Václav Ziegler je docentem obecné geologie, přírodě a jejím krásám je věrný celý svůj život. Dlouhé roky například pracoval v Muzeu Českého ráje v Turnově, byl prvním profesionálním pracovníkem CHKO Český ráj a předsedou správní rady Geoparku UNESCO Český ráj. Nakladatelství Futura vydalo tři jeho knihy – Krásy i naděje české přírody, Vidím město zelené a Česká divočina. Čtenáři Haló novin jej znají velmi dobře z pondělní přílohy Pří-Vě-Tek. V tomto rozhovoru však neprokazuje jen své odborné znalosti, ale nechává proniknout ctěného čtenáře i do své duše…
Jste docentem přes geologii, znalcem a popularizátorem přírody. Měl jste přírodní krásy v lásce už jako dítě?
Víte, pane redaktore, já jsem kluk z malého města a bydleli jsme na jeho okraji. Narodil jsem se prý za hloubkařského náletu koncem roku 1944. Inu, ještě válečné dítě. Za naší zahradou se rozkládalo tzv. Čápovo pole. Když přišla sklizeň, chodili jsme tam pomáhat stavět panáky z obilí, či vybírat brambory, shazovat řepu, nu aby bylo co jíst, jak říkali moji rodiče. Kus dál tekl mlýnský náhon, my říkali »Struha« a vedle něho byla Benešova louka, Benešovka, která byla pod úrovní hladiny vody v náhonu, takže byla stále pod vodou, stejně jako pod vodou byly i figury u železniční trati z Prahy na Pardubice, a ještě o něco dále tekla řeka Výrovka. U Struhy měl zahradnictví pan »Bulhar« a pěstoval tam nádhernou a chutnou zeleninu (jako kluci jsme mu chodili na okurky, mrkev, kedlubny i zelí a v zimě jsme se u něj sušili u kamínek, když se pod námi prolomil led a my se nedobrovolně vykoupali v té Benešovce, kam jsme chodili hrát hokej, a on nám vařil čaj, nezřídka s rumem, abychom nenastydli. Také na naší zahradě byla spousta zeleně, polovinu jí zabíral tzv. lesík, kde rostly lípy, břízy, jasany i javory, kaštany (správně jírovce maďaly) i keře pámelníku a štědřence odvislého a zeď pokrývalo tzv. psí víno. Všude byla spousta hmyzu i jiné bezobratlé »havěti«, na poli jsme chytali křečky a myši (v tom jsem vynikal) a doma jsem měl řadu sklenic, původně určených na povidla a marmelády, ve kterých bývaly žáby, potápníci, znakoplavky, cvrčci, kobylky i sarančata, brouci, a to všechno jsem pozoroval. Na počátku padesátých let začal můj strýček, bratranec maminky, si stavět domek, a já se šmrdolil ve výkopech a sbíral barevné i nebarevné kamínky, myl jsem je a byl okouzlen jejich krásou. A také jsem četl! Hodně jsem četl. Napřed knížky, co byly doma – o svatojánských broučcích od Karafiáta, o včeličkách v království pod lipou, Ferdu Mravence i o lékárně u Modrého zvonku. Tatínek, vida můj zájem o přírodu, sháněl mi knížky. Tehdy nebyla moc doba, aby knížky o přírodě vycházely, ale koupil mi Lesní noviny a také knížku Mladým přátelům přírody. Z nich jsem hodně čerpal. Pak jednou jsem dostal pod stromeček knihu Naše zoo, ve které byl i úvod o vývoji tvorstva. Učarovalo mne to. A tatínek mi ještě stačil koupit Augustovy Divy prasvěta a Hlubinami pravěku i Obručevovu knížku Plutonie. Krátce na to však zemřel. Od šesté třídy jsem začal jezdit do Národního muzea a do muzea v Poděbradech, kde jsem se setkal s mnohými fajn lidmi, kteří mne nasměrovali dál. Ono toho bylo tedy mnohem více, ale to bychom u toho zůstali a nic jiného byste se ode mne nedozvěděl.
Proč u vás později zvítězila, dá-li se toto slovo s ohledem na váš široký biologický záběr, geologie?
Jednoduché! Chtěl jsem být paleontologem, a být paleontologem je dobré být zoologem i geologem v jedné osobě. Proto ta široká znalost biologie a ekologie, ale i geologie a věd příbuzných. Jeden si dovede svým způsobem představit, na základě nálezů zkamenělin, hornin a nerostů i prostředí, ve kterém ta či ona zkamenělina, pozůstatek dávné rostliny či živočicha, žila. A to je pro paleontologické studium hodně důležité. A jsem také dost zvědavý tvor, abych se zajímal i ostatní věci a děje, které jsou okolo mne. A geologie? To je krásný obor – jak se zpívá v geologické hymně »…po světě se touláme a do kamenů šťouráme, plašíme zvěř v houštinách a dávky po všech dědinách…« Řekněte, není to krásné? A také jsem na čas působil i v ochraně přírody, a tam musí jeden znát souvislosti, aby pochopil, nejen co je krásné, ale také, co je původní a za ochranu stojící. A naše příroda je krásná jako celek! A já dodávám, i s těmi kameny!
Jaký nejcennější mineralogický úlovek si hýčkáte doma nebo na chalupě?
Záleží na tom, z jakého hlediska na cenu takového nálezu člověk nazírá. Pro mne je nejcennější kousek jaspisu, který jsem nalezl na svahu vrchu Levína, na poli nad Levínskou Olešnicí u Nové Paky v roce 1963. Svým způsobem mě nasměroval ke sběru i ke studiu achátů, jaspisů a dalších drahých kamenů z Podkrkonoší. Můj otcovský přítel mě ty kameny naučil řezat a brousit, a i tento nález, o kterém se zmiňuji, jsem si sám vybrousil a vyleštil. Našel jsem i kousek zlata na starých haldách dolu v Roudném u Blaníka a celou řadu vzácných nerostů, které zůstaly v muzeích, kde jsem pracoval, nebo kterým jsem je věnoval. Pro mne je i cenný nález velmi neúplného trilobita rodu Paradoxides, který jsem našel v roce 1957 u Jinců. Také to byl první trilobit, byť neúplný, kterého jsem našel. Také ten schovávám doma. To jsou předměty, které ze všech svých sběrů považuji za nejcennější. Víte, soudruhu redaktore, já se bál mít dobrodružnou povahu, protože se znám, že bych jí propadl, a skončil jako jeden z mých knižních hrdinů Čeněk Paclt. Měl a má velmi rád svou rodinu, děti, vnuky i nejčerstvěji mou malou pravnučku. Těžko by se mi s nimi loučilo.
Přivedl jste k lásce přírodě i své blízké, případně potomstvo?
Dvě dcery vystudovaly medicínu, přičemž z jedné je nyní právnička a z druhé paní učitelka v mateřské škole. Čili geoložky nejsou, ale přírodu mají rády! Moc! Ani vnučky a vnuci v tom nejsou pozadu. O přírodu se velmi zajímají, někteří z nich i přírodní vědy studují (např. chemii či fyziku) a co bude z těch zatím nejmladších, se ukáže, až se budou rozhodovat po střední škole, kam dál. Myslím si však, že lásku k přírodě a vlasti jsem jim všem vtiskl do srdcí.
Ale také jsem vedl kroužky mladých přírodovědců. Měl jsem tři – v Poděbradech, v Turnově a Čelákovicích a jezdil jsem přednášet a dělat exkurze i pro kroužek mladých přírodovědců do Hradce Králové. A z těchto kroužků mi vyrostlo pět profesorů vysokých škol (z toho dva geologové) a řada dalších odborníků – vědců, i těch, co jsem třeba učil brousit kameny.
Vím, že jste skvělý vypravěč. Dal byste k lepšímu nějaký pěkný příběh, vtipnou historku či ojedinělý zážitek, který jste na poutích přírodou prožil? Vím, že toho bylo hodně, ale zkuste, prosím, vybrat jeden jediný…
Máte pravdu, pane redaktore, takových veselých příhod (na ty neveselé člověk raději moc nevzpomíná) bylo hodně. Tak tedy jednu ze sbírání trilobitů a z mnou vedených exkurzí, kterých bylo také požehnaně. Nejběžnější a také největší ze skryjských hydrocephalů a zdejších trilobitů vůbec byl Hydrocephalus carens, který dorůstal až třiceticentimetrové délky. Sám jsem takového nikdy nenašel, snad jenom jeho pleury (čili »žebra«), které té délce odpovídaly. Ale byl jsem přítomen chvíli, kdy tak velký trilobití »obr« byl nalezen. Náhodou. Jak to tak bývá. Vedl jsem jakousi exkurzi a exkurzi byla přítomna mladá dáma s bílým malým psíkem. Kdo zná naleziště Luh u Skryjí, ví, že se musí lézt do dosti strmé stráně. Byl listopad a bylo vlhko a tak mladá dáma nesla psíka do stráně v náručí, aby si snad neuťapal nožičky. Ale psíku se to nelíbilo, a když už jsme byli téměř na vrcholu, dámě se vytrhl a utíkal. A ona za ním. V terénu, který tam je, se špatně utíká v botách s vysokým podpatkem. A ona to za chvilku poznala také, neboť zakopla o jakýsi plochý, viklající se kámen. Kámen se obrátil a na něm, světe div se, byl celý, opravdu celý a nefalšovaný Hydrocephalus carens. Dáma si odřela kolena, psík už zdaleka nebyl bílý, ale hnědý od zdejší půdy a urousaný, a ona si nyní v náručí držela svého trilobita, jakého jsem v životě neviděl a už asi neuvidím. Smlouvání o něj bylo marné i proto, že mne sledovaly mnohé oči a některé byly velmi ostré. A nedala a nedala. A tak mám někde uschován alespoň diapozitiv toho krásného trilobita.
Kolik času se svému koníčku, tudíž přírodě, máte možnost věnovat v nynější době?
Budu upřímný – hodně. Svůj život jsem nezměnil. I díky svým blízkým! Ono to není tak, že si řeknu, tak a teď se budu věnovat přírodě. Když čtu knížky, také v nich je leccos o přírodě. Naší i vzdálené. Když jedu autobusem, vlakem či tak, pozoruji přírodu kolem. Včera jsem třeba viděl šest bílých volavek (ne myšek! – jak mě občas podezírají přátelé) na poli před Bystřicí u Benešova. Jindy třeba takhle zahlédnu orla mořského, či čápa černého. Do čapího hnízda jsem jezdil kdysi sčítat narozená čápata. Byla »slast« šplhat po tom rozpadajícím se komínu! Jde jeden na nákup a hle, tady leze střevlík a tam třeba letí chroust! Tak se pozoruje příroda! I ve svých koníčcích se věnuji přírodě. S dětmi a vnoučaty si o ní povídám, ukazuji, ale vstřebávám i vyprávění jiných. Čili můj čas patří přírodě.
Máte ještě nějaké další koníčky?
Jistěže mám. Každý člověk by měl mít koníčka, ba co dím, koně! Hned by bylo lépe v lidských vztazích. Mám zahradu a v ní stromy, to už je sám o sebe velký koníček. Mám rád skalkové rostliny, takže mám hned dvě skalky, protože na jednu by se to nevešlo. A můj vůbec největší koníček je sbírání poštovních známek a pohledů. Svého času jsem byl dokonce členem předsednictva Československého svazu filatelistů a předsedu Klubu filatelistů ve svém rodném městečku. A že nás bylo tehdy – přes padesát! Byl jsem také předsedou Klubu filatelistů sbírajících přírodní motivy a redaktorem časopisu FAUNA-FLORA. Dnes jsem sice též členem tohoto klubu, ale už jen jako »ideologický tajemník«. Žezlo přejali mladší, a to je dobře. Kdysi jsem hodně fotografoval, takže mám asi na 40 tisíc kusů diapozitivů, o černobílých negativech ani nemluvě. Co je mi to však platné, když dnes se chtějí obrázky digitální. Tak fotografuji stále. Mám rád knížky. A nejen o přírodě, ale i o historii. O historii české i světové. Velmi mě to zajímá. Zajímá mně i činnost v geologických institucích, kde, jako koníčka dělám redaktora Geologických zpráv a píšu knížky. I verše. Také jsem byl kronikářem svého rodného města, 20 let. A jsem autor řady knih, skript a množství vědeckých a odborných článků, i článků pro noviny a časopisy. A je to let, co jsem si sám pálil slivovici, třešňovici, meruňkovici, hruškovici a další. Nyní už to neprovozuji, předpisy jsou příliš přísné a já nejsem rád jimi svázán. I tak je toho hodně, co mi naplňuje se stále zkracující čas. Ano, biologický čas v mém věku ubíhá rychle. Kdysi jsem tomu nechtěl věřit, ale nyní se o tom přesvědčuji dnes a denně.
Chováte domácí zvířata?
Mám rád kočky. Hlavně zrzavé, ale i ty ostatní. Měl jsem jich vždycky doma hodně. Kočky jsou krásné a vděčné. Chci prostě říci, že kdo dlouho okouší samoty a teskní nad promarněným životem, najde vždycky útěchu u roztomilého koťátka. A ani nemusí být samotný a nemusí promarňovat svůj život, aby tu útěchu našel.
Petr KOJZAR
FOTO – archiv Václava ZIEGLERA
