Válka je vůl…

Jak je známo z mých předešlých článků, jsem proti válkám. Vstupem ruského vojska na Ukrajinu jsem byl překvapen a zaskočen. Zdá se mi to dost silné kafe. Ale… Je to zajímavé, že vždycky a téměř ve všem existuje nějaké ale…

Nahoře, na kůlu je velký nápis, Válka je vůl. Ale nikdo jej nečte. Léta. Desetiletí. Staletí. A můžeme říci, tisíciletí. Co je člověk člověkem, tento nápis ignoruje. Nikdy si jej nepřečetl. A je s podivem, že někdo, tedy jakýsi humanoid, myslím tedy, že humanoid, neboť android by to zcela jistě nenapsal, ten nápis zveřejnil. Stal se tudíž, tedy tento nápis, jakousi veřejnou vyhláškou. Zapomněl se podepsat. Nebo snad nechtěl. Starostové obcí, purkmistři, ani primátor a ten se podepisuje pod kdejakou blbost, to tentokrát nepodepsali.

A tak tady máme války. Za zabití strejčka, za to být větší, až největší, jako třeba Napoleon. Za to, že někdo něco řekl, co nebyla pravda, jako jaderné zbraně v Iráku, jako utiskování menšin, které však byly agresivní, jako v Srbsku, jako diktátorství v zemi, kde se lidé měli fajn, jako Libyi, a tak bych mohl pokračovat.

A nyní zde máme vojsko Ruské federace na území Ukrajiny. Stále jsem věřil v mírové ujednání. Byla zde první Minská dohoda ze dne 5. 9. 2014 za účasti zástupců Ukrajiny, Ruska, Doněcké republiky a Luhanské republiky, které ještě v této době nebyly uznány Radou bezpečnosti OSN. Tyto dohody se neplnily, pokračovalo bombardování civilních objektů na území Donbasu.

Dne 12. 2. 2015 byla sepsána druhá Minská dohoda za přítomnosti zástupců Ukrajiny, Ruska, Francie, Německa, OBSE a s podporou Běloruska. Výsledek 14 000 mrtvých civilistů na straně Donbasu, desítky zabitých dětí a stovky lidí po nemocnicích v Rusku či na Donbasu. A to vše za blahosklonného přihlížení a nicnedělání, tedy nečinění, jak by řekl klasik, stran zainteresovaných na dohodách. Nicnečinění ani našich vlád. Jenom jsme si občas v novinách přečetli nějakou tu poznámku či oznámení o stíhání osob, které se účastnily na obraně Donbasu. Zatímco žoldáci, kteří bojovali v Iráku, Afghánistánu a jiných oblastech pod vedení NATO či USA, byli odměňováni medailemi. Chybí logika, ale přejděme to.

Kam až mohla dojít trpělivost lidí, téměř denně bombardovaných na Donbasu? Lidí, kteří přišli o své domovy a blízké. Prosili na všech světových stranách a jen cáry papíru to provázely. Rusko se snažilo. Dne 21. 2. 2022 byly uznány republiky Doněcká a Luhanská jako svobodné země. Předpokládal jsem, a skutečně se stalo, že Rusko v tuto chvíli využije možnosti žádosti těchto republik o pomoc a vstoupí na jejich území a vojenskou silou ochrání západní hranici těchto zemí a tím to skončí. Bohužel se stalo, co se stalo. Ofenzíva šla hlouběji, než jsem předpokládal. V Praze se objevily vlajky Ukrajiny, EU a naší, spojené v jeden svazek. Když si vybavím minulost, nikde jsem tehdy neviděl ani irácké, ani srbské, syrské či libyjské vlajky spojené s našimi. I když víme, že záminka napadnout tyto země byla lež.

Jsem proti válčení, řinčení zbraní, a tak skutečně nevím, co si myslet. Válka je vstup ruských vojsk na Ukrajinu, nebo již zabíjení civilistů na hranicích s Doněckem a Luhanskem? Kde je začátek? Kde byli naši čeští ministři a prezident? A co říkají dnes. Mír? Proč tedy posíláme dělostřelecké granáty a vojáky do této oblasti? Pan prezident se také předvedl, stejně jako v době, kdy byl předsedou vlády a podpořil humanitární bombardování srbských obyvatel. A co sdělovací prostředky? Řinčí zbraněmi víc než kdo jiný.

Co tedy s tím? Zase si budeme lhát do kapsy, jací jsme my zastánci lidských práv a mírových řešení? Lhali jsme a pokračujeme v tom. Bohužel.

Jan HÁJEK