Jan Kobylák je původní profesí stavař, zálibou nadšený entomolog a také malíř a ilustrátor se specializací na hmyz. Sám tvrdí, že jako jediný v republice maluje brouky. Pro naši sobotní přílohu Hobby je to tedy ideální osobnost, což jistě při čtení následujících řádků zjistí i ctěné čtenářstvo…
Náš dnešní rozhovor by se měl týkat koníčků, zálib, sběratelství…
Tak to je bohulibé a užitečné téma! Proč užitečné? Můj oblíbenec doktor Plzák kdysi prohlásil, že každý člověk by měl stát na třech nohách: práce, rodina, koníček. Pokud o jednu nohu přijdete (ztráta zaměstnání, rozvod) na dvou nohách se udržíte. A kromě toho – mít nějakou zálibu, koníčka, je víc než zdravé.
Můžete uvést nějaký příklad?
Můžu, negativní i pozitivní. Otec mého kolegy v práci byl voják, končil v hodnosti plukovníka. Pro rodinu moc nebyl, jeho práce byla pro něj koníčkem, spoustu času trávil v kasárnách. A když přirozeně zestárnul a odešel do důchodu, do roka si »hodil mašli«, spáchal sebevraždu, protože ztratil smysl života (stál jen na jedné noze! A o tu odchodem do důchodu přišel…).
A pozitivní příklad? Před deseti lety jsem absolvoval celodenní seminář, týkající se stavebního práva. Přednášející (shodou okolností voják z povolání) při polední přestávce seděl u našeho stolu a jak šla řeč, vykládal nám detaily o firmě Silver Gilette, vyrábějící žiletky na holení. A já se ho zeptal, jak tohle všechno může vědět. On se chvíli kroutil a pak se přiznal, že je mimo jiné předsedou Evropské sekce sběratelů holicích potřeb, že má druhou největší sbírku holicích potřeb v Evropě. Ptal jsem se ho, jak se k tomuhle koníčku dostal.
»Víte, před sedmi lety mi lékař diagnostikoval náběh na druhý infarkt. A řekl mi, že si práci moc beru, že si mám najít nějakého koníčka, nejlépe sběratelského. Pár dní na to manželka vyklízela na chalupě koupelnu a našla několik starých žiletek v originálních obalech. A tak jsem – dá se říci z hecu – začal sbírat staré žiletky a později všechno, co se týkalo holení. Nyní mám ve sbírce pravěké holicí pazourky, holicí dřívka z Tibetu a spoustu dalšího. A taky píši pro Národní muzeum brožuru o historii holení. No a od té doby, co jsem začal se sbíráním, jsem v pohodě. A mozek mám jako chameleón rozdělený na dvě poloviny!« smál se přednášející. »V práci sedím za stolem, prohlížím došlou poštu, vypisuji si nové údaje, třídím, ukládám. A těším se na večer. Večer zapnu druhou polovinu mozku, sedím za stolem, prohlížím došlou poštu od kolegů sběratelů z celého světa, třídím a ukládám nové exempláře do sbírky. A vlastně skoro pořád jsem v mírném rauši, pořád se na něco těším! Na nové exempláře do sbírky, na výměnná setkání s kolegy sběrateli, na pravidelná týdenní setkání se členy Klubu sběratelů kuriozit v tom našem ‚High Society Clubu‘ (v salonku restaurace u pivečka)«…
Tak tomu rozumím. A jak je to se sběratelstvím u nás?
Tak teď musím začít, jak se říká, »od lesa«. Jednou z mých zálib, koníčků, je entomologie, přesněji coleopterologie, sbírání brouků.
Samozřejmě jsem se zúčastňoval pravidelných entomologických výměnných dnů, neboli burz, pořádaných v Praze, Pardubicích, Českých Budějovicích i jinde. No a po »sametové revoluci« jsme si uvědomili, že jsou hranice už otevřené a že bychom mohli navštívit vídeňskou entomologickou burzu. Vnímáte to? VÍDEŇSKÁ BURZA! No nezní to úžasně?! Burzy ve Vídni se konaly pravidelně na začátku února a tak jsme se dali několik entomologů dohromady a vyrazili s krabicemi brouků a motýlů do Vídně. Protože Vídeň pro nás – vlastně psychologicky – byla nesmírně daleko, vyrazili jsme už krátce po půlnoci. Na hranici ještě stáli pohraničníci, ale závora byla zvednutá. Vyplnili jsme jakýsi papírek se jménem a číslem pasu, který pohraničníci házeli do velikého sudu, takže bylo jasné, že už o nic nejde. Ve Vídni jsme pak prokřehlí courali liduprázdnými ulicemi a čekali na zahájení burzy. Čekali jsme reprezentativní sál (jako například v Praze), ale burza se konala v jakési školní budově, v několika učebnách, kam se dostavilo jen pár zájemců. Bylo nás tam z Československa víc než polovina. Koukali jsme rozpačitě po sobě a pak jeden z nás prohlásil: »Za vynikající úroveň československé entomologie může čtyřicet let totalitního režimu!« Zasmáli jsme se tomu, ale vzápětí uznali, že je tomu tak. Totiž za »totáče« až do roku 1988 nebylo povoleno soukromé podnikání, ale bylo povoleno sběratelství. Dokonce existovaly třeba podnikové filatelistické kluby. A takové sběratelství bylo vlastně způsobem podnikání. Osobně jsem znal několik násobných milionářů, sběratelů historických hodin, mincí, známek, nebo třeba lebek. Pravda – po roce 1990 sběratelé většinou své sbírky prodali a začali se věnovat naplno různému podnikání.
A jak to vypadá se sběratelstvím v současné době?
Dá se říci – nevalně. Sběratelé se dál scházejí, ale věkový průměr povážlivě stoupá. Týká se to nás, entomologů, ale i třeba filatelistů, nebo numismatiků (sběratelů mincí). Téměř nikdo z mladších se sběratelstvím nezačíná, například narazit na entomologických burzách na děcka s krabičkami v ruce pro nové exempláře do sbírky je velká vzácnost! Pravda – je zájem o známky nebo třeba mince, ale jen o ty nejcennější! Aby měl někdo radost třeba z úplné, kompletní série starších známek – to je výjimka. Mluvil jsem nedávno s filatelistou, který se mi svěřil s tím, že nabízí kompletní sbírku z Dánska od prvních známek až do roku 1980. Sbírku, která má katalogovou cenu 350 000, nabízí už za 100 000, ale nikdo ji nechce…
A jak vidíte osud sběratelství do budoucna ?
Tak to by mě taky moc zajímalo! Co se sběratelské budoucnosti týká, rád bych zmínil tři skutečnosti.
Kterépak to jsou?
Tak za prvé – virtuální svět, na kterém spousta, hlavně těch mladších, »ujíždí«. Na entomologických burzách vystavuji a nabízím hezké a zajímavé exempláře brouků nebo motýlů a taky svoje obrázky a ilustrace. Dříve se u mého stolu zastavovali zájemci, kteří si se zálibou prohlíželi vystavené a pak vytáhli krabičky na motýly nebo brouky, peněženky a některý ten hmyz nebo obrázek si koupili. Protože věc chtěli mít doma, pochlubit se známým…
Dnes se u mého stolu zastavují zájemci, kteří si se zálibou prohlížejí vystavené a pak vytáhnou mobil, udělají »cvak!« a zmizí. Protože věc chtějí prezentovat, lajkovat, dát si »na tapetu« a já nevím ani, jak se všechny ty virtuální kejkle jmenují…
Za druhé – jako stavař jsem viděl několik »vzorových domů nebo bytů«, které prezentují developeři zájemcům. Jedná se o místnosti s nábytkem i všelijakým vybavením tak, aby zájemce o koupi nalákali. V takových místnostech nenajdete obrázek, poličku na předměty, kout, kde byste si u stolu mohli lepit modely, třídit sbírky, cokoli vlastníma ručičkama »patlat«… Najdete jen jídelní stoly, ohromné lenošky, ještě větší televizory…
Ale za třetí – vrací se zájem o chalupaření a chataření. A na takové chalupě či chatě už se dají najít místa pro obrázky na stěnách, pro poličky pro vystavení všelijakých věciček pro radost a místa pro pracovní stůl, u kterého si radost můžeme sami dělat, ne jenom pasivně konzumovat…
Jak známo, společenský vývoj probíhá v kruzích, vlastně ve spirálách, a tak se dá předpokládat, že se záliba ve sběratelství v jakési nové formě zase vrátí. Že si lidičkové (s ohledem na výše odpovězené) uvědomí prospěšnost, pozitivní vliv koníčků, zálib, včetně sběratelství.
Helena KOČOVÁ
FOTO – archiv Jana KOBYLÁKA
