Zvítězit by měla pravda

Jak to vlastně je? Komu věřit a komu nevěřit? Má pravdu generál Šándor, když v jedné z besed v televizi řekl, že se teď vede propagandistický boj a je těžké ověřit pravdu? Informuje nás Česká televize a další mainstreamová média správně, nebo jde o záměr? Mám věřit paní Fridrichové v pořadu »168 hodin«, anebo se pokusit její tvrzení ověřit? Ale kde, když údajné hoaxservery jsou zakazovány nebo zakazovány budou a nikde jinde se nedozvím jinou informaci? Je pravdou, že Rusové v ukrajinské Buči znásilňovali ženy a zabíjeli nevinné občany a na základě toho jsou přijímána další a další protiruská opatření? Anebo film, jenž běžel na sociálních sítích ukazující, jak velitel ukrajinské teritoriální obrany Sergej »Bocman« Korotkich dává poté, co znovuobsazuje místo, příkaz zastřelit každého, kdo nemá na paži modrou pásku, vznikl v Mosfilmu? Údajně ho však nechal jako varování pro ty, co »zradili«, natočit právě zmíněný azovský velitel a pak z důvodu propagandy někdo pustil jiný příběh do světa.

Mám věřit tomu, že na čtyři sta tisíc či půl milionu Ukrajinců sem přijíždí bez ničeho, protože doma, z obavy před Rusy, museli všechno nechat, anebo tomu, co mohu vidět na vlastní oči, tj. plným obchodům ukrajinských paniček v nejmodernějším oblečení, o jejichž nákupní sílu se postaral český stát? Odkud to vlastně tyto nakupující ženy přijely? Z Donbasu nebo Volyně a Zakarpatí, kde se neděje nic? Pomoc potřebným ano, ale proč nepotřebným?

Téměř jsme vymýtili TBC a četla jsem, že znovu se k nám migrační vlnou blíží. I koronavirus má tendenci se před létem ztrácet, proto ministr od čtvrtka opět zrušil další omezení, což osobně pokládám za pouhý propagandistický čin neodpovídající tomu, co má platit. Na Ukrajině nebyla přijímána taková opatření jako u nás, i když také ta naše ne vždy byla dostatečná. S těmi, co přicházejí, přijímáme i jejich nedoléčené nebo nikdy léčené nemoci. Jsme si toho, tedy naše vláda, vůbec vědomi? Pomáhat ano, ale potřebným.

Poskytovat informace ano, ale ne ty, které odpovídají jen jedné straně sporu. Podotýkám, že jako žena a matka jsem proti každé válce, i tedy proti operaci na východě. To zdůrazňuji proto, že cenzura u nás začala fungovat a společně s ní také postihy za hlásání něčeho jiného, než říká Česká televize.

Viděla jsem také filmy z Mariupolu. Nesvědčily právě o tom, co se nám tvrdilo na obrazovkách. Mluvila jsem s lidmi, kteří byli tam na východě. Prapor Azov tam krutě řádil. Snažili se utéct. Utekli by už dávno, ale nebylo jim to umožněno. Od roku 2014 tento přístav a vlastně Ukrajinci ovládaná část ruskojazyčného Doněcka byla pod jejich vojenskou správou. Hovořit o tom, jak ho pacifikovali, se prý ani nechce. Dokonce Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva jeho neonacismus zmiňuje. Dnes jde o zvláštní policejní ukrajinský útvar s prapory blízkými nacismu a myšlenkami Stepana Bandery.

Informace, které o dění na východě dostáváme, jsou účelové. Mají za cíl ospravedlnit jeden směr myšlení. Přitom po roce 1989 nám bylo slíbeno, že svobodný chod informací bude základem našeho »nového státu«, tedy naší demokracie. Bojí se současný stát, současná mocná pravice ovládající média, nás, kteří přemýšlíme, že se uchyluje ke svým dezinformacím, neověřeným tvrzením, a dál je šíří a šíří? Vždyť přece všichni jsme proti válce na východě a mělo by platit, »padni, komu padni«.

Kateřina JIROUSOVÁ