Kolik rozumu nám chybí k pacifismu?

90

Slovo pacifismus se vynořilo z pera Émile Arnauda (1864–1921), který je poprvé použil na začátku 20. století v Independance Belge. Stoupenci mírového hnutí však vyvíjeli v tu dobu své snahy o zušlechtění lidstva již 50 let. Mezi nimi zvláště důsledně hraběnka Bertha Sofia Kinská, provdaná Suttnerová (1843-1914).

Její romantický a dobrodružný život, zvláště pak její román »Die Waffen nieder!« (Složte zbraně!, příp. Odzbrojte!), přeložený do více než 30 jazyků, jí vynesl úctu a obdiv nespočetných intelektuálů; také však výsměch politicky činných velkopanských nabobů. V roce 1905 byla Bertha von Suttnerová vyznamenána Nobelovou cenou za mír. Zemřela v předvečer nadcházejícího šílenství první světové války a zůstala tak ušetřena pohledu na totální popření svých ideálů perverzí lidstva.

V adoracích a střetech jejího života se zračí vrtochy národů, které tuší, že ideál mírové práce a kultivace existuje, ale jeho naplňování se pod taktovkou bezohledných lumpů v čele vlád vždy znovu a znovu vymkne kontrole.

Zlepšily se poměry za 120 let od jejích úpěnlivých snah, nebo jsme pořád ještě ve spárech agresivních vůdců, jejichž militaristické lobby je tlačí do zničujících konfliktů?

Ještě v 19. století se pojmy jako vítězná bitva, dobyvatel, hrdina surového boje pokládaly za synonymum veškeré velikosti a slávy. Vůdci, generálové i běžný lid však postupně moudřeli a zejména po válkách, kdy se zvířecí instinkty člověka vyřádily, nastávala relaxace s poznáním svinstva v těchto pojmech. Oduševnělým lidem dovede pocit hořkosti nad násilím na druhých vydržet dlouho. Primitivové se brzy poté, co jim otrne, znovu pouští do úvah, jak se povýšit nad ostatní. Výrobci zbraní jim touhu po agresi pilně našeptávají.

Apel Johanna Blocha

Na konci 19. století vstoupili již poměrně zvučně mezi svářené velmoci pacifisté se svým apelem na odzbrojení, apelem na vytvoření nadnárodních arbitrážních institucí a respektování práv slabších na důstojnou existenci. Tyto ušlechtilé skupiny, organizace, periodika pučely ve Francii, Rakousko-Uhersku, Německu, Anglii i USA. V Rusku předložili aktivisté z řad intelektuálů a umělců carovi Mikuláši II. tyto náměty. Zejména dílo Johanna Blocha (1836-1902), který ve svém spisu »Budoucí válka, nahlížená z technického a politického hlediska« dospěl v roce 1892 k závěru, že války skončí, protože militaristická mašinérie se z ekonomických a sociálních důvodů zhroutí.

Car Mikuláš jeho dílo prostudoval a pozval si jej k audienci. Bloch jej nalezl mezi mapami a tabulkami ze svého díla, rozloženými na několika stolech. Dvě hodiny mu odpovídal na jeho podrobné otázky a poznámky. Pro dobrou věc cara získal. Po dalších diplomatických jednáních byl výsledkem Mírový manifest, který nakonec předložil ruský ministr zahraničí, hrabě Muravjov všem novinářům, akreditovaným v Petrohradě 24. 10. 1898.

Manifest nadchl všechny bojovníky za mír přesvědčením, že nyní se dostává pozornosti k mírovému úsilí i v hlavách státnických. Jeden z čelných protagonistů Bjönstjerne Björnson (1832-1910) prohlásil: »Car udělal něco velkolepého. Ať už se stane cokoli, ode dneška šumí vzduch myšlenkami na mír – dokonce i tam, kam by se včera nikdy nedostaly.«

V Manifestu se pod egidou ministra zahraničí Muravjova psalo: »Udržení všeobecného míru a možné snížení nadměrného zbrojení, jež tíží celé národy, se v současné světové situaci nabízejí jako ideál, k němuž musí směřovat snahy všech vlád. Humánní a upřímné úsilí Jeho Výsosti cara, mého vznešeného pána, se cele upíná k tomuto úkolu… zastavit neslýchané zbrojení a hledat prostředky, jak předejít neblahému vývoji, jenž ohrožuje celý svět… uspořádat konferenci, jež by se s Boží pomocí stala vhodným předznamenáním nadcházejícího století…«

Na oslavu iniciátora byla konference v Haagu zahájena v den carových narozenin, 18. května 1899. Zúčastnilo se 26 států, kromě evropských též USA, Mexiko, Čína, Japonsko a Siam. Většina na ni vyslala diplomaty, vojáky a odborníky na mezinárodní právo. Nejznámější bojovníci za mír byli aktivní v zákulisí: Stead, Bloch, Novikov, Fried a Bertha von Suttnerová.

Nechyběli ovšem frajeři, naparující se siláci, lidé nenávistných povah, kteří se potřebovali mírovému hnutí vysmát. Časopis Linzer Montagspost uvedl takovou moudrost, že Mírový manifest patří »do říše fantastických výmyslů, do oblasti bezkrevných, omšelých, neúčinných a zženštilých suttneriád… jen kosmopolitičtí snílci… chytře zahraný tah na šachovnici vpravdě úskočné slovanské politiky… medvěd v beránčím rouše«.

Krvelačnost dusit v začátcích

Bylo zřejmé, že válečnickou krvelačnost je třeba dusit již v jejích začátcích. To znamená v přehlídkách výzbroje, manévrech načepýřených generálů, kteří řinčí zbraněmi, aby se povýšili nad své soky. »Pompu korun a tiár« staré Evropy popsala Bertha von Suttnerová jako »orientální štafáž. V té maškarádě nechybí ani barbarský prvek, cosi krutě surového. Hrdinové a statisté tohoto luxusního festivalu, jejž zveme soudobými evropskými dějinami, nejsou vybaveni pouze erby, řády, metály s třpytivými diamanty a dalšími nevinnými cetkami – nikoli – v pozadí se blýskají tasené meče a smrtící zbraně, vyceněné zuby a krvelačné oči, vojska se připravují k tygřímu skoku a jsou drilována, aby zasadila smrtící úder… ohavnou komedii«, během níž »různá knížata a generálové… vysoko na koních, ozdobeni vlajícími péřovými chocholy, zlatým prýmkováním, měňavým leskem šerp a bohatě vykládanými kříži…..nechávají před sebou defilovat nejrůznější ničivé stroje a jejich strojvůdce… Je to jen generální zkouška, lze si totiž snadno představit, jak dopadne, přimyslíme-li si ještě prýštící krev, bolestný smrtelný chropot, kopyty rozdupané lebky, vyhřezlá střeva, žízní umírající vojáky v zákopech a zaživa pohřbené oběti v jámách«. V »bratrském přátelství« pak jsou sváteční manévry vesele zakončeny »večeří ve společnosti okouzlujících princezen«. V jejích slovech se zračí trapná nízkost společenských potentátů plnou měrou.

Následky kurážného útočení si mnozí rekruti nedovedou na startu nového válečného uličnictví často vůbec připustit. Je jim to něco platné dodatečně? »Když člověk zůstane po prohrané bitvě ležet v poli s rozdrcenými údy a nepovšimnut tam čtyři nebo pět dní a nocí umírá žízní, hlady a v nepopsatelných bolestech a hnije přitom zaživa – s jistotou, že jeho vlasti jeho smrt nijak nepomůže, zato však uvrhne v zoufalství jeho drahé a blízké – ráda bych věděla, zda po celou tu dobu umírá rád a s oním zvoláním (za vlast!) na rtech,« psala dále odhodlaná bojovnice za lidskou slušnost Bertha von Suttnerová.

Opakem konkurenčního primitivismu je úsilí o zdokonalování lidského prostředí, úsilí o rozvoj umění. I zde dokáže tato mírová aktivistka popsat účel nejvýmluvněji: »Kamkoli se podívám, vidím, jak se tento nádherný princip potvrzuje. Vidím ho ve své zahradě, kde z plané růže vznikl vůní obtížený souvenir de la malmaison, vidím ho ve svých klasicích, v jejichž dílech vyrostlo první žvatlání lidské řeči k poetické síle, vidím ho na obloze, kde se kosmické mlžné páry zhušťují v množství sluncí. Věčné vznikání je zároveň věčné zušlechťování: úsilí o rozšíření, zkrásnění, zdokonalení – to je životní síla přebývající ve všech věcech. Cožpak nevidíme, jak všechny ty věci, které nás dnes obklopují v relativní dokonalosti, vznikly na stupních žebříku směřujícího vzhůru? Co nás opravňuje k domněnce, že se něco už dostalo na nejvyšší špici?«... utrpení »krutých starých časů, kdy naši předkové žili v hliněných chýších, ducha temného a smyslů surových, neznajíce žádnou vyšší radost, nežli zasadit ránu kyjem lebce nepřítele«.

Ozvěna v myslích pokrokářů

Tak velká síla ducha musela najít ozvěnu v myslích pokrokových a ušlechtilých lidí. Svědčí o tom i dopis reagující na román »Die Waffen nieder«: »Právě jsem dočetl Vaše obdivuhodné mistrovské dílo. Říká se, že existuje 2000 jazyků – už 1999 by bylo příliš mnoho – ale určitě neexistuje žádný, do něhož by Vaše nádherné dílo nemuselo být přeloženo, aby je lidé četli a přemýšleli o něm. Kolik času jste potřebovala na ten zázrak? Řeknete mi to, až budu mít tu čest a štěstí, abych Vám stiskl ruku, tu ruku amazonky, jež vede tak bděle válku proti válce. Přesto nemáte právo volat ´odzbrojte´, protože sama používáte zbraně, ovšem samozřejmě ty Vaše – šarmantní styl a velikost myšlenek – dostřelí dále než Lébelovy (pušky), Nordenfeltovy (kanóny), de Bangeova (děla) a všechny ty ostatní pekelné stroje… Yours for ever and more than ever, Alfréd Nobel.«

V tohoto mimořádně duchaplného a mimořádně bohatého člověka kladla Bertha velké naděje. V některých chvílích Nobel pochyboval o dosažitelnosti cíle: »O věci a její oprávněnosti – nikoli, o tom nepochybuji, jen o tom, zda ji lze prosadit – a také zatím nevím, jak se k ní Vaše spolky a Vaše kongresy chtějí postavit.« Berta jej povzbuzovala: »Kdybyste věděl, že se k ní postaví správně, pomohl byste?« Nobel: »Ano, pomohl. Poučujte mě, přesvědčujte mě – a udělám pro hnutí velké věci.« Slíbila, že jej bude průběžně informovat a »vlévat« mu nadšení. »Dobře, zkuste to  – je tak krásné nechat se nadchnout – věc, o kterou mne mé životní zkušenosti a moji bližní téměř připravili.«

…a nepokrokářů

Zmíněné úvahy prostupovaly myšlenky šlechetných lidí dlouho předtím a vztahují se naléhavě i k situaci dnešní. Výše uvedení zastánci mírové myšlenky vedli v patrnosti evropské události předchozích desetiletí, kdy jatka válek masakrovala nejschopnější a nejzdravější mladé muže. Když před 210 lety vyjel Napoleon 9. května z Paříže s manželkou Marií Luisou a částí dvora, jednalo se o cestu triumfální. Jak píše J. V. Tarle, jím nedávno podrobení »němečtí králové, vévodové a knížata se předstihovali v lichocení a podlézavosti a snili jen o tom, aby jim vládce dovolil přijít do Drážďan, kam se ubíral«, aby zkoncipoval a zrealizoval své tažení na Rus. Co cloumalo hlavami národních vůdců, byly »ustrašenost, lichotnictví a podlézavost«.

Také rakouský císař František I. přijel se svou ženou do Drážďan, aby pozdravil svého všemohoucího zetě… Ohromný sjezd vazalských panovníků – to vše mělo ráz grandiózní protiruské demonstrace. Jak se asi cítili, když smekli před sedícím psychopatem a čekali poníženě, koho z nich pozve k posazení? Nakolik si připouštěli nedozírné lidské utrpení, které jdou rozsévat po loukách, stepích a pláních bílé Rusi a Ruska? Jednadvacátého června 1812 byla již půlmilionová armáda na řece Němen.

Též vojáci rakouské monarchie se připojili pod vedením knížete Schwarzenberga k Napoleonovu tažení do Ruska v roce 1812. Nebylo to dlouho, co to od Napoleona schytali v bitvách u Slavkova 1805, nebo Wagramu 1809 a stali se jeho vazaly, a už se chystali v počtu 30 000 vytvořit po boku Francouzů, Prusů, Italů, Španělů expediční sbor k dobytí Moskvy. Co jim říkalo jejich svědomí, když táhli pláněmi cizí země, aby kradli sedlákům seno pro své koně, aby se zmocňovali a kořistili? Rozsévat bezdůvodně bezmezné utrpení jim bylo lhostejné? A co samotní rekruti? Davy, neschopné vlastní vůle? Mělo by smysl se jich ptát? Přemýšleli o tom alespoň dodatečně, když prchali nazpátek po požáru Moskvy, zdeptáni ruskou zimou, hladem a nepřekonatelnými dálkami?

Také vykladači Napoleonova tažení, nacionalističtí úchylkáři Albert Sorel a Albert Vandal se zesměšňovali »názory«, že Napoleon vedl válku obrannou, protože »na řece Moskvě bránil rýnskou hranici«. Bohužel, rezistence nebyla vlastní ani vůdcům národů, které se nedávno dostaly pod napoleonský diktát.

Čeští vojáčkové asistují velmocím

Stejně tak dnešní čeští vojáčkové asistují velmocím v jejich dobyvačných plánech. V čem se asi liší od »bratrské pomoci« okupantů, kvůli kterým náš národ ronil hořké slzy v roce 1968? Co jim říká jejich svědomí, když poskytují stejnou »bratrskou pomoc« v jiných kontinentech, aniž by věděli, co je její účel? Mělo by smysl se jich ptát? Přemýšleli o tom alespoň dodatečně, když se vláda v zemi, kterou okupovali, opět vrátila bez výsledku do původních rukou?

Když američtí analytici hodnotí, jak prohrávají ekonomicky s Čínou a zda se mají bát její vojenské síly, poznamenávají s ulehčením, že Čína v posledních stoletích nikdy nebojovala na cizím území. Naopak, byla napadána imperiální expanzí Anglie i Japonska. A nyní si dosaďme, kdo naopak nebojoval nikdy na svém vlastním území, ale vždy na cizím a k tomu nepřetržitě, vždy někde bojuje již desítky let.

Před několika dny ukázaly dokonce naše televizní zprávy, jak charitativní sbírky v USA zachraňují chudé rodiny před krajní bídou. Dověděli jsme se při tom, že ve Washingtonu je každé páté dítě vystaveno hladu a závislé na dobrodiní soucitných lidí. Je to proto, aby mohly konvoje slavné jejich armády brázdit evropské silnice a sklízet podél cesty ovace bambulů, kteří ještě nevyrostli ze svých kapslíkových fantazií dětského věku? Každý si dokáže odpovědět sám.

Nutná protiváha mírumilovných lidí

Napoleoni, Vilémové, Hitlerové, Nixonové, tito velkogenerálové zničujících válek, potřebují protiváhu soudných a mírumilovných lidí. Dlouhé řady nositelů Nobelových cen za práci pro mír nestačily, aby přesvědčily masy národů, že zlu se musí čelit již v jeho zárodku. Mezi menšinu těch, kteří vše chápou dostatečně, patřil po první světové válce, po konfliktu s deseti miliony obětí, Stefan Zweig (1881-1942). Berthu von Suttnerovou ocenil slovy: »Ale právě tato žena, o níž se tvrdilo, že krom jediného slova – odzbrojte! – nemá světu co říci, se svou silnou rukou dotkla kořene nejhlubšího problému současnosti… Nebála se chtít zdánlivě nemožné. Sama si lépe než kdo jiný uvědomovala hlubokou rozporuplnost myšlenky, již zastávala, téměř ničivě tragický rozměr pacifismu, který vlastně nikdy neodpovídá své době – v míru je zbytečný a ve válce nerozumný, v míru neúčinný a za války bezmocný. A přesto na sebe vzala celoživotní roli donkichota bojujícího s větrnými mlýny. Dnes ale s hrůzou zjišťujeme, co ona věděla již dávno – že ty větrné mlýny nemlely vítr, ale kosti mladých Evropanů.«

Také Karl May (1842-1912) byl jejím obdivovatelem a pro přednášku ve Vídni na její počest si zvolil titul Vzhůru do říše vznešených lidí! V první řadě seděla Bertha a kdesi daleko vzadu nadšeně naslouchal také třiadvacetiletý obdivovatel Karla Maye Adolf Hitler (v té době ještě nezkažený zážitkem první světové války). Sedmdesátiletý Karl May zakončil svou přednášku předčítáním z posledního románu Berty von Suttnerové Nejvyšší myšlenky lidstva.

Máme dnes ještě v davech našich národů někde skryté Stefany Zweigy a Karly Maye? Zajiskří ještě někde noví Alfrédi Friedové, Henri Dunantové, Andre Carnegiové, Teodorové Monetové z nových lidí, kteří si připouštějí obludnost válečných příprav? Vždyť již jen účast na vojenském cvičení je popřením progresivního lidství. Kdo jsme při cvičení spali v maringotkách, kdo hloubili zákopy a hrabali se v blátě, víme, že se tam ani nezpívá, ani nestuduje, ani nekoncertuje. Co je ještě horší, že se tam chystá smrt nepříteli, který ani neví, jak k tomu přišel.

Kolik tedy toho rozumu nám chybí k pacifismu? Mnoho! Otázka pochopitelně složitější než pro novinový článek. Přiblížit se řešení vyžaduje projít další etapy s Albertem Einsteinem a jeho partnery, případně i s genetiky uvažujícími nad selfish gene (sobeckým genem).

Pavel KALVACH, lékař, profesor