Základní rozpor současnosti

Pan prezident Zeman ve svém projevu při předávání státních vyznamenání se kromě jiného neopomněl »opřít« do marxistického pohledu na společnost a její vývoj, když ironicky poznamenal, že se zde čtyřicet let tvrdilo, že vývoj společnosti ovládají jakési neosobní zákony, zatímco ve skutečnosti je to úplně jinak, a to tak, že rozhodující je role osobností. Toto tvrzení dokumentoval na příkladu T. G. Masaryka, který podle něj byl tím rozhodujícím faktorem, jenž rozhodl o vzniku ČSR.

Úloha osobnosti v dějinách je samozřejmě záležitost, která je velmi frekventovaná a diskutovaná také v prostředí marxismu, nicméně i elementární pohled na dějiny a jejich vývoj napovídá, že osobnosti jsou »vybírány« a utvářeny v souvislosti s dějinnými podmínkami, a nikoliv naopak. Všichni ti Masarykové, ale i Husové, Žižkové, Karlové Čtvrtí apod. se mohli tak výrazně uplatnit pouze proto, že se jejich talent a vynikající vlastnosti »sešly« s dobovou potřebou a dobovými reáliemi.

Dějiny si vybírají vhodné osobnosti

T. G. Masaryk se všemi svými vlastnostmi by se např. o sto let dříve nikdy nedopracoval k samostatnosti českého státu v republikánské formě, neboť pro takový vývoj nebyly ještě připraveny podmínky a jeho by zřejmě taková myšlenka ani nenapadla. Prostě osobnosti netvoří dějiny, ale naopak dějiny si vybírají vhodné osobnosti »k obrazu svému«. Marxismus skutečně popsal a zdůvodnil dějinný tok a vývoj společnosti obecně ne jako nahodilý shluk událostí závislý na libovůli nějakých osob a politiků, ale jako zákonitý proces ovlivněný především ekonomickými charakteristikami společnosti a s nimi spojenými zájmy a vztahy tříd a skupin obyvatelstva. Myslím, že i současnost už dostatečně názorně prokázala, že výklady o »konci dějin« jsou jen nesmyslnou konstrukcí, která nemá oporu v realitě.

Je ovšem třeba připomenout ještě jednu věc. Jakkoliv se marxismus dá definovat jako učení, které je v zásadě na straně historického optimismu, tj. předpokládá vývoj od nižších forem společenského života k formám vyšším, přesto nevylučuje ani určité zpětné pohyby, kdy se společnost jakoby vrací k předchozím formám existence a obnovují se určité mechanismy, které se už zdály být alespoň zčásti překonané. Bohužel si myslím, že v této fázi jsme se ocitli po restauraci kapitalismu ve východní Evropě na konci minulého století. Opět se nám rozšiřují všechny patologie typické pro kapitalismus, a to i v těch vyspělejších zemích, opět se významně zhoršuje aktuální postavení a především vyhlídky pracujících lidí v celosvětovém měřítku. Imperialistické manýry některých kapitalistických států navíc vedou ke krizovým situacím na hraně jaderné světové války, nehledě na to, zda jde o blok zemí v zásadě expandujících (NATO), nebo o země v defenzivní pozici (i přes současnou intervenci na Ukrajině v zásadě Rusko).

Definice stále platná

V záplavě různých výkladů o rozporech a problémech současnosti (války, migrace, klima apod.) však poněkud zaniká, co je základní příčinou současných systémových obtíží kapitalismu, totiž prohlubování jeho základního rozporu – rozporu mezi společenským charakterem práce a soukromovlastnickou formou přivlastňování jejích výsledků, viz následující definice:

»Kapitalismus je společenskoekonomickou formou, v níž je naprostá většina produkčních prostředků, vytvářejících materiální předpoklady pro všechny sféry společenského života, tedy ‚zdroje života‘ všech členů společnosti ve vlastnictví jen některých členů společnosti, buržoazie. V kapitalismu má většina produkčních prostředků společenskou povahu: jejich vynalézání, rozvíjení a používání je umožněno celou společností (prací mnoha lidí v minulosti i současnosti, společenskou dělbou práce, vědou a kulturou).«

Laicky řečeno, společně utvářené bohatství je přivlastňováno skupinou lidí, kteří mají možnost a moc si přisvojit výsledky práce mnoha milionů pracujících. Ostatně existence obrovských majetkových rozdílů mezi lidmi sama o sobě napovídá, že evidentně nemůže jít o prostý důsledek jakýchsi odlišných schopností jednotlivců, ale o efekt zabudovaný v povaze kapitalistického systému. Nedá koneckonců příliš práce dohledat, jak se proměňuje sociální a majetková struktura společnosti, a to dokonce v podmínkách, které jsou pro většinu vrcholně nepříznivé, viz následující výroky:

»Zatímco světem už druhý rok lomcuje pandemie koronaviru, těm nejbohatším se v loňském roce dařilo. Ukazuje to růst kolektivního jmění 500 nejbohatších lidí na světě. To za loňských dvanáct měsíců vystoupalo o bilion dolarů výš než v roce 2020.

Podle agentury Bloomberg je důvodů hned několik – růst akciových trhů, zvyšování cen nemovitostí, kryptoměn a komodit.

Bloomberg Billionaire Index ukázal, že jen v první desítce největších boháčů každý z nich shromáždil jmění v hodnotě sto miliard dolarů. Dalších dvě stě lidí má na kontě majetek s hodnotou přes deset miliard dolarů.

Podle Bloombergu ti nejmovitější vydělávali hlavně z aktuálního dění na trzích a uvolněné fiskální politiky. Na druhé straně ale odhady Světové banky ukazují, že právě pandemie koronaviru uvrhla až 150 milionů lidí do extrémní chudoby. A pokud se růst inflace dále nezastaví, číslo dál poroste.«

Majetkové nerovnosti jako před Velkou válkou

A samozřejmě nejde jen o koronavirus, ale o celkový trend. Ostatně i základní poselství, které lze vyčíst ze známé publikace T. Pikettyho Kapitál v 21. století, je sdělení, že majetkové nerovnosti se celosvětově vrátily na úroveň před první světovou válkou. S tímto posunem se samozřejmě vytrácí i obsah těch vznešených pojmů, jako je demokracie, svoboda, liberalismus a lidská práva. I tolik opěvované »svobodné« volby se stávají jen jakousi formální procedurou, která nemůže ovlivnit skutečné rozhodovací procesy v podmínkách, kdy většina prostředků je právě v rukou těchto megamiliardářů a s nimi spojených »elit«.

Navíc pro současný kapitalismus je typické, že stále větší část těchto těmito oligarchy ovládaných prostředků nepochází z původně produktivní činnosti, ale je výsledkem různých spekulací. Rovněž je typické, že v zájmu zachování alespoň základního sociálního smíru a fungování společnosti se současný kapitalismus uchyluje k »záchranné brzdě« gigantického zadlužení, neboť jen tak lze alespoň dočasně získat prostředky, které se přesunuly do soukromých rukou ve smyslu »privatizace zisků a socializace ztrát«.

Všechny ty současné krize i pseudokrize mají jednoho společného jmenovatele, totiž rostoucí nerovnosti a stále se prohlubující faktickou nadvládu kapitálových parazitických uskupení. V rámci kapitalismu je tedy nelze vyřešit.

Pavel JANÍČKO