Marek ADAM
Říká se o popularitě, že je to »mrška nestálá a vrtkavá«. V politice toto rčení platí dvojnásob. Ve svém článku se pokusím rozvíjet a filosoficky analyzovat svou domněnku o tom, že »největším protivníkem Andreje Babiše bude znovu čas«. Skoro bych zde použil parafrázi z názvu jednoho kriminálního filmu: Čas nepracuje pro Babiše. Proč mám ten pocit? A kdo příště sesadí lídra hnutí ANO z trůnu politické obliby? Vstanou snad jednou noví Babišové? Nebo se dokonce probudí spící proletariát a otevře oči? Chopí se »kormidla dějin« už konečně radikální levice? Společnost už se naštěstí překlápí doleva, akorát o tom ještě sama neví…
Kdo se trochu pohybuje v oblasti marketingu, ví, jak funguje tzv. mýtus popularity. Celá kampaň hnutí ANO a jejího lídra, úspěšného miliardáře se spornou privatizační minulostí, byla z hlediska marketingu připravena naprosto brilantně. Nejsme jako politici! Jenže tato marketingová strategie nikdy neplatí v dlouhodobém horizontu. A v tom tkví Babišův problém.
Andrej Babiš obratně využil frustrace široké veřejnosti směrem k tezi, která generalizuje celé období od roku 1989 v naší zemi. Krize u nás trvala podle Babiše nikoli pět či deset let, ale rovnou dvacet čtyři let. Tenkrát. Znamená jeho výrok snad skutečnost, že před rokem 1989 zde tedy bylo vše v pořádku? Věděl Babiš velmi dobře, že předlistopadový režim u zkušenějších voličů představuje a symbolizuje jistou kredibilitu? Chtěl Babiš už dopředu vyluxovat tradiční voliče KSČM?
To, co v jeho vládě prosadila levice, si přivlastnil Babiš. Levici přitom poslal na smetiště dějin. A levice mu při tom ochotně sekundovala, jako by si pod sebou sama podřezávala větev… Tím Babiš získal pár let navíc. Za své kardinální nepřátele si tehdejší ministr financí chytře zvolil dva krajní maskoty – ekonomické průšviháře spjaté s divokými devadesátkami – Klause a Kalouska. Dnes je to Fiala. Anebo není? Čím je Fiala jiný než Babiš?
Zajímavé je povšimnout si faktu, že Klaus i Kalousek se v jistém dobovém kontextu těšili stejné důvěře a oddanosti širokých mas jako v předposledních parlamentních volbách Andrej Babiš. Kdo věřil Klausovi nebo Kalouskovi, ten se hořce zklamal. Ale Babišovi věří. Babiš je (prý) jiný než Klaus/Kalousek. Babišovi (prý) nejde o peníze, bohatý Babiš (prý) totiž nemá zapotřebí krást. Stačí to však?! Proč se dnešní proletář identifikuje se svým vykořisťovatelem, kterého navíc pokládá za »svého spasitele a dobrodince«?!
Úděl spasitele věcí veřejných na sebe před dávnějšími lety vzaly i Věci veřejné. Jak to dopadlo, víme dnes všichni. Čekání na »politického mesiáše«, »deratizátora Augiášova chléva«, je jako čekání na Godota. Pramení z něj víra a naděje, strach, skepse, beznaděj, zoufalství. Ale Godot stále nepřichází. A v té absurdní hře vystupují také otroci jako v dnešních hrách globalistů…
O tom, jak funguje přerozdělování peněz z různých veřejných fondů do soukromých firem pod taktovkou státu a ministerstev, není třeba vést obšírné disputace. Stejně tak o tom, že stát není totéž co firma, a že tzv. firemní kulturu nelze naroubovat na všechny aspekty života společnosti. Ano, bude líp! Tak znělo hlavní krédo Andreje Babiše. Bohužel, nebo možná spíše naštěstí, ani v tržní společnosti není vše ke koupi!
A právě onen rozpor mezi babišovskou firemní praxí a sociální či duchovní dimenzí společnosti je příčinou soudobého marasmu České republiky. Andrej Babiš u nás zavedl ideovou a ideologickou anomii. Pokud něco není firemně měřitelné, najednou nevíme, co s tím. Možná nakonec dojde k totální ideové vyprázdněnosti politiky. Apolitické marketingové partaje zůstanou, ač jednotlivé, ideově bezobsažné politické strany budou tvořit jen jakousi améboidní hmotu (améboidní = podobný měňavce – pozn. red.).
Pominu pomluvné články o rádoby »neo-normalizační buržoazii«, jež má údajně tvořit základní pilíř Babišova hnutí, a raději přejdu k otázce, jestli v poslední době neprožíváme cosi jako »novou normalitu«. Politicko-ekonomická kultura byla nastavena pro společnost tak, že »za určitých podmínek při dostatečné rezignaci na neměřitelné hodnoty (př. morálku) lze prožít relativně pohodlný život«. Kdo si však dovolí »dělat problémy«, může být krutě odejit. Nezapadá. »Támhle jsou dveře.« »Každý je nahraditelný.« »Uděláš to pro firmu ty, nebo to udělá někdo jiný místo tebe!«
Jelikož se společnost (organický, leč vnitřně diferencovaný celek) opravdu nechová jako poslušný firemní zaměstnanec, vyvstanou Andreji Babišovi v budoucích výzvách příštího dění nové, nepředpokládané překážky. Možná, že v samém paradoxu dějin proti němu vstanou jeho vlastní klony, které budou oplývat jinými nástroji a jiným, specifickým, neokoukaným marketingovým šarmem. A tak si dovolím položit řečnickou otázku: Až se lidem bude zdát, že »líp pořád není«, a kobliha jim coby skromná cena útěchy nepostačí, (vy)vstanou noví Babišové?
Právě teď a právě tady se naskýtá šance pro znovuzrození radikální vlastenecké levice. Musí to však být renesance takové levice, která se nenechá koupit, která nebude poníženě sbírat »drobky hozené pod panský stůl« a která sama nebude prostituovat oligarchům a nadnárodním korporacím!!! Musí to být levice s jasným a čitelným ideologickým programem.
»Příští Babiš« bude mít vlastně už jen dvě možnosti: Buďto si nás koupí všechny, nebo nám nabídne sociální partnerství postavené na družstevním principu. Ale jelikož je Babiš pravičák, tak bude bohatým dávat a chudým jen slibovat.
Anebo přijde něco mnohem horšího?! Jestli se kormidla dějin chopí Piráti … čeká nás nová loupež tisíciletí! A jestli se Babiš spojí s namyšlenou ODS… Proč jen si tradičně levicový volič nepřizná, že je Babišovo ANO pravicové až běda?! A proč mu neřekne své jasné a jednoznačné ne? A také se ještě ptám: Ono slavné Babišovo »řídit stát jako firmu«, nechtěl tím Andrej Babiš říct, že stát považuje za svou korporaci?!
Babiš už se zcela odkopal. Nechat si požehnat své příští vládnutí imperiální Amerikou! Ach, co je na něm tedy jiného než na pětikolce? Babiš potřebuje sloužit Amíkům. On potřebuje je a oni zase jeho. Proto hlasoval pro tu vazalskou, prý »obrannou« vojenskou okupační smlouvu s USA!
Ostatně, jak už pravil pekařův císař Rudolf II. v podání Jana Wericha: „A My se teď jdeme historicky znemožnit…“
Marek ADAM
