Žádná kolektivní vina

Brzy po válce kdosi navrhl, aby slovo Němec se psalo s malým písmenem na začátku. Dokonce k nám do školy to dorazilo. Třeťáček těžko posoudí smyslnost tohoto návrhu. Naštěstí učitelé to neakceptovali. A tak, jak jsme rostli a rok za rokem začali chodit do vyšších ročníků, už nebyla tabu ani jména jako Goethe, Schiller, Heine, ale dokonce ani Erich Kästner, který na rozdíl od Mannů, Brechtů či Seghersových neemigroval, a i když neměl za nacistů na růžích ustláno, zůstal v Německu a dostal se k tvorbě.

Doba po válce byla skutečně dobou boření. Měnila se pojmenování ulic, a to nejen těch, která zjevně nám byla vnucena, ale i cokoli, co mělo přídomek německé. Tak vysočinské město Brod dostalo namísto přídavného jména Německý slovo Havlíčkův, a mnohá místa v pohraničí, jež staletí zněla německy, dostávala české názvy, na něž jsme si za ta léta zvykli. Obojí bylo důsledkem druhé světové války, i když to druhé byl návrat ke kořenům, které jsme za ta staletí ztratili a museli znovu hledat nebo dokonce vymýšlet.

V současné době, kdy zbytečná válka na východě se rozhořela do neočekávatelných rozměrů, vzplály emoce na všech stranách. Chápu ovšem ty proti útočníkovi. Bývá tomu tak obyčejně zvykem, i když jeho čin má své zdůvodnění. To ovšem padá s prvním výstřelem. Tak to bývalo kdysi, tak je tomu také dnes. Začít však s »honem na čarodějnice« je velmi ošidné a nesvědčí to o kulturnosti toho kterého národa, seskupení lidí, které takový přístup si okamžitě zvolilo. Pronásledovat každého, kdo je nějak spojen se slovem »ruský«, nesvědčí právě o kulturnosti nejen jednotlivce, ale začne-li se jeho názor šířit dál, ani národa. Nejsou totiž Rusy jen ti, co o vpádu na Ukrajinu rozhodli, ale také Puškin, Čechov, Gorkij, Rubljov, Vrubel, Musorgskij, Čajkovskij, Dejneka, Vysockij a třeba Fadějev. Jsou i současní velikáni, kteří o ničem ani rozhodnout nemohli.

Je malicherné nazvat kus staré historické Korunovační ulice Ukrajinskou, stejně jako »Ruskou zmrzlinu« prodávanou v supermarketech, tedy v obchodech se zahraničními vlastníky, s nálepkou »Ukrajinská«, stejně jako »Ruské vejce« překřtít na »Kyjevské«.

Je ale přímo proti kapitalistickým zvyklostem rozhlásit, že »můj hotel« nepřijímá nikoho, kdo má ruský pas, a přitom uvítat třeba, kdyby se chtěli v něm ubytovat, potomky členů ukrajinské jednotky SS Nachtigal, kteří se dodnes chlubí svou vlajkou. Naštěstí tato »iniciativa« se šíří tam, kde »o Rusech ani vidu ani slechu«.

Je pro mne doslova novodobým obrazoborectvím – byla taková doba v životě Evropy – likvidovat památníky osvoboditelů, kteří nota bene kousek od nich mají dokonce své hroby.

Setkal jsem se dokonce s primitivními návrhy, o kterých ani nechci psát. Chápu, že šlo již o extrémy, ale jak daleko je od extrému ke skutečnosti, když v Německu je propuštěn světově známý šéfdirigent, protože prý patřil k stoupencům prezidenta Putina. Ani my jsme ostatně nezůstali pozadu a předsedové našeho Senátu a Sněmovny dokonce svou neúčast na udělení vyznamenání významným českým a nejen českým občanům zdůvodnili tím, že prezident byl svého času Rusku nakloněn. Aby ho vzali na vědomí, nestačilo jen odsouzení vojenské akce. Další »dědičný hřích« je tedy na světě.

Nevím, zda zítra pod tlakem »protiruské fobie« budeme přejmenovávat Ruskou, Moskevskou či jinou ulici na příhodnější Krivorožskou a třeba Lvovskou, nevím ani, zda »ruské kolo« je už inzerováno jako »ruské«, ani to, zda nebudou z knihoven vyřazována díla ruských autorů a z výstavních síní obrazy ruských umělců. Je to možné. Nepodporuji vstup ruských vojsk na Ukrajinu. Zklamalo mě to. Ale ti, kteří o tom rozhodli, nejsou pro mne celý ruský národ, jako ani Zelenskyj a další představitelé často s americkými pasy v kapse celou Ukrajinou.

Jaroslav KOJZAR