje. Co se týká zahraničí, tak mám jednu srdeční záležitost, a to je Francie. Možná je to i tím, že jsem se učila několik let francouzsky. Nejlepší kombinace pro nás je – batoh na záda a projít si to, co chceme vidět, ale také si mezitím odpočinout a nabrat sil. Takže když už do ciziny, nemusí to být týden ležení na pláži, spíš naopak. Nás zajímá, abychom něco viděli a také něco snědli.
No vidíte, a jsme zase zpátky u jídla…
Ano, to je pravda. Víte, my máme vždycky seznam typických jídel, která nesmíme v dané zemi vynechat. Ne vždy nám chutnají, ale ochutnat je prostě musíme!
Petr KOJZAR
FOTO – archiv
