Josef Šenfeld měl první koženou mičudu na vesnici

Vrátil se k tomu, co vystudoval. S úsměvem říká, že dělá lékaře strojů. Po skončení mandátu ve sněmovně začal Josef Šenfeld (60 let) pracovat v zemědělském podniku jako mechanizátor. Se zápalem vypráví o tom, že za hlavní považuje předcházet opravám. Podnik zaměstnává jediného opraváře, vše ostatní si musí objednávat u odborných firem. Ti, co se v oboru vyučili, totiž raději řídí velké moderní stroje. Jak se ale k lásce ke strojům dostal? A co jiného mu naplňuje volný čas?

Co ovlivnilo vaše rozhodnutí studovat právě mechanizaci v zemědělství?

Vyrostl jsem na vesnici. Dědeček měl u domku truhlářskou dílnu a táta jako lodní zámečník se zase v té své vrtal ve strojích. Pomáhal jsem mu a byl jsem šťastný, když po hodinách práce něco konečně »zavrčelo«. Už v deseti letech jsem se posadil za volant traktůrku a později s ním vypomáhal u sousedů. Za »směnu« jsem dostával tehdy úžasných dvacet pět korun. Šetřil jsem si na vysněné kopačky. Proto jsem sbíral papír, šneky, šípky, snášel balíky slámy, vázal chmel. A pořád se točil u táty, abych se naučil i svářet a další dovednosti. Kromě školy jsem měl den nabitý aktivitami, které naneštěstí mnoho venkovských kluků už nezná. Mrzí mě, že se z vesnic vytrácejí, protože řada lidí se sem jezdí jen vyspat. Myslím si, že i proto se snížil zájem dětí o technické obory. Nepovažují za samozřejmost, že se po vyučení či studiu vrátí zpátky.

Jestlipak se o stroje staráte i doma a jako odborník třeba sestavujete osevní plán pro zahrádku u vašeho domku?

Jasně že mám na starosti zahradní techniku. Manželka Jana mě už delší dobu přemlouvala, abych vybral nějaký vhodný vertikulátor. Provzdušňuje trávník a zbavuje ho stařiny. Hodně let jsem vždy na podzim popadl rýč a celou zahrádku zryl. Před deseti roky jsme se ale dohodli na zásadní změně osevního plánu. Na většině plochy jsme zaseli trávník. To jsem si oddechl! Zbylo pár keříků rybízu, angreštu, maliník, pár jahodníků, několik okrasných stromků a jistěže zahrádku rozjasňují i květiny. Naše rozhodnutí přivítali také přátelé, kteří si s námi rádi posedí u grilu bez výčitek, že nás zdržují od pletí.

Vaším celoživotním koníčkem se ale stal sport.

Po pravdě řečeno, na vesnici se dal hrát jen fotbal a hokej. S tím druhým to moc slavné nebylo. Zimní stadion byl daleko a u vsi, kde jsem s rodiči bydlel, nebyl žádný rybník. Ale kluci si vždycky poradí. S kamarády jsme bruslili na tom, co vyteklo ze siláže a na mrazu zmrzlo. No, připouštím, že na našem kluzišti to dost páchlo. Jenže aspoň jsme využili brusle, které nám přinesl Ježíšek. Většinou jsme ale v zimě hráli hokej »na suchu«. Svým dvěma synům jsem chtěl později také dopřát zážitek z venkovního bruslení. U Hoštky, kde s manželkou žijeme, naštěstí rybník je. Takže když zamrzl, vydal jsem se k němu s hrablem a vyčistil plochu na hokejový přátelák od sněhu. Jednou ke mně přišel mladík, že mi pomůže. Docela mě to překvapilo, protože nebyl zrovna známý tím, že by se hrnul do práce. Chvíli hrabal a pak se mě zeptal, kolik mi starostka platí za to, že tu upravuji kluziště. Když jsem mu odpověděl, že to dělám zadarmo, upustil hrablo, odešel a víckrát jsem ho už u zimního rybníka neviděl.

Jak jste se dostal k fotbalu, kde dosud působíte jako funkcionář a trenér?

I jako hráč za starou gardu! Za to, že jsem propadl fotbalu, zase může táta. Od mala mě s sebou vozil na zápasy, kde hrál. Svěřil mě někomu u postranní čáry a odešel. Mně to tak bavilo, že jsem nezlobil a fascinovaně koukal na hráče. Se sestrou to bylo jinak, s tou šili všichni čerti, jak se říká, a nikdo ji neuhlídal. Tak jsme nakonec chodili za fotbalem sami s tátou. Díky němu jsem se proslavil, protože jsem měl jako první na naší vesnici koženou fotbalovou mičudu! Když jsem povyrostl, vběhl jsem na hřiště. Za žáky v Hoštce jsem hrál už od 8 let. Stal jsem se dokonce kapitánem mužstva jak v žácích, tak v dorostu. To víte, že jsem byl náležitě hrdý, když jsem několikrát získal ocenění jako nejlepší hráč mužstva. Za dospělé jsem nastupoval od 17 do 40 let. Když bylo potřeba, vyběhl jsem na trávník i ve vyšším věku. Před dvěma lety jsem zaslechl diváky, jak se baví, že se musí podívat na online zápis ze zápasu. Aby zjistili, co to tam hrálo za dědečka. Vždy jsem se snažil oplácet péči mých trenérů, kteří se mi věnovali, tím, že budu sám vést malé kluky k lásce k fotbalu. Kromě toho 30 let působím jako předseda fotbalové TJ Sokol Hoštka. Před 12 lety se nám podařilo vybudovat nové kabiny a před dvěma nové hřiště s automatickou závlahou a tréninkovým hřištěm s umělým osvětlením. Letos oslavujeme už 90 let fotbalu v Hoštce a věřím, že přibudou další desítky let, o něž se postarají naši následovníci.

Se starou gardou občas hrajete i proti známým tvářím fotbalu.

Když někde v okolí oslavují právě výročí založení klubu, snaží se pozvat i bývalé internacionály. Tak jsem jednou nastoupil proti Janu Bergrovi. Nemohl jsem uvěřit tomu, že muž, kterému jsem na tribunách tleskal a s ostatními vyvolával jeho jméno, stojí se mnou na hřišti. Získal si mě i svou skromností. Na rozdíl od jiných hvězd si uvědomoval, že vesnické kluby neoplývají penězi a sponzory, a spokojil se po zápase s tradičním párkem a pivem. Jiné známé osobnosti, především z tzv. showbyznysu, naopak požadují velké peníze.

Sám jste ale několik let hrál za tým nabitý osobnostmi.

No, ovšem, ale osobnostmi politiky. Kolega Pavel Hojda začal organizovat přátelská utkání Poslaneckého klubu KSČM s týmy z různých koutů republiky, což jsem po něm pak převzal. Dokonce jsme měli vlastní dresy a vozili jsme s sebou i fanynky. Naše poslankyně se proslavily bouřlivým povzbuzováním. Bývala to v daném místě vždy společenská událost, na niž přijížděli diváci i z jiných míst. Nějaký špičkový fotbal z naší strany jistěže neviděli, ale pobavili se. Jednou všichni buráceli, když Pavel Kováčik vyběhl do útoku jako mladík. Pak zpomaloval, zpomaloval, až se před brankou zastavil a neměl už sílu vystřelit. Většina poslanců nijak netrénovala, takže se sice snažili, ale brzo se vyčerpali. Za tým hráli i přátelé klubu, z nichž Honza Kořán to výstižně shrnul. Hlava by chtěla doběhnout míč, ale tělo je proti. Diváci se těšili na Mílu Ransdorfa, který bral tato utkání vážně a poctivě. Jednou mu místní navrhli, že ho natočí, jak běží na branku, soupeři se rozestoupí a on bude skórovat. Odmítl to. Buď se mu podaří dát gól ze hry, nebo holt ne. Když se jednou postavil do brány Jaromír Kohlíček, který nikdy předtím nechytal, radilo mu celé hlediště, co má dělat. Sice jsme prohrávali, ale propagovali jsme KSČM a přinášeli lidem tolik potřebnou zábavu.

Vaším dalším koníčkem je fotografování. Jak jste se dostal k němu?

Jsem vděčný učiteli, který vedl fotografický kroužek, jak nás vedl. Kladl nám na srdce, že i s tím nejlevnějším fotoaparátem můžeme dělat krásné fotky. A zase jsem chodil na brigády, abych si mohl pořídit zvětšovák, leštičku, časovač a další vybavení. Dodnes mám všechno schované. K focení jsem se po čase vrátil, když na trh přišly digitální fotoaparáty. Ve Sněmovně jsem dělal momentky, které ode mě chtěla koupit i různá média. Nabízené honoráře jsem odmítl s tím, že snímky jsou určené jen pro Haló noviny a mé přátele. Některé jsem umístil i na Facebook. Za nejzdařilejší fotku ovšem stejně považuji tu z »černobílé éry«, na níž kotě vylézá z holinky. Nejraději ale fotím květiny a detaily z procházek v přírodě. Možná i proto, že dělají lidem, kterým je pošlu, radost. Každý úsměv má v dnešní bouřlivé a nelehké době dvojnásobnou cenu. Jsem tedy šťastný, když ho dokážu vyvolat.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO – archiv Josefa ŠENFELDA