Volha, jak asi každý ví, je název ruského veletoku a taktéž například sovětských a ruských automobilů, které hojně jezdily v minulých letech i na našich silnicích. Vzhledem k tomu, že fungovaly v předlistopadových dobách i jako základní typ vozidel ve službách taxislužby, svezlo se v jejich útrobách asi poměrně velké množství lidí včetně mé osoby. Takže je možné s velkou mírou vlastní zkušenosti konstatovat, že šlo o vozidlo spolehlivé a poměrně pohodlné, tedy poskytující celkem komfortní služby.
Komfortní služby ovšem ani zdaleka neposkytuje právě Českou televizí uváděný stejnojmenný seriál, jež si údajně vytkl za cíl rozkrýt a ukázat v plném světle neuvěřitelný »sliz« období tzv. normalizace v Československu v začátkem 70. let minulého století, jak to charakterizovala jedna rádoby žurnalistka v nejmenovaném poměrně významném periodiku. Sliz to tedy určitě je, ale kouzlem nechtěného mi připadá, že se zde odhaluje v mnohem větší míře morální a intelektuální úpadek současnosti, než onoho zde tolik proklínaného období našich dějin. Jak už to bývá, nově uvědomělí tvůrci těchto propagandistických výtvorů ve snaze zalíbit se mocipánům, a tedy proklestit si pohodlné cestičky k dalším štědrým dotacím a grantům, případně i k jistě zcela zaslouženým oceněním a k nehynoucí umělecké slávě, jsou tak snaživí, tak úporně »tlačí na pilu«, že výsledkem nemůže být nic jiného než tendenční slátanina.
Souhrnně řečeno, každý, kdo prožil v uvedeném období nějaký čas a zůstal i dnes trochu při smyslech, se nestačí divit, v jaké hrůze vlastně žil, a docela si začíná říkat, že je vlastně zázrak, že to přežil. Všichni se zde chovají jako blázni a cvoci, předhánějí se v umění mluvit sprostě, otec říká svému malinkému synovi »žer, nebo se matka pose…«, tentýž otec a manžel, kamkoliv přijde, »obšťastňuje« všechny dostupné ženy na počkání. Stejně tak vedoucí pracovníci a pracovnice tehdejší ČST se chovají jako šílenci, kontrolují zaměstnankyním podprsenky, jakási šéfredaktorka přijede na inspekci na natáčení a na úvod vykřikne »chce se mi šoustat« a podřízení zblednou a dohadují se, kdo ten náročný úkol vyplní, protože jinak jim hrozí nejméně »jáchymovské peklo«.
Vůbec všichni podřízení v tehdejší televizi se třesou strachy a nadávají na komunisty, nemohou nic pořádného dělat, když se jim náhodou přece jen něco podaří, tak to zakážou cenzoři a StB. V tomto světle je neuvěřitelné, jak se za těchto okolností v období socialismu mohlo v kultuře vůbec něco hodnotnějšího vzniknout. Nicméně světe, div se, jakmile přijdou nějaké svátky, tak program ČT a dalších televizí přetéká donekonečna opakovanými filmy a inscenacemi vytvořenými právě v období socialismu těmi ujařmenými a perzekvovanými podřízenými a jejich hulvátskými a neschopnými nadřízenými, neboť evidentně novodobá tvorba konečně svobodných tvůrců nestojí za mnoho.
Hlavní hrdina nakonec dostane byt, ale samozřejmě musí se za to zavázat StB ke spolupráci, jinak by »ostrouhal«. Napadlo mě, zda ta všemocná StB rozdělovala všechny ty asi čtyři miliony bytů, postavených v období budování socialismu, neboť potom by asi neměla nic jiného na práci, a taky jsem si říkal, že mnozí mladí by se dnes za nějaký ten byt »upsali« třeba BIS, možná by to bylo lepší než hypotéky a exekuce.
Ale aby nám to nebylo líto, ani ty nové byty v normalizaci nestály za nic, lidé se k těm novým domům museli brodit bahnem a bytová jádra neumožňovala soukromí ani na WC. Prostě to byly takové králíkárny, jak nám to zvěstoval svého času největší humanista všech dob Václav Havel. Zapomněl dodat, že za nějaký čas se budou prodávat za miliony a budou na ně fronty.
No, a zdaleka nejmocnější institucí té doby byla podle tohoto paskvilu ta už zmíněná StB. Všichni se s ní setkali, buď jako spolupracovníci, nebo jako oběti. Ale ono to bylo asi jedno, i ke svým spolupracovníkům se její příslušníci chovali tak, že je při setkání hned preventivně ztloukli a pak se teprve vyptávali.
Při sledování podobných informačně hodnotných výtvorů současné propagandy mám vždycky pocit méněcennosti, že jsem se s tou všudypřítomnou StB nějak explicitně nikdy nesetkal, asi jsem byl zcela bezcenný zdroj. Ale přece jen jsem si našel nějaké údaje, ze kterých plyne, že v 70. letech měla StB asi 20 000 spolupracovníků, což představuje asi 153,9 miliontin dospělé populace (153,9 z milionu) v tehdejší ČSSR. Pro pořádek jsem zadal dotaz umělé inteligenci na podobnou kategorii osob v USA a dozvěděl jsem se, že:
»Americké zpravodajské služby mají velmi rozsáhlou síť informátorů, která zahrnuje různé typy osob, jako jsou diplomaté, vojenští příslušníci, občané, politici, obchodníci, novináři, akademici, náboženské vůdce a mnoho dalších. Tyto informátory lze rozdělit do dvou základních kategorií:
- Oficiální informátoři: jsou to lidé, kteří jsou oficiálně spojeni s vládou nebo jinými organizacemi a kteří poskytují informace zpravodajským službám v souladu s určitými dohodami nebo smlouvami.
- Neoficiální informátoři: jsou to lidé, kteří nejsou oficiálně spojeni s vládou nebo jinými organizacemi, ale poskytují informace zpravodajským službám z vlastní iniciativy. Tito informátoři jsou často rekrutováni prostřednictvím kontaktních osob nebo prostřednictvím speciálních programů získávání informací.
Zpravodajské služby používají různé metody a prostředky pro získávání informací od svých informátorů, včetně technických prostředků, sledování, odposlechů, kryptografie a mnoho dalších. Vzhledem k tomu, že informace jsou v zpravodajství velmi cenné, zpravodajské služby investují značné úsilí do vývoje a udržování sítě informátorů.«
Nepíšou sice, kolik jich je, ale tipl bych, i že docela dost. Demokracie za trochu toho špiclování stojí, nebo ne?
Na závěr snad jen dovětek. Myslím, že při tomto trendu stále sílící pravdomluvnosti a objektivity naší uvědomělé tvorby nakonec zjistíme, že v socialismu jsme hladověli, zoufale sháněli jídlo v potravinových bankách, vytápění bylo jen pro prominenty, zdravotnictví bez řádného finančního příspěvku neexistovalo, byty nebyly a bez pomoci StB lidé žili v zemljankách, kde se každý večer krčili a třásli se před všemocnou stranou a vládou reprezentovanou StB. Přitom samozřejmě v chladných nevytopených příbytcích poslouchali povzbudivé rádiové hlasy svobody ze Západu. Nebo že bych si to spletl se současností?
Pavel JANÍČKO
