Vždyť přece máme na to

Úterní skoro noční diskuse na stranici Barrandov svedla proti sobě majitele stanice a předsedu populistické SPD. Nešlo o nic míň než o pomoc migrantům z Ukrajiny. Oba si málem vjeli do vlasů, ale protože ani jednomu palce nedržím, byl jsem neutrálním. Přiznávám ovšem, že základní otázka Tomia Okamury, proč vláda »tolik pozornosti jako dává cizím, nedává i našim občanům«, mě lhostejným nenechává. Už nastavení příspěvku pro přicházející Ukrajince, kterých tu – jen uprchlíků, nikoli těch, co zde již pracují – zanedlouho bude na tři či čtyři sta tisíc, vyvolává mnohé otázky. Velká část z nich totiž neutíká z míst bojů, ale plní si svůj sen – dostat se do »bohaté Evropy«. Jinak by jí třeba přístup dovolen nebyl. Navíc při dosavadním pracovním povolování pobytu by příspěvek pět tisíc na osobu na pokrytí základních potřeb očekávat pochopitelně nemohli. Přitom se těm, co přicházejí, dostane okamžitě lékařských služeb, ubytování a škol pro děti. Zapomněl jsem na něco? Nevím. Jsme velkorysý stát.

Proč ovšem Poláci a Slováci nabízejí o více než padesát procent méně? Nedivím se, že pro mnohé prchající jsme země zaslíbenější než ty dvě jmenované země. Prý, zazněl argument, který není ovšem nový, protože jsme ho donedávna slyšívali, pokud jde o migranty z Asie a Afriky, máme co odvádět. Bylo to po Únoru a po Srpnu, kdy lidé, kteří se neztotožnili s režimem, volili »cestu za svobodou«! Tehdy nám otevřeli dveře jak Rakušané, tak Němci a po nějaké době i jiné státy západního světa. Naši emigranti dostali ovšem mnohem méně než ti, kteří k nám dnes přicházejí z východu. Asi proto, že jsme velkorysejší, než tehdy bylo Rakousko, Spolková republika a… kam všude v té době naši lidé utíkali za štěstím?

Potud, jak se zdá, je to v pořádku. Ale v oné hádce na stanici Barrandov zaznělo, že tak velkorysí nejsme, pokud jde o naše nejpotřebnější. U nás se za životní minimum v současné době pokládá 3860 korun, přičemž další osoby v domácnosti dostávají, přihlásí-li se o to, o přibližně tři sta méně a ty další opět tratí další tři stovky. Čili méně než přišedší z Ukrajiny, byť třeba oni Ukrajinci přijeli do Česka automobily velmi zajímavých značek. Osobně jsem v ulici Politických vězňů v úterý odpoledne takový vůz s takovým osazenstvem viděl. Chápu, že ti, co měli na Ukrajině na takové auto peníze, nejeli sem k nám vlakem či dokonce na oslu, ale proč ten rozdíl v »životním minimu«?

Ukrajině ovšem pomáháme nejen přijímáním a zabezpečováním uprchlíků, ale i dalšími způsoby. O práci potravinové banky v Budči nás už ve středu informovala Česká televize. Z ní a z dalších potravinových bank bude směřovat potravinová pomoc na východ. Zbraně a střelivo posíláme řadu dní. Už se v této komoditě blížíme k hodnotě jedné miliardy a pokračovat budeme dál. Také jiné zboží prý směřuje od nás na východ. I odstraňování pomníků a přemalovávání názvů ulic však něco stojí – tentokrát ovšem jde o rozpočty měst a obcí. Poskytneme prý i jednorázovou pomoc těm, kteří přijeli bez jediného volně směnitelného platidla a nemají na první dny pobytu u nás. A tak se přemýšlí, jak to udělat, abychom také ukrajinskou hřivnu mohli u nás vyměnit za eura nebo za koruny, což zatím nelze. Jistě chytří finančníci něco vymyslí, aby i z tohoto hlediska jsme se mohli stát příkladem pro Evropu. Ty zbraně a střelivo, které dodáváme a dodávat na Ukrajinu dále budeme, bude třeba nahradit, to nás ovšem bude nemálo stát. Armádní sklady nemohou zůstat prázdné. A ostatní zboží? Také musíme zaplatit. Rozpočet tak najednou dostává nové dimenze. Tam, kde se se slávou »ušetřilo« či podařilo původní návrh rozpočtu seškrtat, hrozí problémy, protože dál bude nutné čerpat prostředky za nečekané výdaje. Kde je vzít?

Myslíte, že za této situace budou peníze na to, aby se třeba »české životní minimum« vyrovnalo s tím »ukrajinským«? Že bude na přidání potřebným? Myslím, že na to nemáme. Ale věřím, že většina našich občanů to pochopí. Už proto, že u hranice chudoby u nás žije tak málo lidí (nebo se mýlím?) a ostatní se jistě rádi uskrovní. Vždyť přece musíme ukázat, že máme na to rozdávat nejen potraviny, ale i munici.

Jaroslav KOJZAR