Válka není ve prospěch většiny

Válka je vždycky posledním řešením a nikdy ve prospěch většiny obyvatel ať té nebo oné válčící strany, pokud se ovšem nebráníte agresorovi. Nikdy nepřinesla nic dobrého těm, kteří museli jít bojovat, i když patřičně zagitováni, ani, zvláště pak těm, kteří zůstávali v zázemí a ono zázemí s rozvojem moderních zbraní a dosažitelnosti každého místa na světě vlastně přestalo existovat. Dnes jsme se opět ocitli na pokraji války. Naděje na stálý mír stvrzená po skončení druhé světové a opět pro některé i po konci studené války v letech devadesátých se ztrácí v nedohlednu.

My, ve středu Evropy, jejichž válka, pokud by k ní došlo, to není, budeme nejvíce ohroženi. Většina významných válek v Evropě, ač nebyly v našem zájmu, se přehnala přes naše území. Ta třicetiletá znamenala, že na jejím konci jsme přišli o třetinu obyvatel, tedy asi o milion dvě stě tisíc lidí a zaniklo na šest tisíc obcí. Ta o »habsburské dědictví« nebyla sice tak krvavá, ale zbídačila zem, na níž se pohybovaly armády, stejně jako napoleonské války, rok šestašedesátý 19. století. Neušetřila nás ani Velká válka, která se sice nepřehnala přes naše území, ale po níž snad v každé obci dodnes zůstaly pomníčky se jmény padlých jako memento mori. Na tu druhou světovou jsou ještě pamětníci, a i když se dnešní mainstream ji pokouší převyprávět, nezapomeneme, že stála životy na tři sta šedesát tisíc našich spoluobčanů. A i tato poslední válka, které se včasným zásahem nechalo zabránit, nebyla nejen v našem zájmu, ale ani v zájmu německého národa. Také tady hrála svou roli rozpínavost a snaha podřídit si druhé.

Telefonáty našeho nového ministra zahraničí do Kyjeva a do Washingtonu, v nichž vyjádřil plnou sounáležitost s kroky militantní skupiny NATO, jsou důkazem, že jsme ochotni se podřídit jakékoli variantě řešení na Ukrajině, jež není v našem zájmu, a riskovat životy našich občanů. K tomu mu nikdo nedal mandát. Ta eskalace napětí není totiž v našem zájmu, ani v zájmu obyčejných Evropanů.

Dnes se jedná o Ukrajinu a její údajné ohrožení. O co jde ale ve skutečnosti? Nejen o to, zda agresivní pakt NATO bude expandovat dále na východ. Jde i o to, zda se už konečně budou plnit Minské dohody i v bodech, které se nelíbí majdanským vítězům. Je to mnoho? Jenže Ukrajina dohody z Minsku podepsala. Měla by je tedy plnit, místo toho ale Kyjev sní svůj sen na vojenské vyřešení. Proto dodávky nejmodernějších zbraní ze Spojených států amerických a z NATO. Proto svět má uvěřit tezi, že finanční pomoc, kterou jí Západ, a tedy i my, dává, nemůže zatím pomáhat ekonomice a přijímaní patřičných reforem, o nichž ovšem lze pochybovat, ale musí být použita na válku se »separatisty«. Ti na Donbasu však chtějí jen klidně žít. Nic víc. Pracovat. Vychovávat své děti a to v jazyce svých předků.

Je to snad moc pro našeho ministra zahraničí? Proč? Protože to není v zájmu Spojených států amerických, které ovládají NATO? A my? Svou servilností raději své obyvatele necháme zničit, pokud by došlo na nejhorší. Nikoli v zájmu svém. Jen je třeba dodat, že slovo »my« je v tomto případě použito nesprávně. Jde totiž o současný vládní tým a takové ministry, jako je Jan Lipavský.

Milan KRAJČA, místopředseda ÚV KSČM